Čís. 4193.

Nabyvatel nemovitosti jest oprávněn domáhati se na odstupiteli, by provedl výmaz knihovního dluhu, jenž nebyl nabyvatelem převzat. Není třeba, by nepřevzetí dluhu bylo výslovně ve smlouvě uvedeno, jen když dluh nebyl vyúčtován v odstupní ceně.
Tím, že se nabyvatel hypotéky nepřesvědčil z knih o hypotečním dluhu, nepomíjí osobní dluh posavadního držitele a nepřechází na nabyvatele.
(Rozh. ze dne 30. září 1924, Rv II 370/24.)
Žalovaní odstoupili žalobcům smlouvou svatební nemovitost za ujednanou odstupní cenu 6000 Kč, jež byla vyúčtována tak, že žalobcové převzali ku zaplacení pohledávku záložny 3000 Kč a za zbytek 3000 Kč vyhradili si žalovaní doživotní výměnek. Na nemovitosti vázla však též pohledávka syna žalovaných Františka K-a 3000 Kč, jejíhož výmazu domáhali se přejímatelé nemovitosti na odstupitelích. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: První soud dospěl k přesvědčení, že žalobci proto jsou oprávněni žádati za výmaz pohledávky Františka K-a, že notářským spisem převzali k placení jen pohledávku okresní spořitelní záložny 3000 Kč a doživotní výměnu žalovaných, označenou na 3000 Kč, že si při uzavření postupní smlouvy se žalovaným ponechali polovinu role »N«, by mohli zaplatiti syna Františka K-a a že v kanceláři právního zástupce dne 13. července 1923 prohlásili, že chtějí vyplatiti z kupní ceny za pozemek »N« pohledávku Františka K-a 4000 Kč a že žádali za lhůtu do Všech svatých k výmazu této pohledávky. Avšak tento právní názor jest mylným. Dle §u 431 obč. zák. děje se nabytí věcí ne- movitých zápisem do knih dle listin v §u 432 a 437 označených, listinou takovou byla smlouva svatební. Dle §u 443 obč. zák. s nabytím vlastnictví nemovitých věcí přejímají se i břemena, v pozemkové knize váznoucí, a ten, kdo neshlédne do pozemkové knihy, trpí za svou nedbalost. Dle zjištění prvního soudu věděli žalobci, že na realitě vázne ještě pohledávka Františka K-a 3000 KČ, a ze zjištění prvního soudu, že si žalovaní ponechali polovinu role »N«, by mohli zaplatiti syna Františka K-a a že v kanceláři právního zástupce dne 13. července 1923 prohlásili, že chtějí vyplatiti z kupní ceny za pozemek »N« pohledávku Františka K-a 4000 Kč a že žádali za lhůtu do Všech svátých к výmazu pohledávky té — neplyne ještě, že převzali k placení pohledávku Františka K-a za žalované. Ale i kdyby žalovaní byli prohlášením ze dne 13. července 1923 převzali závazek, plniti Františku K-ovi za žalobce, a návrh ten žalobci byl býval přijat, došlo k převzetí dluhu dle §u 1404 obč. zák., ale věřitel K. z toho žádných práv nenabyl. Žalovaní jen ručili za to žalobcům, že od nich K. peníze požadovati nebude. Vůči K-ovi však závazek žalobcův k placení nepominul a trvá pro ně až do zaplacení tohoto dluhu. Dokud není tudíž prokázáno, že žalovaní Františka K-a zaplatili dle převzatého závazku — a není ani tvrzeno a prokázáno, že by byl K. souhlas projevil s převzetím dluhu žalovanými § 1405 obč. zák. — nemohou se domáhati žalobci na žalovaných výmazu nezaplacené snad pohledávky.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Nebylo potřebí, by ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že žalobci pohledávky Františka K-a 3000 Kč nepřejímají, nýbrž stačilo úplně, když tam řečeno bylo, co z břemen na realitě vězících přejímají a když tam celá odstupní cena byla vyúčtována, neboť když ve vyúčtování tom pohledávka Františka K-a 3000 Kč obsažena nebyla, plynulo z toho samo sebou zřejmým a neodporovatelným logickým důsledkem, že pohledávka ta převzata nebyla. Když však převzata nebyla, musí ji žalovaní dle §u 928 obč. zák. zastupovati, t. j. povinni jsou, ji zaplatiti. Přece snad nechtějí, aby žalobci, kteří jim celou odstupní cenu 6000 Kč už vyrovnali, platili ji za ně, neboť pak by jim místo 6000 Kč musili dáti vlastně 9000 Kč. Stanovisko takové bylo by zřejmě neudržitelným. § 443 obč. zák. nijak nevadí, chápe-li se správně, což se ovšem odvolacímu soudu nezdařilo. Praví-li § ten, že kdo ve veřejné knihy nenahlédne, následky této své nedbalosti ponese, znamená to jen tolik, že, kdyby žalobci byli do knih nenahlédli a tak o pohledávce Františka K-a 3000 Kč zůstali v nevědomosti, musili by si to sami přičísti, až by se K. přihlásil a oni ji jako držitelé hypotéky musili zaplatiti a pak od pravých dlužníků, žalovaných, ničeho neobdrželi. Ale o ten případ nejde, žalobci se nebrání své povinnosti jako hypotekární dlužníci, nehájí se proti Františku K-ovi, naopak vědí, že jemu hypotečně ručí, ale právě proto, že ručí, ač to dluh jejich není, nýbrž je to dluh žalovaných, žádají od těchto, aby je z hypotečního dluhu vyvadili, hypotéku odbřeme- nili. Nemá tedy § 443 toho smyslu, jakoby tím, že nabyvatel hypotéky se z knih o hypotečním dluhu nepřesvědčí, pomíjel osobní dluh posavadního držitele a přecházel na něj, na nabyvatele, nýbrž jen že musí za všech okolností věcné právo, hypotéku, si nechati líbiti.

Citace:

č. 4193. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 328-330.