NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2270.

Potvrzení ve smyslu §u 178 nesp. říz. lze vydati teprve při odevzdání pozůstalostí a jde-li o substituční odkaz, teprve při odevzdání pozůstalosti odkazem zatíženého.
(Rozh. ze dne 13. února 1923, R I 147/22.)
V pozůstalosti po Karlu Sch-ovi, odevzdané universálnímu dědici Václavu P-ovi, byl též deskový statek Sch., stižený substitucí pro Hanuše Sch-a. Po smrti Václava P-а, ale dříve, než pozůstalost jeho byla odevzdána, zažádal Hanuš Sch. o potvrzení dle §u 178 nesp. říz. za účelem vkladu práva vlastnického ku statku Sch. Soud prvé stolice zamítl návrh jako předčasný. Důvodу: V rozhodnutí ze dne 21. března 1922 R I 284/22 vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že odkazem, přešedším úplně do vlastnictví universálního dědice Václava P-а, jehož smrtí nabyl žadatel nároku na odkaz dle §u 684 obč. zák., nebyla zatížena pozůstalost Karla Sch-a, která přešla bez hmotné újmy na universálního dědice, nýbrž pozůstalost tohoto, t. j. Václava P-a, jež má dle §u 684 obč. zák. odkaz vydati odkazovníku. Na tento právní názor jest pozůstalostní soud dle zákona vázán a jest proto o odkazu tom jednati při projednání pozůstalosti po Václavu P-ovi. O vydání potvrzení podle §u 178 ve spojení s §em 177 nesp. řízení nelze však před skončením pozůstalostního projednávání žádati, takže soud pozůstalostní při nynějším stavu pozůstalostního řízení nemůže se toho času pouštěti do věcného rozhodnutí o pozůstalosti. Dle §u 688 a 812 obč. zák. může odkazovník, když byl právní důvod k odkazu řádně vykázal, před odevzdáním pozůstalosti pouze žádati odluku dědictví od jmění dědicova a zajištění odkazu, nemůže však navrhnouti, aby ve veřejných knihách pozemkových ještě před tím byl zapsán. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Není tu rozporu se spisy, naopak vyhovuje napadené usnesení pozůstalostním spisům, dle nichž projednává se pozůstalost po Václavu P. jako celek tím způsobem, že velkostatek Sch. pokládá se za část této pozůstalosti. Stěžovatel odporuje právnímu názoru, vyslovenému Nejvyšším soudem, pouze tvrzením, že nižší soudy nejsou jím vázány, ve skutečnosti však uznává sám, že projednání celé pozůstalosti po jmenovaném, počítaje v to i velkostatek Sch., má se státi jednotně, jak pozůstalostní soud skutečně činí. Právní důsledky, jež stěžovatel z toho vyvozuje, jsou mylné. Návrh jeho na vydání potvrzení podle §u 178 pat. o nesp. říz. byl správně posuzován jedině podle tohoto zákonného předpisu, nikoli však podle důvodů vhodnosti, stěžovatelem předpokládaných. § ten sice neobsahuje výslovného ustanovení o době, kdy odkazovník může žádati o stvrzení tam určené, avšak je zařaděn spolu s §em 177 pod nadpis »Eintragung der Einantwortungsverordnung in die öffentlichen Bücher«, a slučuje v druhé větě, jednající o zvláštních případech, v jedno předpisy §§ 177 a 178, z čehož je souditi, že potvrzení §u 178 může býti vydáno teprve při odevzdání pozůstalosti, k čemuž v tomto případě ještě nedošlo.

Citace:

č. 3675. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 482-483.