NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2651.

Únos podle druhé věty §u 96 tr. zák. může se státi i se svolením unesené osoby; jeho účel může býti jakýkoliv, nemusí směřovati ani k sňatku ani ke smilstvu.
Na rozdíl od případu prvé věty nesměřuje tu násilí neb lest proti unesené osobě, nýbrž proti držiteli moci (rodičům) buď přímo nebo nepřímo.
Lest spočívá nejen v odvedení chráněné osoby, stalo-li se bez vědomí a za zády oprávněné osoby, nýbrž v případě, že osoba podrobená moci jiného odešla bez jeho vědomí sama, již v tom, že ji pachatel k tomu přemluvil nebo jí v tom byl nápomocen.
Po subjektivní stránce se vyžaduje, by pachatel jednal v úmyslu porušiti mocenské právo, jemuž je unesená osoba podřízena.
(Rozh. ze dne 10. února 1927, Zm I 445/26).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 20. května 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí únosem podle §u 96 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost se dovolává důvodů zmatečnosti čís. 5 a 10 — správně 9 a) — §u 281 tr. ř. Ve směru formálním (čís. 5 §u 281 tr. ř.) vytýká rozsudku neúplnost a rozpor »s výsledky zjištěnými průvodním řízením«. Onen zmatek shledává v tom, že prý rozsudek nechává bez povšimnutí skutečnost, výpovědí svědkyň Josefy a Amalie V-ových prokázanou, že Amalie V-ová sama o své újmě odjela z bytu (svých rodičů) v noci ze dne 30, na 31. říjen 1925 do T., že obžalovaný o jejím odjezdu neměl tušení a se teprve od svědkyně Josefy V-ové po jejím odjezdu dozvěděl, kam její dcera ujela; dále, že když obžalovaný na nádraží v T. Amalii V-ovou stihl a jí vyřídil vzkaz matčin, by se vrátila domů, mu prohlásila, že se pro ostudu, které se ve vsi bojí, domů ne¬ vrátí a raději někam uteče. Než výtka neúplnosti jest zřejmě lichá, poněvadž rozsudek ke všem uvedeným okolnostem svědkyněmi potvrzeným nejen přihlíží, nýbrž dokonce sám přijímá za prokázáno, že Amalie V-ová odešla z domu rodičů dobrovolně a z vlastního rozhodnutí. Budiž však ihned podotknuto, že tato okolnost nevylučuje skutkové podstaty zločinu únosu podle druhé věty §u 96 tr. zák., jakmile jest zjištěno, že obžalovaný Amalii V-ové při dalším útěku byl nápomocen v úmyslu v § 96 tr. zák. předpokládaném. Další okolnost, na kterou klade zmateční stížnost váhu, totiž, že se Amalie V-ová obžalovanému v Teplicích dobrovolně oddala a s ním souložila, neměla by pro skutkovou podstatu zločinu únosu podle II. věty §u 96 tr. zák. rozhodného významu, i kdyby byla tvrzena, protože iúnos v tomto případě se může státi i se svolením unesené a nemusí ani míti za účel smilstvo s únoscem neb osobou jinou; nestal se tudíž rozsudek zmatečnými proto, že k této okolnosti nepřihlíží. Budiž však ihned podotknuto, že Amalie V-ová popřela, že se obžalovanému oddala dobrovolně, tvrdil to pouze obžalovaný sám. Výroku rozsudečnému: »Tím, že obžalovaný odjel s Amalii bez vůle rodičů« z T. do B., porušil právo rodičů, v jichž moci se Amalie dosud nalézala, vytýká stěžovatel, že odporuje výsledkům řízení, aniž by však blíže označil protokoly nebo listiny, jichž obsah jest prý v rozhodovacích důvodech nesprávně reprodukován; neprovádí tudíž uplatňovaného zmatku rozporu se spisy po zákonu. Po věcné stránce (čís. 10 — správně 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost, že obžalovaný byl odsouzen neprávem, poněvadž prý zjištěné jeho jednání nenaplňuje skutkové podstaty zločinu únosu. Stěžovatel má za to, že se k ní po objektivní stránce vyžaduje, by vzdálení dítěte z moci otcovské bylo přivoděno přímým positivním působením pachatelovým, jehož prý tu vůbec nebylo. Tím méně lze prý mluviti o jednání lstivém, uváží-li se prý, že obžalovaný odvezl Amalii V-ovou z T. do B. s jejím souhlasem a na její přání, jsa přesvědčen, že rodiče proti tomu nebudou nic namítati, (poněvadž měl s jejich dcerou známost a oni prý byli srozuměni), dále že ji v B. neukrýval, a za svou ženu vydával jen, by jí ušetřil pomluv a řečí, nelze prý říci, že ji odvezl za zády rodičů a bez jejich svolení, (že jednal lstivě a v trestném úmyslu). Než zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Jde o případ druhé věty §u 96 tr. zák., jehož se m. j. dopustí, kdo lstí nebo násilím unese dítě rodičům, t. j. kdo je lstí nebo násilím dopraví z místa dosavadního jeho pobytu na místo jiné, kde je vydáno moci únosce nebo někoho jiného, jemuž taková moc podle zákona nepřísluší. Bylo jíž výše řečeno, že takovýto únos se může státi i se svolením osoby unesené a že jeho účel může býti jakýkoliv — že tedy nemusí směřovati ani k sňatku ani k smilstvu třeba s jinými než únoscem. Na rozdíl od případu prvé věty nesměřuje tu (ve druhé větě) násilí nebo lest proti osobě unesené, nýbrž proti držiteli moci — rodičům — a to přímo nebo nepřímo. Stížnost dále přehlíží, že lest spočívá nejen v odvedení osoby chráněné, stalo-li se bez vědomí a za zády osoby oprávněné, nýbrž v případě, že osoba moci jiného podrobená odešla bez jeho vědomí již v tom, že ji pachatel k tomu přemluvil, nebo jí v tom byl nápomocen.
Po stránce subjektivní se vyžaduje, by pachatel jednal v úmyslu porušiti mocenská práva rodičů, jimž je nezletilá osoba podřízena. Všecky tyto náležitosti jsou tu dány. Obžalovaný napomáhal — jak rozsudek formálně bezvadně zjišťuje — nezletilé Amalii V-ové (která nebyla v době činu ještě 21 let stará), a která se rozhodla nevrátiti se již do otcovského domu, při tomto podniku tím, že s ní odjel 31. října 1925 bez vědomí a svolení rodičů z T. do B., kde s ní — využívaje její duševní méněcennosti a nesamostatnosti — souložil a v úkrytu žil, vydávaje ji za svou manželku a že teprve 5. listopadu 1925 rodičům oznámil, kde se jejich dcera nachází. Soud tedy zjišťuje positivní a lstivou činnost obžalovaného — ve smyslu výše vyloženém — v tom, že dopravil nezletilou dceru na místo vzdálené od bydliště jejích rodičů, že ji tam po 5 dní ukrýval, podrobil své moci, znemožniv tak rodičům výkon moci nad nezl. dítětem, a že tím vším napomáhal osobě podrobené moci rodičů v odchodu z domova, k němuž došlo sice z její vůle dobrovolně, ale bez vědomí a za zády rodičů. Že lstivé jednání obžalovaného směřovalo přímo proti rodičům, jako držitelům moci, vyplývá z rozsudečných zjištění zcela nepochybně. Po stránce subjektivní vyslovuje roz¬ sudek, že obžalovaný se dopustil činnosti zjištěné v rozsudku »by jí Amalii V-ovou ukryl před rodiči«, tedy, by protiprávně zasáhl do práv rodičů, a by je porušil. Tím jest bezvadně zjištěn trestný úmysl v §u 96 druhá věta tr. zák. předpokládaný. Že obžalovaný mohl při svém jednání počítati se souhlasem rodičů, rozsudek nezjistil, nýbrž přímo vyloučil. Rovněž tak nezjistil, že vydával Amalii za svou ženu proto, by ji chránil před řečmi lidí, nýbrž naopak vzal za prokázáno, že tak učinil jedině z toho důvodu, by ji před rodiči utajil. Pokud zmateční stížnost nedbá při provedení hmotněprávního zmatku skutkových předpokladů rozsudku, není po zákonu provedena, v ostatním jest neodůvodněna.

Citace:

Čís. 2651. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 115-117.