Čís. 4309.

Stát není povinen náhradou, zapálena-li nemovitost při přestřelce s nepřátelským vojskem.
(Rozh. ze dne 29. října 1924, Rv I 1285/24.)
Za bojů na Slovensku v červnu 1919 byla při přestřelce československého a maďarského vojska zapálena žalobcova nemovitost. Žaloba na československý erár o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání uznává, že podle slovenské soudní praxe, která tu postupuje na místo zákona ve smyslu §u 92 úst. list., stát ručí za škodu orgánem jeho u výkonu veřejné moci způsobenou jen tehdy, lze-li orgánu tomu přičítati zavinění, má však za to, že zavinění takové vyplývá v tomto případě z povahy věci, v čemž však mu přisvědčiti nelze, neboť praví-li, že se nejednalo o boj, nýbrž o ostřelování monitory a že tedy možno bylo při trošce opatrnosti škodě vyvarovati, upadá tímto skutkovým charakterisováním věci v rozpor s údaji žalobními, které musí býti pro posouzení věci rozhodnými, takže vše nové, co je s nimi v rozporu, dlužno považovati za nepřípustnou novotu. V žalobě totiž sám dovolatel praví, že to bylo za vpádu maďarských vojsk a že byly další boje mezi maďarským vojskem a československým podél Dunaje. V boji však zasáhne-li střela objekt, na nějž cíleno nebylo, nelze to bojujícím přičítati žádným způsobem za provinění. Že by žalobcův mlýn byl býval přímo cílem střelby, dovolatel ani netvrdí, řka jen, že střely mlýn jeho zasáhly; avšak i kdyby mlýn byl býval cílem, nebylo by to ještě důkazem zavinění, neboť právem by bylo bývalo stříleno i přímo naň, раk-li toho vojenská potřeba válečná vyžadovala (stav nouze). Popírá-li dovolatel dále okolnost, která je druhým důvodem, proč nárok jeho není po právu, že platí dle slovenského práva pro ručení státu podmínka, by případ byl případem poměrů normálních, dlužno ho odkázati na příslušnou soudní praxi, která podrobně vylíčena byla v zdejším rozhodnutí čís. sb. 3279 a z níž je ta podmínka patrna. Třeba se totiž poslední dva z doložených tam případů staly teprve za doby válečné, přece neměly příčinu svou v poměrech válečných a mohly se zrovna tak dobře státi za míru, jako za války. Projednávaný případ však jest bezesporně událostí válečnou. Na vládní nařízení ze dne 21. května 1920, čís. 366 sb. z. a n. ovšem finanční prokuratura neprávem žalobce odkazuje, protože nařízení to týče se jen náhrady válečných škod podle mírových smluv, takže na tento případ se nevztahuje. Mimo to nařízení toto napropůjčuje žádného právního nároku (§ 12). Spíše lze tu srovnati předpisy, připatřící k normě §u 1044 obč. zák., jež sice, navazujíc na § 1043 tamže, zvšeobecňující t. zv. lex Rhodia de jactu, vyslovuje všeobecnou zásadu o rozdělení vojenských válečných škod politickými úřady, ale sama, jsouc toliko normou t. zv. blanketní, ana odkazuje na předpisy zvláštní, zůstala téměř nepraktickou, protože těchto zvláštních předpisů není. Dekret dv. kanc. ze dne 16. dubna 1821, čís. 49 sb. zák. pol. prohlašuje, že státní pokladna nenahražuje škody způsobené výtržnostmi (excessy) vojska, to leda velitelé že jsou za ně zodpovědni. Další předpisy pak jednají o škodách způsobených při vojenských cvičeních, tedy v míru. Tedy ani v historických zemích není právní stav žalobci příznivý. V republice vydán zákon ze dne 18. března 1920, čís. 187 sb. z. a n., jenž dovoluje poskytnouti dobrovolný státní příspěvek tomu, kdo utrpěl škodu při výtržnostech, což není omezeno na výtržnosti vojenské, a platí pro všecky výtržnosti nastalé po 28. říjnu 1918. Byť byla věc pro žalobce sebe truchlivější, ani Nejvyšší soud nevidí v platném právu pro něho žádné pomoci, mocí práva vynutitelné.

Citace:

č. 4309. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 523-524.