Čís. 1088.
O otázce promlčení soukromoprávního ručení z nedovoleného činu, jehož dopustil se tuzemec v cizozemsku, platí právo dovolávaného tuzemského soudu. Dle téhož práva dlužno posuzovati otázku, zda nedovolený U8
čin jest zločinem ve smyslu § 1489 obč. zák. Odsuzujícím nálezem
cizozemského trestního soudu není tuzemský civilní soud vázán (§ 208 c. ř. s.).
(Rozh. ze dne 8. června 1921, Rv II 13/21.)
Žalovaný, tuzemec, byl od 1. ledna 1906 spoluředitelem žalující dánské
banky. Spolu s druhými dvěma řediteli vydal k upisování nových akcií prospekt banky, v němž bylo zejména uvedeno, že emise je financována
mezinárodním konsorciem. K financování nových akcií mezinárodním konsorciem však nedošlo, a když zjištěn byl pravý stav věci, utrpěli prý
akcionáři značnou škodu. Proti ředitelům bankovním, žalovaného nevyjímajc, zavedeno bylo dánským soudem pro zmíněné nepravdivé údaje
trestní řízení, jež skončilo odsouzením jich rozsudkem ze dne 17. prosince 1909, potvrzeným nejvyšším soudem v Kodani dne 29. listopadu 1910. Banka byla nucena nahraditi ztráty akcionářů a domáhala se pak
náhrady na žalovaném, jenž mezitím přesídlil do tuzemska. Žaloba zadána byla na soudě dne 10. prosince 1915. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl a uvedl mimo jiné v důvodech: Žalobkyně
opírá svůj nárok o odsuzující rozsudek dánského trestního soudu a dlužno
se proto předem zabývati otázkou, zda cizozemské trestní rozsudky
zavazují ve smyslu § 268 c. ř. s. tuzemského civilního soudce. K otázce
této nelze potakati, neboť, jak z motivu k § 268 с. ř. s. plyne, byl hlavní
myšlenkou zákonodárcovou, by zamezeny byly nesrovnalosti mezi výrokem soudu trestního a civilního, což mohlo se státi bez jakýchkoliv obav,
kdyžtě dle platného trestního řízení jest podrobiti věc zevrubnému vyšetření, takže rozhodnutí trestního soudce jest plně spolehlivé. Z toho plyne, že zákon měl na mysli pouze tuzemské trestní rozsudky, nehledíc k tomu, že i civilní řád soudní, poukazuje v jiných případech na vyřízení v trestním řízení (sr. §§ 191, 539 c. ř. s.), míní tím trestní soudy tuzemské. Dále třeba rozřešiti otázku, zda dlužno na tento případ použíti
práva tuzemského či dánského. Žaloba spočívá na jednání nedovolenému
a theorie i praxe jest právem za jedno v tom, že dle §§ 35 až 37 obč. zák.
dlužno následky poškození posuzovati dle práva státu, kde poškození
nastalo. Přišlo by tu tedy zásadně v úvahu právo dánské. Leč v Dánsku
(sr. dílo »Die Handelsgesetzte des Erdballes«, svazek X.) není obchodní
právo kodifikováno a bylo by proto třeba v právních otázkách, jichž
v tomto sporu přichází několik, dožadovati se po případě dobrozdání dánských justičních úřadů, kdežto tuzemské právo skýtá úplnou kodifikaci,
až do nejnovější doby doplňovanou. To uznává ostatně i žalobkyně odvolávajíc se převážně na právo tuzemské. Pouze v bodě promlčení setrvává
žaloba na předpisech práva dánskélo, jí příznivějších. Leč v tomto bodě
dlužno souhlasiti s názorem žalovaného, že, jde-li o otázku promlčení
civilněprávního ručení z trestního činu, spáchaného tuzemcem v cizině,
jest vždy směrodatným právo platící u dovolaného soudu. § 37
jedná pouze o právních jednáních v cizině předsevzatých. I když by se
tento předpis vztahoval i na jednání z činu nedovoleného, nelze přece jíti
tak daleko, by ručení za ně trvalo déle, nežli ohledně nedovolených činů
spáchaných v tuzemsku. (V Dánsku stanovil totiž zákon ze dne 22. prosince 1968 pětileté promlčení náhradních nároků.) Vyžaduje toho ochranu
tuzemců jež dochází výrazu i v tom směru, že trestní následky trestních činů, v cizině spáchaných, nejsou v tuzemsku uznány (Jettcl: Internationales Privatrecht) a že majetkoprávní nároky z cizozemských trestních
rozsudků — třebas by tu byly smlouvy o právní pomoci — nejsou v tuzemsku vykonatelny. Stanovisko toto zaujímá z převážné části i literatura i judikatura (judikát čís. 17). Právem odvolává se žalovaný též na
to, že tutéž zásadu stanoví v čl. XII. uv. zák. německý občanský zákoník.
Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud se tkne výtky, že odvolací soud nesprávné posoudil věc po
stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), uvádí se proti vývodům dovolacího
spisu toto: a) Dle názoru dovolacího soudu není třeba zabývati se otázkou prvním soudem kladně, soudem odvolacím záporně zodpověděnou,
zdaž upisovatelům nových akcií proti ředitelům žalující banky, zejména
těž proti žalovanému — ať již dle práva dánského (lex loci actus), ať dle
zákonu tuzemských (lex fori) vznikl nárok na náhradu škody z nepravdivých údajů prospektu. Jen mimochodem budiž připomenuto, že v té příčině záleželo by dle všeobecných pravidel právních hlavně na tom, je-li
tu příčinná souvislost mezi tvrzeným bezprávným chováním se žalovaného a domnělou škodou upisovatelů. První soud vycházel tu z předpokladu, že údaje prospektu dle obyčejného obchodního styku mohly zavdati příčinu k upsání nových akcií a tudíž i ke škodě upisovatelům tím
vzešlé, a pokládal tím zmíněnou příčinnou souvislost za danou. Ale názor
ten jest mylný, neboť kdokoli se domáhá náhrady škody, tomu dle přirozené povahy věci náleží, by podal přesný důkaz příčinné souvislosti mezi
škodlivou událostí a tvrzenou škodou, t. j. by prokázal způsobem jakoukoli pochybnost vylučujícím, že škoda byla způsobena škodlivou událostí;
pouhá pravděpodobnost zde nestačí. Než i kdyby tu byly veškeré podmínky vzniku náhradních nároků upisovatelů akcií proti žalovanému
kdyby tedy opačný názor odvolacího soudu byl nesprávným, nemohla
by žalobkyně z toho vyvoditi důsledků sobě příznivých, poněvadž první
soud právem uznal, že nároky ty byly by v tom případě promlčeny. Tu
pak nabývá rozhodujícího významu otázka, zda má promlčení býti posuzováno dle práva dánského či dle tuzemského. Dovolacímu soudu neušlo, že v této otázce mezinárodního práva soukromého názory spisovatelů, oběma stranami uvdených, podstatně se rozcházejí. Odvažuje je
proti sobě dospívá k úsudku, že z praktických ohledů právnických dlužno
se přidati k mínění prvního soudu, že v té příčině sluší užiti práva tuzemského. Poukazujíc k příslušném důvodům, v rozsudku soudu první
stolice podrobně vyloženým, dodává se, že stát má zájem na tom, aby
tuzemské soudy na tuzemských příslušnících v tuzemsku nevynucovaly
nejen nároky, které dle tuzemského práva vůbec nemohly vzniknouti
(§ 81 ex. ř), nýbrž i nároky, které dle tuzemského práva sluší pokládati
již za zaniklé. V tom směru uvádí Bar ve svém díle »Das internationale
Privat- und Strafrecht« — byť i především ohledně závazků smluvních —
velmi případně, že kdyby tuzemské předpisy o promlčení nebyly vztahovány na všechny závazky našich státních příslušníku, bylo by na
příklad tehdy, když dle práva místa, kde závazek vznikl, promlčení vůbec jest vyloučeno, věřiteli dovoleno, by stále rušil právní bezpečnost našich
státních příslušníků takovýmito zastaralými nároky, a naopak — t. j.
kdyby u nás promlčení nemělo místa, byla by, kdyby byli cizinci v tuzemsku náhodou soudně stíháni, použitím našeho zákona nejvyšší měrou
otřesena právní bezpečnost stran, která jest přece účelem celého ústavu.
Bar zabývá se také námitkou, proti, tomuto názoru činěnou, že, kdyby
rozhodovalo bydliště dlužníka, mohl by tento změnou bydliště libovolně
připraviti věřitele o jeho právo — a dospívá k úsudku, že pohledávka
podléhá promlčecím předpisům, platícím v bydlišti dlužníkově, teprve od
toho okamžiku, kdy dlužník nabývá tohoto bydliště. V tom směru však
dlužno připomenouti, že v daném případě dle nevyvráceného přednesl
žalovaného tento krátce po insolvenci žalující banky opustil Kodaň a
vrátil se do své vlasti (ke konci roku 1908 nebo začátkem roku 1909), takže
hořejší výhrada vzhledem k tomu, co bude ještě uvedeno, nemá tu praktického významu. Pochybnost o tom, že žalovaný jest tuzemským státním příslušníkem, nebyla ve sporu vyslovena; námitka v tom směru teprve v dovolacím spise přednesená, musí tedy zůstati nepovšimnuta
(§ 504 c. ř. s.); v tom pak, že nebyla z moci úřední zjištěna státní příslušnost žalovaného, ve sporu v pochybnost nebraná, neleze spatřovati vadnost odvolacího řízení po rozumu § 503 čís. 2 c. ř. s. Použije-li se však co
do otázky promlčení práva tuzemského, platí dle § 1489 obč. zák. tříletá
lhůta promlčecí, kterou jest počítati ode dne, kdy upisovatelé akcií zvěděli nejen o škodě, nýbrž i o osobě škůdcově. To však bylo, jak žalobkyně v odvolacím spise připustila, nejpozději v době, kdy nejvyšší soud
v Kodani vynesl svůj rozsudek, t. j. dne 29. listopadu 1910. Promlčecí
lhůta končila se tudíž nejpozději uplynutím roku 1913. V době, kdy upisovatelé akcií postoupili prý své nároky žalující bance, náhradní nároky
jejich tedy snad ještě trvaly, ale v době podané žaloby (10. prosince 1915)
promlčením byly již zanikly, poněvadž postupem promlčení se nepřerušuje. Ježto pak žalující banka jako rostupnice nemá většího práva, než
postupitelé, a žalovaný jako postoupený dlužník může proti ní uplatniti
tytéž námitky, které by mu příslušely proti postupitelům, tedy zejména
též námitku promlčení, jest patrno, že žalobkyně jako postupnice upisovatelů akcií nemůže se na žalovaném s úspěchem domáhati náhrady
škody. Opak bylo by lze tvrditi jen tehdy, kdyby byla škoda vznikla
zločinem a tudíž dle § 1489 obč. zák. promlčecí lhůta byla třicet let.
K otázce však, zda jde o zločin žalovaného, dlužno ve shodě s nižšími
soudy odpověděti záporně. Při tom nutno především vytknouti, že o zločinu, jaký má na mysli § 1489 obč. zák., lze dle ustálené judikatury mluviti jen tehdy, jde-li o zločin ve smyslu trestního zákona; v tom směru
však přichází dle toho, co výše uvedeno, jakož i vzhledem k ustanovením
§ 36 tr. zák., v úvahu jen tuzemský zákon trestní, který vyžaduje k zločinu zlého úmyslu a nikoli pouhé nedbalosti. Pokud pak běží o to, lze-li
žalovanému klásti za vinu zlý úmysl, první soud právem vyslovil a
správně odůvodnil, že a proč není vázán trestními rozsudky dánských
soudů. Skutková zjištění, v rozsudku prvního sondu obsažená a v odvolacím řízení žádné změny nedoznavší, a proto i dovolací soud vížící, nedopouštějí však závěru, že žalovaný jednal ve zlém úmyslu. Ostatně
lze i dle znění a obsahu dánských trestních rozsudků vážně pochybovati
o tom, že žalovaný byl odsouzen pro dolosní jednání podvodné, kdyžtě se v rozsudku první stolice výslovně uvádí, že podle stavu věci nelze
vycházeti z toho, že obžalovaný H. věděl, jak bylo konsorcium složeno,
a pouze vytýká, že bylo by bývalo povinností jeho a В-a, zjednati si o tom
jistotu, a že neučinili ničeho, by zabezpečili bance možnost držeti se po
případě konsorcia vládnoucího silnými prostředky peněžními. Další okolnosti dánským trestním rozsudkem zjištěné, že obžalovaní věděli o prospektu, než byl vydán, a proti jeho obsahu ničeho nenamítali, a že byli,
pokud se týče musili býti si vědomi nesprávností v něm uvedených; —
jakož i všeobecná rčení, že obžalovaní různým způsobem úmyslně způsobili, že v kruzích, na tom interesovaných, hlavně v tě části obecenstva,
která se potom rozhodla upsati nově akcie, vyvolány byly nesprávné
představy o podkladech emise akcií a o celém hospodářském postavení
banky, — ještě nenaplňují deliktového příznaku zlého úmyslu k přivodění škody směřujícího, jehož 1. zločinu podvodu dle tuzemského trestního
zákona se vyhledává. Žalobkyně ovšem se domnívá, že tu jest alespoň
dolus eventualis. Než i tu se mýlí. O eventuálním zlém úmyslu lze mluviti
tehdy, předsevezme-li pachatel nějaký čin k vůli určitému výsledku, maje
při tom na zřeteli, že vedle tohoto výsledku nebo místo něho může nastati také výsledek jiný, a přes to nedá se zdržeti od svého činu; ale
vždy musí pachatel chtíti určitý výsledek trestný, musí tu tedy býti nikoli
pouhá nedbalost, nýbrž zlý úmysl, to však v daném případě právě
zjištěno nebylo, b) Jde tedy ještě o to, zda žalobkyni — nehledíc k nárokům postoupeným, přísluší proti žalovanému vlastní nárok na náhradu
skody. Také k této otázce dlužno odpověděti záporně, při čemž lze souhlasiti s názorem soudu prvního, že takovýto nárok vůbec nevznikl, následkem čehož v tom směru není třeba pouštěti se do otázky promlčení.
První soud došel na základě výsledků sporného řízení, v rozhodovacích
důvodech svého rozsudku uvedených, ke zdrcujícímu, ale správnému
a spravedlivému úsudku o způsobu, jakými bankovní rada a zastupitelstvo žalující společnosti si vedly při emisi nových akcií v roce 1906. Vším
právem poukázal k tomu, že bylo dle stanov povinností těchto dvou sborů,
postarati se o to, by emise byla řádně a dostatečně financována, — a přiléhavě vylíčil, jak hrubě bankovní rada a zastupitelstvo porušily tuto povinnost. Zcela správně také zdůraznil, že případná škoda upisovatelů nových akcií byla přímo způsobena nikoliv nesprávnými údaji prospektu,
nýbrž tím, že emise se nezdařila; že emise se nezdařila proto, poněvadž
byla nedostatečně financována; že nedostatek ten dlužno přičítati za vinu
bankovní radě a zastupitelstvu; a že žalující banka z tohoto zavinění
svých orgánů jest práva jako ze zavinění vlastního. Zásada prvním soudem dále vyslovená, že nahradila-li banka upisovatelům akcií škodu takto
svým vlastním zaviněním přímo způsobenou, nese příslušnou majetkovou
újmu ze svého a nemůže se hojiti na žalovaném, který přímo nezpůsobil
žádné škody, nýbrž snad jen nepřímo svou nedbalostí k ní přičinil, odpovídá slušnosti a spravedlivosti, a to tím spíše, když bezděky — a nikoli
ve prospěch žalobkyně — tomu, kdo nepředpojatě posuzuje věc, se vnucuje otázka, proč se žalobkyně domáhá náhrady — a to náhrady celé —
právě jen na žalovaném — cizozemci v cizozemsku, — kdežto na příslušnících svého státu, v jichž řadách dlužno snad hledati pravé a hlavní vinníky, nepožadovala náhrady nynější žalobou uplatňované. Alespoň se žalobkyně ani nepokusila o to, vyvrátiti tvrzení žalovaného v tom směru přednesené, ač se jím výslovně zabývala.