NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 2

Č. 12582.

Vodní právo: I. Zánikem díla sloužícího k výkonu vodního práva zaniká i právo na užívaní vody. — II. Nevykonávání vodního práva užívacího, i když trvá delší dobu, není samo o sobě dostatečným důvodem, aby vodní právo bylo prohlášeno za uhaslé. — III. §§ 82 a 83 mor. zákona vod. stanoví preklusi jen pro námitky účastníků v konsensním řízení proti projektu vodního díla, nikoli pro námitky majitele vodního díla v řízení o zjišťování existence jeho vlastního vodního oprávnění.
(Nález z 21. října 1936 č. 15682/36.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 3836/24.
Věc: Jan M. ml. a Jan M. st. v Tišnově (adv. Dr. Vladimír Fleischer z Brna) proti rozh. zem. úřadu v Brně z 10. listopadu 1933 (za zúč. město Tišnov člen městské rady Jan Zbirovský) o vodním právu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Vodoprávní úřad prvé stolice, vydávaje městu Tišnovu, nynější zúč. straně, jako majitelce městského mlýna a elektrárny čp. 129 v Tišnově, žádaný konsens k vyššímu vzdouvání hladiny vodní u mlýna čp. 129 a k odběru určitého maximálního množství vody, jakož i ke stavbě nové Stovek-Kaplanovy turbiny a zřízení nových hamů při řečeném vodním díle, odmítl zároveň námitky Jana M. ml., majitele domu a býv. valchy čp. 125 v Tišnově, vznesené proti projektovanému vyššímu vzdouvání vody pro nedostatek legitimace z té příčiny, že jeho vodní dílo, hledíc k jeho nynějšímu stavu, považovali je za za- niklé a následkem toho i jeho tvrzené vodní užívací právo, na jehož obranu zmíněnou námitku vznesl, za uhaslé.
Rovněž námitku Jana M. st. v Tišnově čp. 94 proti projektovanému zvýšení hladiny vodní v mlýnském náhoně zamítl úřad I. stolice jako bezpodstatnou, poněvadž město Tišnov zpevní břeh podél zahrady u domu čp. 94 tak, aby pronikání vody břehem do půdy zahrady bylo zamezeno na největší míru, čímž bude také zabráněno sesouvání břehu.
Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí Janem M. ml. a stejně i odvolání Jana M. st. žal. úřad zamítl z důvodů výměru prvé stolice, připojiv k nim další odůvodnění v ten smysl, že u obou odvolatelů nastala prekluse jejich námitek ve smyslu § 83 zákona z 28. srpna 1870 č. 65 z. z. mor.
Z odvolacích námitek Jana M. ml. uznal žal. úřad za prekludovánu námitku, že k vodnímu dílu býv. valchy čp. 125 v Tišnově náleží také jako jeho část jez na řece Svratce a nápustní stavidla jezu, ježto tato námitka byla vznesena teprve v odvolání. Pokud tento st-l stavěl se ve svém odvolání proti výroku prvé stolice o zániku vodního díla býv. valchy, uznal žal. úřad jeho námitky bezdůvodnými a uvedl na podporu svého stanoviska, že nesporně odpadl také účel, k němuž bylo zřízení tohoto vodního díla původně povoleno, a zánikem tohoto účelu, jímž úřad zřejmě míní konkrétní účel hospodářský, že zaniklo též vodní dílo, pro tento účel zřízené.
Pokud jde o odvolací námitky Jana M. st. uznal žal. úřad za prekludovanou námitku, že vyšším vzdouváním vody bude podmáčena zahrada v domě čp. 94 v Tišnově, a to s tím odůvodněním, že tento st-l při místním šetření, konaném 29. září 1932, namítal toliko, že k náhonu přilehlé pozemky budou poškozeny vnikáním vody břehy do půdy v zahradě při domě čp. 94, čímž kořeny stromů prý budou uhnívati, a žádal proto, aby město Tišnov jako majitel vodního práva opevnilo břeh strouhy podél této zahrady tak, aby bylo zabráněno sesouvání břehů, kdežto námitka, že vyšším vodním stavem v náhonu budou pozemky st-lovy podmáčeny více než za stavu dosavadního, st-lem při místním šetření vznesena nebyla. Pokud však jde o námitku včas vznesenou, uznal ji žal. úřad bezdůvodnou, protože zúč. straně bylo nařízeno postavení pobřežní zdi, kterouž bude pozemek st-lův chráněn proti podmílání, proti vnikání vody skrze břehy.
O stížnostech Jana M. ml. a Jana M. st. do toho podaných uvážil nss toto:
I. Ke stížnosti Jana M. ml.:
Předmětem této stížnosti jest otázka legitimace st-lovy odporovati projektu města Tišnova, dnešní to zúč. strany.
Při příležitosti vodoprávního řízení, jež směřovalo k vodoprávnímu schválení tohoto projektu, který záleží zejména ve vyšším vzdouvání vody u městské elektrárny a v odběru vody určitého množství, objevila se potřeba zjistiti existenci vodního oprávnění st-lova, ježto tento st-l vznesl proti projektu města Tišnova námitky na ochranu svého tvrzeného práva vodního. Vodoprávní úřady obou stolic dospěly ke zjištění, že vodní právo st-lem tvrzené právně neexistuje, a v důsledku toho popřely i st-lovu legitimaci k těmto námitkám. Žal. úřad opřel svůj výrok o dva důvody, jednak, že zařízení, jež tvořila integrující a pro užívání vody podstatnou součást vodního díla st-lova, není v takovém stavu, aby umožňovalo výkon propůjčeného práva vodního, jednak, že odpadl účel, k němuž bylo zřízení vodního díla původně povoleno. Jak tato, tak i ona okolnost způsobila podle názoru žal. úřadu zánik vodního oprávnění st-lova.
Právní názor žal. úřadu, že zánikem díla sloužícího k výkonu vodního práva zaniká i právo na užívání vody, je zajisté správný a v plném souhlase s judikaturou (srv. zejména Boh. A 3836/24, Budw. 9680/1896 a m. j.). Jde jen o to, zda vodní dílo bylo žal. úřadem právem uznáno za zaniklé. Naproti tomu nemohl soud připojiti se k právnímu názoru, že vodní právo zaniká i odpadnutím účelu, k němuž bylo zřízení vodního díla původně povoleno, rozumí-li se účelem provozovna, jíž vodní dílo slouží. Domnívá-li se žal. úřad, že pro svůj názor má oporu ve zdejší judikatuře, je na omylu. Tento soud projevil sice, zejména v nálezu Boh. A 8759/30 právní názor, že hospodářský účel je koeficientem vodního oprávnění konsensem uděleného. Z toho ovšem plyne ten důsledek, že při každé změně tohoto účelu je zapotřebí nového vodoprávního povolení. O nic takového však v dnešním případě nejde. Zjištěno bylo jen tolik, že st-l svého vodního oprávnění po delší řadu let nevykonává. Než nevykonávání vodního práva užívacího, i když trvá delší dobu, není samo o sobě dostatečným důvodem, aby existentní právo vodní bylo prohlášeno za uhaslé, jak již i víd. ss, Budw. A 11383/1916, podrobně vyložil. Druhý z důvodů nař. rozhodnutí není tedy udržitelný.
Zbývá proto jen otázka, zda předpoklad žal. úřadu, že zaniklo st-lovo vodní dílo, má dostatečný podklad. Podle obsahu správních spisů bylo zjištěno, že z původního zařízení bývalé valchy zbyla jen místnost, jíž se používá nyní za skladiště, dále zbytek hřídele vodního kola, práh stavidel ve dně náhonu a zbytky zdi u opěrné silniční stěny. Kdyby vodní dílo st-lovo neskládalo se ze žádných jiných součástek než těch, jež byly právě uvedeny, bylo by snad možno úsudek žal. úřadu, že vodní dílo zaniklo, uznati za dostatečně podložený, což ovšem soud za dané situace neměl příčiny zkoumati. Ale st-l v odvolání namítal, že k vodnímu dílu bývalé valchy č. pop. 125 náleží jako jeho součást také jez na řece Svratce a nápustní stavidla u jezu. K těmto součástkám však žal. úřad vůbec nehleděl a neměl tedy úplného podkladu pro svůj závěr. Teprve po zjištění, že jez a nápustní stavidla u jezu jako součástky vodního díla k vodnímu dílu st-lu nenáležely, nebo snad že ani tyto součástky st-lova vodního díla neexistují, bude míti žal. úřad dostatečný poklad pro svůj úsudek o zániku st-lova vodního díla.
Žal. úřad považoval se ovšem za oprávněna přejíti přes dotčené tvrzení st-lovo, protože bylo předneseno teprve v odvolání a nikoli již v řízení komisionálním. Než tento postup žal. úřadu nemá opory v zákoně. Zejména nelze se dovolávati ustanovení §§ 82, resp. 83 vod. zákona, jež stanoví preklusi námitek jen potud, pokud jde o námitky účastníků v konsensním řízení proti projektu vodního díla, kdežto zde jde o námitku majitele vodního díla v řízení o zjištění existence jeho vlastního vodního oprávnění, na něž zásada koncentrace a prekluse námitek proti projektovanému vodnímu dílu nedopadá, a to ani tehdy, když toto řízení zjišťovací koná se incidenter v souvislosti s řízením konsensním, neboť přes tuto souvislost, která je toliko nahodilá, má řízení směřující ke zjištění existence vodních práv povahu samostatnou. Ale stanovisko žal. úřadu nemá opory ani v § 45 správ. řádu, ani v procesní zásadě, že námitky proti znaleckému důkazu musí býti vzneseny již v onom stadiu řízení, v němž znalecký důkaz byl proveden, neboť tvrzení st-le nelze uznati za prostou námitku proti důkazu znaleckému. Žal. úřad přešel tedy neprávem přes tvrzení st-lovo, že k jeho vodnímu dílu náleží i jez a nápustní stavidla u jezu. Nelze-li však námitku st-lovu, že k jeho vodnímu dílu náležejí jako součástky též jez na řece Svratce a nápustní stavidla u jezu, uznati za prekludovanou, pak byl žal. úřad povinen věcně se s ní vypořádati.
Po této úvaze bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost, kdežto k vývodům stížnosti, jimiž st-l chce opírati svou legitimaci k námitkám proti projektu města Tišnova i o vlastnictví pozemku, po němž voda je náhonem vedena a jehož zatížení služebností ve prospěch vodního díla městského mlýna a elektrárny bude provedením projektu rozšířeno, a pokud chce svou legitimaci opírati též o vlastnictví domu č. pop. 125, nemohl soud hleděti, ježto jde tu o nova podle § 5 zákona o ss ve stížnosti k tomuto soudu nepřípustná.
II. K stížnosti Jana M. st.:
Nař. rozhodnutím byla pro preklusi odmítnuta námitka tohoto st-le, že vyšším vzdouváním vody, za jehož povolení obec Tišnov žádala, bude podmáčena jeho zahrada. Preklusi této námitky odůvodnil žal. úřad tím, že námitka tato nebyla vznesena v řízení komisionálním. Žal. úřad vychází tu zajisté ze správného právního názoru. Koncentrační zásada ovládající vodoprávní řízení konsensní by se zajisté na námitku tuto vztahovala, nebyla-li vskutku nejpozději v řízení komisionálním uplatněna. Než tento st-l při řízení 29. září 1932 odporoval projektovanému zvýšení hladiny vodní v náhoně z důvodu, že by tím vnikala voda břehy do půdy jeho zahrady a tím by k jeho značné škodě kořeny stromů uhnívaly; mimo to se domáhal, aby podnikatelka opevnila břeh zahrady a tím zamezila sesouvání břehu. Podstata těchto námitek kryje se však podle svého smyslu s námitkou v odvolání uplatněnou a žal. úřadem odmítnutou. Žal. úřad nebyl tedy oprávněn námitku tuto pro preklusi odmítnouti, nýbrž byl povinen věcně se s ní vypořádati, a to tím spíše, že v řízení komisionálním neměl st-l ještě příležitosti namítati, že opěrná zeď, jíž podnikatelka podle rozhodnutí prvé stolice má čeliti sesouvání břehu, nebude chrániti jeho pozemku proti podmáčení. Odmítnutí řečené námitky tohoto st-le nemá tedy v zákoně a ve stavu spisů opory. Ostatní námitky stížnosti tohoto st-le proti postupu a rozhodnutí prvé stolice jsou ovšem nepřípustný, poněvadž nikoli toto rozhodnutí, nýbrž jen rozhodnutí zem. úřadu může býti předmětem soudního přezkoumání.
Bohuslav-Dusil, Nálezy správní XVIII. 50

Citace:

Čís. 217. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 312-313.