Max Kulisch, Beiträge zum österr. Parlamentsrecht (Staats- u. völkerrechtl. Abhandlungen, vyd. Jiřím Jellinkem a Jiř. Meyerem v Heidelberku, sv. II., seš. 2). V Lipsku, 1900. 8°, str. 246.
Tato monografie, která jest bohata na podrobné zajímavé otázky, posud třeba v literatuře našeho práva ústavního sotva dotknuté, a která zároveň dobře svědčí o nedostatcích tohoto práva, má za úkol pouze vyložiti organisaci obou sněmoven rady říšské (nikoli sněmů a delegací), i nedotýká se ostatního oboru práva ústavního, zejména také ne kompetence rady říšské. Rozdělena je na 3 oddíly o 31 kap. Úvod (oddíl I. o jediné kapitole) pojednává o právním postavení rady říšské, kdežto oddíl II. o 5 kapitolách jest věnován sněmovně panské, oddíl III. o 25 kap. sněmovně poslanecké.
Jak Laband, Rieker a j. dříve již učinili, dokazuje autor v I. oddílu, že v právním slova smyslu parlament, u nás říšská rada — kterýžto název chce kollektivně naznačiti vlastně místní rozsah působnosti dvou jejích sněmoven na rozdíl od sněmů jednotlivých zemí — není ani zastupitelstvem říše, kterou jedině císař sám zastupuje, ani zastupitelstvem lidu, který nejsa žádným subjektem právním, také nikým zastupován býti nemůže. Každá sněmovna rady říšské sama o sobě — nikoli však říšská rada jako celek — je zvláštním, bezprostředným, avšak nesamostatným orgánem státním. — Poukázav na známý rozdíl dřívějšího shromáždění stavovského a nynějšího t. zv. zastupitelstva lidu, rozděluje autor funkce rady říšské ve 3 skupiny dle toho, jak může býti projevena vůle státní. V některých případech, jako na př. prohlásí-li sněmovna poslanecká volbu některého poslance za neplatnou, nebo usnese-li se jedna ze sněmoven na obžalobě ministra, stačí k projevu vůle státní usnesení pouze jedné sněmovny; v jiných případech pak žádá se k takovému projevu zvláštního usnesení obou sněmoven souhlasného byť ne formálně, tož aspoň materielně, na př. ohledně absolutoria; pravidelně však může vůle státní projevena býti jen formalně i materielně souhlasným projevem vůle všech 3 bezprostředných orgánů státních: obou sněmoven a císaře, jmenovitě při zákonodárství. — Koncem oddílu pojednává se ještě o právech obou sněmoven a o případech, kdy předloha dříve poslanecké sněmovně předložena býti musí.
V oddílu II. mluví autor o členech sněmovny panské, jak se v této sněmovně členství nabývá, jaká zákonná způsobilost se k němu vyžaduje, o ztrátě a o suspensi tohoto členství. Členy sněmovny panské stávají se jedni ipso iure na základě ústavního předpisu, bez jejich, ano i proti jejich vůli tak, že se ani členství tohoto vzdáti nemohou. Druzí nabývají členství v této sněmovně teprve v základě zvláštního povolání císařova, ovšem ne již tímto povoláním samým (které jest pouhým návrhem státi se členem sněmovny panské, nikoli však nějakým imperativem), nýbrž teprve přijetím, jež může se státi mlčky nebo výslovně, ale hned, poněvadž nějaká doba, do kdy se tak státi může, určena není. Členství ve sněmovně panské v tomto druhém případě spočívá tudíž na smlouvě veřejnoprávní. — Vykládaje zákonné podmínky členství v panské sněmovně, praví autor, že zletilost císařských princů neřídí se fysickou zletilostí dle práva občanského, nýbrž dle domácího statutu z r. 1839 tak, že nastává 18. rokem ohledně korunního prince a 20. rokem ohledně princů ostatních. Autor tedy domácímu statutu z r. 1839, třeba nebyl vyhlášen, přiznává zákonnou platnost, poněvadž prý za doby absolutní k platnosti zákona publikace jeho se nevyžadovala. Dle toho prý také císař může císařské prince dispensovati od členství ve sněmovně panské (tak stalo se ve příčině otce i strýce cís. Františka Josefa I.), tak jako vůbec od ústavních předpisů. Náhled takový arci nedbá toho, že ve státě ústavním vladař právě tak všem zákonům podroben jest, jako každý státní občan, a že tudíž nemůže ani sebe ani ostatní členy rodu panovnického dispensovati od ústavních předpisův, jež také stále zachovávat přísahou slibuje. — Suspense členství ve sněmovně panské nastane, jestli císařský princ se stane vladařem, je-li církevní hodnostář na čas suspendován z úřadu svého, dán-li některý člen pod kuratelu neb upadne-li do konkursu, nebo posléze jestli člen sněmovny panské odsouzený pro jisté činy trestné, které mají v zápětí ztrátu tohoto členství, v obnoveném řízení trestním byl osvobozen.
V oddílu III., po stručném přehledu o diplomu říjnovém a ústavě únorové, přechází autor k ústavní reformě z r. 1873. Zřízení zemská, byvše vydána v době absolutní, která nečinila rozdílu mezi zákonem zemským a říšským, jsou též zákony říšskými, ovšem jen partikulárními. Byť i změna zřízení zemských vzhledem k § 38 může se státi jen zákonodárstvím zemským, přece prý nelze pochybovati o ústavním vzniku této reformy z r. 1873, kterou byl změněn § 16 zřízení zem., poněvadž obsah tohoto § (dle něhož sněmové zemští byli povinni do sněmovny poslanecké vysílati počet zástupců základním zákonem státním o radě říšské stanovený) určuje teprve příslušné ustanovení základního zákona o zastupitelstvu říše; změnilo-li se pak toto ustanovení, změnil se tím ipso facto i zmíněný § 16 zřízení zem., jenž byl pouze povahy sekundární oproti primárnímu významu příslušného předpisu základního zákona říšského. — Po krátké zmínce o volební reformě z r. 1896 pak autor pojednává o způsobilosti k volebnímu právu, rozeznávaje známé všeobecné positivní a negativní jeho náležitosti.
Přecházeje k jednotlivým třídám voličským, žádá k volebnímu právu ve všeobecné třídě voličské 6měsíční řádné bydliště, ačkoli zákon požaduje výslovně jen »usedlost«, což jest pojem zajisté mnohem širší nežli bydliště. Po té pojednává o volebním právu držitelů velkých statků a nejvyšších poplatníků, o volebním právu obchodních a živnostenských komor, načež obrací se ke skupině měst a obcí venkovských, kde k volbě oprávněni jsou jednak údové obce, kteří platí aspoň 8 K na zeměpanských daních přímých a jednak ti, kdož sice obnosu toho neplatí, ale ve třídě měst neb obcí venkovských do sněmu volí. Kontroversa, zda do zákonného minima daně lze započísti také státní přirážky, stala se zbytečnou vzhledem k tomu, že od 1. ledna 1898, kdy vešel v platnost zákon o přímých daních osobních ze dne 25. října 1896 čís. 220 ř. z., nemáme žádných státních přirážek k daním přímým. — Ze zásady, že právo volební jen osobně může býti vykonáváno, máme výjimku jen v I. třídě voličské. Od volební plné moci, kde zmocněnec vykonává volební právo jiného, liší autor pouhé svolení vykonat právo volební, jak tomu jest u spoludržitelů statku, s nímž právo volební spojeno jest, kde pak volební právo vykonati může jen ten spoludržitel, jemuž ostatní k tomu dali svolení (v tomto případě vykonává spoludržitel vlastně jen svoje volební právo na základě svolení ostatních spoludržitelů). — Další 3 kapitoly věnovány jsou kumulaci, ztrátě a suspensi práva volebního. Ztráta volebního práva nastává jen tehdy, když táž osoba pouze na základě nového titulu k volbě oprávněnou se státi může, kdežto při suspensi právo volební toliko pro nějakou překážku, dokud tato nepomine, nemůže vykonáno býti.
Po krátké zmínce o volitelnosti autor obrací se v kap. 18. k vypsání voleb, jež jest odchylné při všeobecných nových volbách a při pouhých volbách doplňovacích. Pokud jde o otázku, kdy začíná a kdy končí šestileté období volební, má za to, že výslovným předpisem § 18 zákl. zák. stát. o zastupitelstvu říše (dle něhož členové poslanecké sněmovny volí se na 6 let) ustanovena jest maximální doba, jejíž uplynutím poslanec ipso jure ztrácí svůj mandát, a že tudíž 6leté volební období pro všecky poslance počíná prvním dnem všeobecných voleb ve třídě V., nikoli — jak za správné máme — posledním dnem všeobecných voleb v I. třídě voličské, ježto (jak sám autor dále doznává) teprve dnem, kdy skončeny byly po případě také užší volby v I. třídě voličské, počíná právní existence sněmovny poslanecké. Nově zvolená sněmovna poslanecká může sice býti rozpuštěna dříve, než byla svolána, ale teprve, když byly všecky volby ukončeny. — Zmíniv se o případech, kdy nastane potřeba volby doplňovací, autor pojednává v kap. 19. o přípravách volebních a v kap. 20. o lístcích hlasovacích, jež musí býti psány řečí v zemi obvyklou, kterou ovšem na rozdíl od řeči zemské rozumí toliko řeč v tom kterém území obvyklou, tak že řeč v části země obvyklá není ještě řečí v celé zemi obvyklou. Lístek prázdný pokládá za neplatný dle analogie § 47 ř. z. v., která je sotva odůvodněna. — Volbu řídí pravidlem 7členná komise, o jejíž působnosti, jakož o tom, jak se zjistí výsledek volby, a kdy třeba vykonati volbu užší, děje se podrobnější zmínka.
Poslední kapitola věnována jest ochraně volebního práva, na niž se vztahující normy lze děliti ve dvě skupiny, totiž jednak na normy, které chrání právo subjektivní a tudíž určité osobě vynutitelný právní nárok propůjčují, jednak na normy, jejichž účel je chrániti právo subjektivní, aniž komu právo subjektivní propůjčují. Do prvé skupiny patří zejména předpisy vztahující se na řízení reklamační a na právo, stížnosti k říšskému soudu proto, že porušena byla rozhodnutím orgánů správních politická práva ústavou zaručená; kdežto do skupiny druhé vřaditi lze předpisy §§ 25 a 26 zák. o vol. do rady říšské a §§ 2 a 3 min. nařízení z 23. září 1896 čís. 170 ř. z.
Dr. Sobotka.