NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 3526.

Pojmenování někoho na listu jako redaktora musí býti projevem vůle osoby pojmenované (§ 10 zákona o tisku).
Za porušení povinností odpovědného redaktora nezodpovídá, kdo sice byl oznámen politickou úřadu jako odpovědný redaktor a uveden na periodickém tiskopisu jako takový, avšak o celém tomto postupu ve skutečnosti vůbec nic nevěděl, na něm neměl účasti ani jej dodatečně neschválil.
Předpoklady, za kterých někdo ručí za obsah periodického tiskopisu, jsou v § 1 tisk. nov. přesně uvedeny. Zákon nezná zavinění, záležející v tom, že někdo, nemaje účasti na uveřejnění článku, dodatečně jeho obsah schvaluje.
(Rozh. ze dne 20. června 1929, Zm I 674/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 10. října 1928, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti podle §§ 488 a 491 tr. zák. pokud se týče podle § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost napadá rozsudek kmetského soudu, pokud sprostil obžalovaného z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti, z důvodu, že »obžalovaný bez svého vědomí na periodickém tiskopisu, v němž byl uveřejněn závadný článek, byl uveden jako zodpovědný redaktor, že též bez svého vědomí a souhlasu jako takový byl oznámen politickým úřadům, a že ho proto nemůže stíhati trestní zodpovědnost za obsah tohoto tiskopisu«. Zmateční stížnost především poukazuje k »nebezpečí a k nejistotě, kterým by byl vydán veřejný život a tisk, kdyby nemohl býti stihán za trestné činy, kdo veřejně úřadu jakož i na kolportovaném časopisu jako zodpovědný redaktor figuruje«. Leč této námitce, jíž stížnost napadá sprošťující výrok s hlediska hmotněprávního podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., nelze přisvědčiti. Jestiť zásadou, ovládající trestní zákon (§ 1 a 238 tr. zák.), že zodpovědnost podle trestního zákona předpokládá zavinění pachatele. Zásada ta platí bez výjimky pro celý obor trestního práva, tedy i pro zodpovědnost obžalovaného v souzeném případě. A tu sluší plně souhlasiti s právním názorem prvního soudu, neboť bylo by skutečně naprosto nemyslitelným a nemožným, poháněti k zodpovědnosti pro porušení povinnosti zodpovědného redaktora někoho, kdo sice byl oznámen politickému úřadu jako zodpovědný redaktor a uveden na periodickém tiskopisu jako takový, avšak o celém tomto postupu ve skutečnosti vůbec nic nevěděl, na něm neměl účasti a ani dodatečně snad neschválil tento svémocný postup výslovně nebo mlčky — na příklad faktickým vykonáváním redaktorských úkolů, ba naopak, jak bylo zjištěno v souzeném případě, když se mu redaktorství nabízelo, důrazně a rozhodně to odmítl. Když pak přes toto ohrazení byl obžalovaný bez svého vědomí za svými zády jako zodpovědný redaktor osobou jinou příslušnému úřadu oznámen a na prvním čísle listu proti své vůli též uveden, nelze z tohoto jednání osoby třetí, na němž obžalovaný neměl s hlediska trestního zákona stíhatelné účasti, vyvozovati pro obžalovaného nepříznivé důsledky. Tento názor jest uznán naukou v Lisztově »Oesterreichisches Pressrecht« na str. 243, jakož i v judikatuře, jako na příklad v rozhodnutí čís. 1750 sb. n. s., kde se zdůrazňuje, že zodpovědným redaktorem jest osoba, která, jsouc na listě takto pojmenována, projevuje proti veřejnosti a úřadům, že rozhoduje platně o obsahu periodického tiskopisu, z čehož vyplývá, že pojmenování na listu musí býti projevem vůle osoby pojmenované, a nelze proto přisvědčiti zmateční stížnosti, pokud zastává opačný názor právní.
Zmateční stížnost hledí těžiti z toho, že obžalovaným byl nabídnut důkaz pravdy o obsahu závadného článku, zdůrazňujíc, že nesměl nabízeti tento důkaz, když se cítil jistým, že za čin neručí, a že alespoň svá tvrzení ohledně pravdivosti zprávy nesměl učiniti bez výhrady a podmínky. Leč právě zmateční stížnost přehlíží, že obžalovaný nenastoupil důkaz pravdy bezpodmínečně, nýbrž že v podání obsahujícím jeho obhajobu, předem odmítl veškeru zodpovědnost za obsah časopisu, poněvadž jeho redaktorem nebyl a byl jako takový na listu jednou uveden bez svého vědomí a neprávem, a teprve v druhé řadě navrhl v tomto podání výslech různých svědků o pravdivosti článku. Již z tohoto způsobu obhajoby vysvítá lichost námitky stížnosti a sluší přisvědčiti názoru prvého soudu, že tu zřejmě šlo o opatrnost obžalovaného, jenž, dostav výzvu soudu podle § 10 tiskové novely, nabídl i důkaz pravdy, by se ho pro všechny možné případy nezbavil. Zmateční stížnost se ovšem též domnívá, že se obžalovaný, nastoupiv důkaz pravdy, ztotožňoval s obsahem článku, a že jest proto i plně za něj zodpovědným. Leč předpoklady, za kterých někdo ručí za obsah periodického tiskopisu, jsou v § 1 tiskové novely přesně uvedeny. Zákon nezná zavinění, záležející v tom, že někdo, nemaje účasti na uveřejnění článku, dodatečně jeho obsah schvaluje. Za to, že se snad obžalovaný ztotožňoval s obsahem jiným způsobem, než nastoupením důkazu pravdy, neručil by podle § 1 tiskové novely; takové jednání zakládalo by po případě samostatný delikt, leč v tom směru nebyla podána obžaloba a nemohl proto kmetský soud ani o tom rozhodovati.

Citace:

Čís. 3526.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 386-388.