NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1958.

Zlým úmyslem §u 85 a) tr. zák. jest úmysl, způsobiti zničením nebo vůbec jakýmkoliv poškozením cizí věci majetkovou škodu. Pachatel musí si býti vědom, že svým úmyslným (nikoliv zaviněným nebo lehkomyslným) jednáním uvedenou škodu způsobuje.
V případu §u 85 b) tr. zák. musí k tomuto primernímu úmyslu přistoupiti vědomí, že z úmyslného poškození věcí může vzejíti nějaké v §u 85 b) tr. zák. vytčené nebezpečí in concreto. (Rozh. ze dne 21. dubna 1925, Zm I 198/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti Jaroslava H-a do rozsudku zemského trestního jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 16. prosince 1924, kterým byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 85 písm. b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zlým úmyslem k zločinu poškození cizího majetku podle §u 85 písm. a) tr. zák. jest úmysl, způsobiti zničením neb vůbec jakýmkoliv poškozením cizí věci majetkovou škodu. Pachatel si tudíž musí býti vědom, že svým úmyslným (nikoliv zaviněným nebo lehkomyslným) jednáním způsobuje majetkovou škodu. V případě poškození cizího majetku podle §u 85 písm. b) tr. zák. musí k tomuto primérnímu úmyslu přistoupiti vědomí, že z úmyslného poškození věci může vzejíti některé v §u 85 písm. b) tr. zák. vytčené nebezpečí in concreto. Zmateční stížnost vytýká napadenému rozsudku, uplatňujíc zmatek podle §u 281 čís. 5 tr. ř. neúplnost, ježto rozsudek kromě poukazu na jména slyšených svědků neuvádí pro zjištění, že obžalovaný K-ovi způsobil škodu na majetku rozbitím sklenice zúmyslně, žádných důvodů a že nehodnotil soud nalézací tu okolnost, že se dle výpovědí svědků schylovalo ku rvačce, najmě výpověď Jana Z-a, že obžalovaný vyskočil na lavici a křičel: »Jděte pryč ode mne, kluci, a nechte mne, nebo vás někoho praštím«, že po té sklenici mezi hosty hodil a mezi ně skočil.
Tyto výtky jsou odůvodněny. Soud měl odůvodniti, proč na základě výpovědi svědků, kteří udali skutečně to, co zmateční stížnost uvádí, došel ku přesvědčení, že obžalovaný zamýšlel rozbitím sklenice cizí věc poškoditi, zda jeho úmysl k tomuto poškození směřoval a zda si pachatel, házeje sklenicí, byl toho vědom, že poškozuje tím cizí věc. Soud měl při tom v úvahu vzíti výpovědi svědků, kteří udali, že se schylovalo ku rvačce, jmenovitě výpověď Z-ovu, z níž by mohlo spíše plynouti, že obžalovaný mrštil sklenicí nikoli v úmyslu, ji rozbiti, nýbrž spíše někoho poraniti neb ohroziti. V tomto případě by nebyl směřoval primérní úmysl obžalovaného k poškození cizího majetku a bylo by jeho jednání po případě zakládalo skutkovou podstatu jiného deliktu. I bylo proto zmateční stížnosti vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a ježto se nelze obejíti bez nového hlavního přelíčení, slušelo podle §u 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. pro rok 1878 uznati právem tak jak shora uvedeno.

Citace:

č. 1958. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 223-224.