Čís. 2120.

Zákon o ochraně nájemců ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.
V tom, že místnost byla před 1. srpnem 1914 pronajata jako místnost obytná, po tomto dni pak k účelům obchodním, nelze spatřovati »první pronájem« ve smyslu § 8. Vzal-li vlastník po 1. srpnu 1914 místnost do vlastního užívání a potom jí znovu pronajal, jde o »první pronájem«.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1922, Rv I 728/22.)
Žalovaný požadoval od žalující firmy za pronájem obchodní místnosti, průjezdu, schodiště a dvoru, uzavřený dne 1. prosince 1919, měsíčních 92 Kč. Nájemkyně domáhala se žalobou vrácení přeplatku (§ 8, 31 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.), ježto za pokoj, pronajatý již před 1. srpnem 1924 bylo dne 1. srpna 1924 na nájemném placeno ročních 312 K, za průjezd, schodiště a dvůr pak úplata vůbec nebyla brána. Oba nižší soudy žalobu zamítly v podstatě proto, že tu jde o prvý pronájem ve smyslu § 8, ježto místnost byla dříve pronajímána jako místnost obytná a nikoliv jako místnost obchodní, ostatní prostory pak vůbec nebyly pronajaty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S hlediska uplatňovaného dovolacího důvodu § 503 čís 4 c. ř. s. žalobkyně pouze vytýká, že žalovaný směl od ní zа pokoj jí dne 1. prosinec 1919 do nájmu daný žádati jen nájemné 312 Kč ročně placené před 1. srpnem 1914, s přirážkou 20%, tedy 374 40 h ročně nebo-li 31 Kč 30 h měsíčně, za používání průjezdu, schodiště a dvoru pak vůbec nebyl oprávněn požadovati zvláštní úplatu, poněvadž ani v tom ani v onom směru nešlo o první pronájem ve smyslu § 3 (1) nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 а § 8 (1) zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. а n., jak odvolací soud předpokládá, průjezd, schodiště a dvůr ostatně nebyly ani předmětem zvláštního pronájmu. Žalované v dovolací odpovědi namítá, že napadený předpoklad odvolacího soudu jest zjištěním skutkovým, jež nelze napadati v dovolacím řízení, avšak , neboť nejde o předpoklad skutkový, nýbrž o právní důsledek, odvozený ze zjištěného skutkového děje, a lze mu tedy odporovati dle § 503 čís. 4 с. ř. s. Než výtka, že odvolací soud nesprávně odsoudil věc po stránce právní, neobstojí, jak plyne z těchto úvah: Prvním pronájmem po 1. srpnu 1914 ve smyslu § 3 (1) nařízení ze dne 17. prosinec 1918 čís. 83 a § 8 (1) zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. rozuměti jest nájemní přenechání místnosti, jež dne 1. srpna 1914 vůbec ještě nebyla předmětem nájmu. Byla-li však místnost již před 1. srpnem 1914 pronajata, a později dána do nájmu někomu jinému, nelze tento pozdější pronájem pokládati za první pronájem ve smyslu dotčených ustanovení zákonných, a to ani tehdy, když bylo místnosti před tím užíváno jako místnosti obytné a později pronajata k účelům obchodním, ježto jak nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83, tak i zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. stejně chrání byty a místnosti obchodní. V tom směru shoduje se nejvyšsí soud úplně se stálou judikaturou nejvyššího správního soudu. Užije-li se této zásady na sporný případ, plynou z ní tyto důsledky: Pokud se tkne průjezdu, schodiště a dvoru, bylo nižšími soudy zjištěno, že zvláštní užívání těchto místností před tím nebylo předmětem nájemní smlouvy. Hledíc k tomuto skutkovému zjištění, jímž dovolací soud jest vázán, dlužno dle toho, co vyloženo, za správný uznati názor soudu odvolacího, že pronájem těchto místností žalující firmě ke zvláštnímu užívání od 1. června 1920 byl prvním pronájmem ve smyslu § 3 (1) nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 a § 8 (1) zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., že tedy ustanovení nájemného za ně nebylo podrobeno žádnému obmezení, a že žalovaný byl bez svolení příslušného úřadu oprávněn, zvýšiti nájemné, takto stanovené, od 1. října 1920 o 20%. Proto jest nárok na vrácení nájemného 50 Kč měsíčně, placeného za zmíněné místnosti od 1. června 1920 do 30. září 1920, a 60 Kč měsíčně, placeného od 1. října 1921 bezdůvodný, a byla žaloba v tom směru právem zamítnuta též soudem odvolacími. Při pronájmu pokoje, který, jak zjištěno, byl již před 1. srpnem 1914 v pronájmu, nešlo by ovšem dle toho, co dříve , o první pronájem ve smyslu zákona. Avšak nejvyšší soud má za to, že v tomto konkrétním případě dlužno pronájem pokoje žalující firmě na roveň prvnímu pronájmu, poněvadž pokoj přestal býti předmětem nájmu v roce 1916 nebo 1917, kdy jej žalovaný vzal do vlastního užívání, a později, ač sám nutně ho potřeboval, jen k žalující firmy z pouhé ochoty na krátkou dobu přenechal jej žalobkyni, vyhradiv si při tom opětné vlastní užívání po dotčených ustanovení zákona, připouštějících stanovení nájemného bez obmezení výše jen prvnímu pronájmu, jest zabrániti, aby nájemné nebylo na úkor nájemníků zvyšováno náhle a , a tomuto účelu se ne , jehož vlastní , žalují firmu a měsíční nájemné 42 Kč tomu tak jest, nelze nárok .

Citace:

č. 2120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1235-1237.