NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15322.

Řádnému soudu nenáleží přezkum výroku smluvčího honebního soudu v otázce, kdo jest stranou podle §§ 45 a 46 honebního zákona ze dne 1. června 1866, čís. 49 z. z. pro Čechy.
(Rozh. ze dne 24. června 1936, R I 524/36.)
Prvý soud zrušil ke stížnosti žalovaného Josefa G-e nález smluvčího soudu, jímž bylo uloženo stěžovateli nahraditi Aloisů Č-ovi škodu způsobenou mu na jeho pozemcích lovnou zvěří. Rekursní soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: První soud zrušil nález smluvčího soudu proto, že smluvčí soud bez zřetele na námitku nedostatku pasivní legitimace rozhodl ve věci samé, čímž se stalo celé řízení zmatečným. Žalobce se domáhal podle § 45 honebního zákona náhrady za škodu způsobenou zvěří, na Josefu G-ovi jako nájemci honby. Ve stížnosti Josef G. uvedl, že již v řízení před smluvčím soudem namítal, že není nájemcem, ježto nedošlo k platné smlouvě. Vznesl tudíž ve zmateční stížnosti námitku materiální povahy. Napadati rozhodčí výrok zmateční stížností podle § 46 hon. zák. pro Čechy však lze jen pro nedodržení předpisů § 46 hon. zák., tedy jen pro vady formální, nikdy však pro materiální nezákonnost (viz rozh. čís. 11824 Sb. n. s.), i když se připouští, že rozhodčí soud před pravoplatným rozhodnutím otázky pasivní legitimace správními úřady neměl vynésti nález. Neměl tedy první soud vůbec se zabývati námitkou, že smluvčí soud jednal nezákonně, když přesto, že pasivní legitimace byla sporná, vydal nález, neboť se jedná o námitku materiální nezákonnosti, která zmateční stížností podle § 46 honeb. zák. nemůže býti uplatněna. S námitkami, jimiž zmateční stížnost uplatňuje porušení formálních předpisů § 46 honeb. zák., se první soud vůbec nezabýval.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
S hlediska nesprávného právního posouzení a nezákonnosti potírá dovolací stěžovatel především právní názor rekursního soudu, že zrušovací stížnost proti výroku smluvčího honebního soudu (§ 46 honebního zákona pro Čechy ze dne 1. června 1866 č. 49 z. z.) jest omezena jen na formální stránku řízení a výroku smluvčího soudu. Leč právní názor rekursního soudu jest správný, jak bylo blíže dolíčeno v rozhodnutích č. 10092 a 11824 Sb. n. s. Další nesprávné právní posouzení a rovněž nezákonnost spatřuje dovolací stěžovatel v názoru rekursního soudu, že jeho námitka vznesená již před smluvčím soudem — že není pachtýřem společenstevní honitby v T., k níž patří též pozemky, na nichž prý byla zvěří způsobena odpůrci škoda, — jest námitkou materiální povahy, kterou nelze uplatniti zrušovací stížností. Na rozhodnutí č. 9874 Sb. n. s. se nemůže dovolací stěžovatel s úspěchem odvolávati, poněvadž v rozhodnutí tom bylo vysloveno, že lesní úřad a správa velkostatku jako pouhé správní orgány, které nejsou ani právnickou, ani fysickou osobou, nemohou býti ani stranou, s níž lze jednati, ji vyzývati a ji odsouditi. V projednávaném případě jest však dovolací stěžovatel osobou fysickou a mohl proto býti stranou v řízení před smluvčím soudem. Otázka, zda žalovaný byl právem žalován a zda je tedy stranou po rozumu §§ 45 a 46 honebního zákona pro Čechy, netýká se formální stránky řízení a výroku smluvčího soudu, nýbrž věcné opodstatněnosti nároku souzeného smluvčím soudem, a její řešení spadá do pravomoci smluvčího soudu. Tomu svědčí doslov druhého odstavce § 46: »Soud smluvčí má nejprve hleděti učiniti narovnání, a nejde-li to, rozhodne pak, zda se má dáti náhrada a která«. Vyřešení uvedené otázky smluvčím soudem nemůže proto k zrušovací stížnosti se žádného hlediska býti řádným soudem přezkoumáváno. Poněvadž pak nejvyšší soud, přezkoumav spisy, neshledal ani žádné zmatečnosti, nebylo dovolacímu rekursu vyhověno.

Citace:

Čís. 15322.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 722-723.