NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 9363.

Pokud na základě ujednání dlužníka s třetí osobou, jímž této vyhrazeno vlastnické právo k předmětům vyrobeným dlužníkem ze suroviny dodané za určitých podmínek třetí osobou, nemůže se třetí osoba domáhat i nepřípustnosti exekuce na vyrobené předměty.
Výhrada vlastnictví třetí osoby k předmětům vyrobeným dlužníkem ze suroviny dodané třetí osobou nemůže se týkati předmětů, jež byly dlužníkem vyrobeny až po ujednání o výhradě vlastnictví.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1929, Rv 1 1921/28.)
Norbert H. zabavil v exekuci proti Romeu Sch-ovi předměty vyrobené ze dřeva. Žalobce tvrdě, že zabavené předměty jsou jeho vlastnictvím, že byly vyhotoveny ze dříví, které koupil a odevzdal dlužníku Sch-ovi s výslovným ujednáním, že z tohoto dříví vyhotovené předměty zůstanou jeho vlastnictvím, že budou dlužníkem prodány na dovolatelův účet, že docílená cena bude mu odevzdána a že za to zaplatí dlužníku přiměřenou mzdu — žaloval vymáhajícího věřitele o nepřípustnost exekuce. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Bylo zjištěno, že mezi dlužníkem Romeo Sch-em a jeho chotí Gertrudou Sch-ovou s jedné a dovolatelem s druhé strany uzavřeno bylo dne 1. října 1927 písemné ujednání, podle něhož dal dovolatel dlužníku k použití 8721 Kč a podle něhož koupil pro dlužníkův podnik veškeré suroviny, které znějí na dovolatelův účet, které však ustavičně zůstanou v dovolatelově vlastnictví, že také ze surovin těch vyrobené zboží zůstane dovolatelovým vlastnictvím a bude dlužníku ponecháno do komissionářského prodeje, ježto dlužníkův podnik jest řemeslnou živností a zní na dlužníkovo jméno, že výtěžek za komissionářsky prodané zboží zůstane pokaždé dovolatelovým vlastnictvím a musí mu býti odveden a že se dovolatel zavazuje odměnou za dlužníkovu činnost pečovati o výživu dlužníka a jeho rodiny, jakož i o jinaké pracovní a pomocnické mzdy. Kdyby podle tohoto zjištění bylo lze souditi, že dlužník byl jen dovolatelovým dělníkem, jenž zpracovává pro něho z jeho materiálu zboží, tedy že jde mezi nimi o služební smlouvu neb o smlouvu o dílo, nebylo by o vlastnictví dovolatelově k takto vyrobeným věcem právní pochybnosti. Leč to dovolatel ani sám netvrdí, nýbrž buduje na výhradě vlastnictví a také řečené ujednání předpokládá, že dlužník zůstává samostatným podnikatelem, a že při ujednání, jak je v něm výslovně uvedeno, jde stranám jen o to, aby »stav obchodu byl pro Romeo Sch-a udržen v pořádku«, což, jakž plyne z dalších zjištění odvolacího soudu, podle nichž z výnosu tohoto obchodování placeny byly pohledávky jen těch věřitelů, kteří dlužníku nečinili vůbec potíže, jest vykládati jen v ten způsob, by úvěr dovolatelem dlužníku poskytnutý a určité pohledávky určitých nenáročných věřitelů požívaly zvláštního výsadního postavení, by tak byl utvořen jistý zákrokům ostatních věřitelů odňatý úkojový pramen, Čehož právě ujednáním mělo býti dosaženo, což však se nesrovnává se zásadou poctivosti a víry v obchodování, tedy je to jednání způsobilé vnésti do poctivých styků obchodních právní nejistotu, a proti třetím na něm nesúčastněným, ba jím přímo ohroženým osobám jednání nepřípustné. Odvolací soud ovšem není s to, podle svých zjištění usouditi ani, že nabyl dovolatel vlastnictví ke dříví, poněvadž, i kdyby bylo lze mluviti o tom, že dovolatel učinil pravděpodobným nabývací důvod, nepodal důkaz o tom, že mu dříví bylo odevzdáno; leč v tomto případě nejde o vlastnictví ke dříví, z něhož sporné předměty byly vyrobeny, nýbrž o to jde, zda se dovolatelem tvrzená výhrada vlastnictví může vztahovati i na sporné předměty v době, kdy výhrada ta byla učiněna, ještě neexistující, jež teprve potom byly vyrobeny, a o nichž dovolatel ani netvrdil, že mu dlužníkem byly odevzdány, naopak tvrdil, že po vyrobení zůstaly v dlužníkově držení. Výhrada vlastnictví, jak již vyplývá z povahy věci jest možná jen tam, kde takové vlastnictví skutečně tu jest, a to jest možné jen na věcech již existujících, nikoli na věcech, které teprve v budoucnosti mají vzniknouti. Poněvadž bylo zjištěno, že sporné předměty byly vyrobeny teprve po ujednání ze surovin dovolatelem opatřených, a poněvadž vlastnictví na neexistentních věcech není myslitelné, nemohl si dovolatel takové vlastnictví vůbec vyhraditi. Že vlastnictví, pokud se týče, spoluvlastnictví nabyl dovolatel způsobem uvedeným v § 415 obč. zák., ani netvrdil, ani nedokázal. Pokud jde o sporné předměty, nikoli o dodaný materiál, opírá se dovolatel jako o nabývací důvod jen o ujednání. Bylo však již vyloženo, že toto není platným důvodem právním na řečených předmětech. Tím méně lze mluviti o odevzdání sporných předmětů. Dovolatel v této příčině vůbec nic netvrdil a nedokázal. Nepochybil tedy odvolací soud po právní stránce, usoudiv, že nebylo dovolatelem prokázáno tvrzené jím právo, které by činilo exekuci žalovaného nepřípustnou.

Citace:

Čís. 294. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 404-405.