Čís. 4478.

Obchodní plnomocník není oprávněn uzavírati zápůjčky, nemá-li k tomu zvláštní plné moci.
V pouhém mlčení principála k tomu, že obchodní plnomocník uzavřel zápůjčku, nelze za všech okolností spatřovati schválení.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1924, Rv II 501/24).
Žalobce domáhal se na žalované firmě zaplacení peníze, jejž prý byl žalované zapůjčil. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Sporné věci nedostalo se v odvolací stolici správného právního posouzení. Sejde na tom, zda byl František Κ., o němž dovolatel nebéře v pochybnost, že byl obchodním plnomocníkem žalované firmy, jako takový podle čl. 47 druhý odstavec obch. zák. oprávněn uzavříti pro žalovanou firmu zažalovanou zápůjčku. Odvolací soud sice správně uvádí, že by K. podle čl. 47 odst. druhý obch. zák. potřeboval zvláštního zmocnění, ale že v tomto případě řečené omezení není směrodatné pro žalobce jako pro třetí osobu, poněvadž mohl K-ovi důvěřovati, když u něho uzavíral zápůjčku jménem žalované firmy, jelikož v této příčině nebylo nijakých zvláštních důvodů ku podezření, že by K. ke škodě žalované firmy zneužíval svého postavení jako obchodní plnomocník. Tento právní názor se zřetelem na doslov čl. 47 odstavec druhý obch. zák. nelze sdíleti. Podle čl. 47 odstavec prvý obch. zák. se vztahovala K-ova plná moc na všechny obchody a právní jednání s provozem podniku, v němž byl zřízen jako obchodní plnomocník, spojená a v něm se obyčejně vyskytující, nevztahovala se však na obchody a právní jednání, podnikovému provozu svou neobyčejností a nezvyklostí se vymykající, žalobce mohl podle řečeného ustanovení předpokládati, že K. je zmocněn pouze v rámci čl. 47 odstavec prvý obch. zák., nikoli že je tím, že byl zřízen za obchodního plnomocníka, zmocněn také k uzavírání zápůjček, ve příčině kterých čl. 47 odstavec druhý obch. zák. vyžaduje zvláštní zmocnění. Kdyby se zmocnění podle čl. 47 odstavec prvý obch. zák. mělo samo sebou vztahovati i na úkony v čl. 47 odstavec druhý obch. zák. uvedené, ze všeobecného zmocnění prvého odstavce vyloučené, nemělo by ustanovení čl. 47 odstavec druhý obch. zák. ani smyslu, ani účelu. Právem míní dovolatelka, že tímto ustanovením chráněn má býti principál, kterážto ochrana by byla však podle právního pojetí odvolacího soudu ilusorní. Poněvadž nebylo zjištěno, že K. měl k uzavření sporné zápůjčky zvláštní zmocnění podle čl. 47 odstavec druhý obch. zák., slušelo uznati, že zápůjčku tu se žalobcem nemohl uzavříti jménem žalované firmy. Ostatně František K., byv jako svědek slyšen, vypověděl, že byl k uzavření zápůjčky se žalobcem zmocněn Janem B-em podle legalisované plné moci, kterou předložil, a ze které vyplývá, že to byla osobní plná moc B-ova, nikoli plná moc Jana В-a za žalovanou firmu, kterážto okolnost zůstala v nižších stolicích úplně nepovšimnuta. Uzavřel-li K., jak vypověděl, zápůjčku se žalobcem jménem Jana В-a, jako jeho k tomu zvláště zmocněný plnomocník, nelze předpokládati, že by šlo o mlčky, ale poznatelně udělené zmocnění se strany žalované firmy, totiž o zvláštní zmocnění podle čl. 47 odstavec druhý obch. zák., které arci může býti dáno také mlčky (srov. §§ 1002, 1005, 863 obč. zák.). Leč dovolatel spatřuje právem nesprávné posouzení právní i v tom, že odvolací soud míní, že překročené oprávnění, příslušející K-ovi, bylo dodatečně mlčky schváleno, jelikož o této zápůjčce uvědomil druhého společníka M-а, oprávněného ku zastupování žalované firmy, a tento proti tomu ničeho nenamítal. Leč tu je závažno zjištění, že k zápůjčkám došlo 30. února 1920, 9. března 1921, 12. září 1921 a 24. ledna 1922, že M. se dověděl o zápůjčce teprve po odcestování B-ova do Ameriky, že peněz ze zápůčky použil K., jak vypověděl, dle 14. června 1921 pro společnost, že do té doby měl peníze jako svůj vklad uloženy v bance. Z toho vyplývá, že se M. dověděl o zápůjčce, až když byla K-em uzavřena, a že jeho mlčení, se kterým přijal K-ovo sdělení, nemůže býti za daného stavu považováno za souhlas žalované firmy s tím, co K. učinil. Mlčení lze jen tehdy považovati za souhlas, když celková situace poskytuje oporu této domněnce, když mlčící jest si vědom okolností, které mu ukládají za povinnost, aby mluvil, anebo když to nařizuje zákon. Nevýslovné prohlášení může spočívati nejen v mlčení, nýbrž i v jiném chování. Má-li se posouditi rozhodnost těchto, dlužno tak podle poukazu zákona (§ 863 odstavec druhý obč. zák.) učiniti podle zvyklostí a obyčejů zachovávaných v poctivém styku obchodním. M. dověděl se o zápůjčce až po jejím» uskutečnění, nikoli před jejím uzavřením, a tu jeho mlčení nemělo odvolacím soudem jemu přikládaného významu, jmenovitě nelze v něm spatřovati souhlas žalované firmy s tím, že K. překročil plnou moc jemu podle čl. 47 odstavec prvý obch. zák. udělenou, vždyť ani nebylo jisto, zda M. mlčel ve vlastním jméně, či zdali mlčel jménem žalované firmy jako její zákonitý representant.

Citace:

č. 4478. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 786-787.