Authors:
= Boh. adm., 2 (1920)
PDF

Č. 511.


Zabírání bytů: * Ku zjištění, že lze věci uložiti jinde, nestačí zjištění pouhé absolutní možnosti přemístiti věci, nýbrž jest zapotřebí, aby byly vyšetřeny též určité jiné místnosti, jejich způsobilost k uložení věcí, jakož i možnost strany disponovati s místnostmi těmi.
(Nález ze dne 6. září 1920 č. 6544.)
Věc: Anna Koksteinová ve Střešovicích proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Společný bytový úřad v Praze zamítl rozhodnutím ze dne 15. dubna 1920 odvolání Anny Koksteinové proti rozhodnutí obce Střešovic, jímž byl zabrán v domě čp. 142 tamtéž z místností stěžovatelkou používaných krám, ježto stěžovatelka v krámě tom žádnou živnost neprovozuje, věci tam uložené může umístiti jinde a krám jest místností živnostenskou, nikoliv obytnou.
O stížnosti uvažoval nejvyšší správní soud toto:
Naříkané rozhodnutí opírá se dle svého znění patrně o § 8, odst. 3 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., dle něhož lze zabrati místnosti obchodní, jichž se užívá jen k ukládání věcí, které lze uložiti jinde.
Nesporno jest, že zabrán byl krám, tudíž místnost, jež dle svého původního určení je místností obchodní; stěžovatelka okolnost tu nepopírá, tvrdí však a nabídla o tom i důkaz, že krám ten byl jí pronajat k účelům obytným, že ho nepoužívá jen k uložení věcí, nýbrž k bydlení, že krám souvisí s bytem jejím a že nebylo ho nikdy používáno k účelům obchodním.
Je-li toto tvrzení správné, pak nejedná se o místnost obchodní neb živnostenskou ve smyslu § 8, odst. 3 zák., nýbrž o část bytu, kterouž nelze zabrati na základě ustanovení § 8, odst. 3, nýbrž toliko tehdy, když dány jsou zákonné předpoklady zabrání části bytu dopouštějící. Bylo tedy nezbytno i předepsaným způsobem vyšetřiti, zdali jde o místnost obchodní, používanou jen k uložení věcí, jak předpokládá úřad, či jde-li o část bytu, jak tvrdí strana. Ze spisů správních však vysvitá, že úřad, nedbaje předpisu § 11 bytového zákona, nevyšetřil, zdali zákonné podmínky pro zabrání místnosti vskutku jsou dány.
Ze správních spisů není také patrno, zdali zabrán byl zmíněný krám, aby byl pronajat k účelům obytným, či k účelům jiným, a v případě posléze dotčeném, zdali vyžaduje toho naléhavá potřeba, jak to § 13 zákona o zabrání bytů obcemi má na mysli.
Leč i kdyby zjištěno bylo, že jde o místnost obchodní, trpělo by řízení další vadou, ježto předpoklad úřadu, že věci uložené v zabrané místnosti lze uložiti jinde, nemá ve spisech jiného podkladu kromě tvrzení správce domu, že věci v krámě uložené lze umístiti jinde, aniž bylo vyšetřeno, kde a jak by se to mohlo státi.
Ke zjištění, že věci lze uložiti jinde, nestačí však zjištění pouhé absolutní možnosti věci přemístiti, nýbrž jest zapotřebí, aby bylo zjištěno, že určité místnosti jiné tu vskutku jsou, že k uložení přemístěných věcí bez poškození věcí těchto se hodí a že strana má možnost s místnostmi těmi disponovati.
Bylo tudíž povinností zabíracího úřadu, i kdyby byl zjistil, že jde o místnost, jakou § 8, odst. 3 zákona má na mysli, aby před vydáním zabíracího výměru vyšetřil také okolnosti právě dotčené.
Následkem svrchu vytknutých podstatných vad řízení bylo nutno naříkané rozhodnutí po rozumu § 6, odst. 2 zák. o správ. s. zrušiti.
Citace:
č. 511. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 523-524.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).