NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 15116.

Byla-li dána z téhož nájemního předmětu k témuž termínu dvojí výpověď (mimosoudní a soudní) a proti oboji výpovědi byly podány námitky, nutno druhou výpověď pro překážku zahájeného sporu z moci úřadu odmítnouti, a to i v opravných stolicích.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1936, Rv I 377/36.)
Žalobkyně dala žalovaným dopisem ze dne 28. června 1934 pololetní mimosoudní výpověď ke dni 30. prosince 1934 z obchodní místnosti, kterou měla od žalovaných najatu; proti této výpovědi podaly žalované dne 5. července 1934 námitky, o nichž bylo nařízeno ústní jednání na 21. srpna 1934. Dne 30. června 1934 dala žalobkyně žalovaným z téhož nájemního předmětu k témuž termínu soudní výpověď u okresního soudu; také proti této výpovědi podaly žalované námitky, které došly k jmenovanému soudu dne 10. července 1934. Prvý soud spojil obě sporné věci ke společnému jednání, uznal však rozsudkem ze dne 5. června 1935 jen (mimosoudní) výpověď z 28. června 1934 za účinnou, kdežto o soudní výpovědi nerozhodl, nýbrž uložil jen žalobkyni, aby nahradila žalovaným útraty vzešlé druhou výpovědi. Odvolací soud nevyhověl odvolání.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání odmítl soudní výpověď, kterou dala žalobkyně žalovaným.
Důvody:
Postup prvého soudu neodpovídá předpisům civilního řádu soudního. Podanými námitkami proti mimosoudní výpovědi zahajuje se sporné řízení (viz plen. usnesení ze dne 21. května 1931, Pres. 221/31, čís. 10807 Sb. z. a n.). Tímto okamžikem nastalo zahájení rozepře, které v jiných; sporech nastává doručením žalobního spisu žalovanému (§ 232 c. ř. s.); k tomuto procesnímu úkonu nemůže přirozeně dojíti, jde-li o mimosoudní výpověď, neboť tato nabývá povahy žaloby teprve podáním námitek (§ 571 c. ř. s.). Zahájení sporu má účinek, že pokud trvá, nesmí býti o vzneseném nároku ani u téhož, ani u jiného soudu právní rozepře prováděna; žalobu po zahájení dřívějšího sporu pro týž nárok podanou jest k návrhu nebo z úřední moci odmítnouti (§ 233 c. ř. s.). V souzeném případě uplatňovaly žalované již v námitkách proti soudní výpovědi i námitku zahájené rozepře, k čemuž byly oprávněny (viz rozh. čís. 9747 Sb. n. s.). Tato námitka byla opodstatněna, neboť v obou sporech šlo o tytéž strany a tentýž právní nárok. První soud měl proto k dotčené námitce žalovaných soudní výpověď odmítnouti (§ 233 a obdoba §§ 261 I. a 562 III. c. ř. s.). I když tak neučinil, nýbrž spojil oba spory k společnému projednání, a i když žalované tuto vadu nevytýkaly ani v odvolání ani v dovolání, musí dovolací soud k ní přihlížeti z moci úřední (§§ 240 III., 471 čís. 6, 513 c. ř. s.), a musil, ježto rozsudek v příčině soudní výpovědi prvním soudem vynesen nebyl, za použití § 475 odst. 3 c. ř. s. se omeziti na odmítnutí této výpovědi.

Citace:

Čís. 15116. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 436-437.