Čís. 1119.

Přečin dle §u 303 tr. zák.
Zlehčování učení církve katolické o neposkvrněném početí P. Marie. Sesměšňování obyčejů a zařízení církve katolické posměšným jich napodobováním. Není třeba, by jednání pachatelovo bylo způsobilé, vzbuditi pohoršení.
(Rozh. ze dne 16. února 1923, Kr I. 41/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Vlastimila В-a a Karla H-a do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. října 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem dle §u 303 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost Karla H-a namítá po stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.), že obžalovaný neměl ani úmyslu zlehčovati učení církve katolické o neposkvrněném početí Panny Marie, ani vědomí, že je svým jednáním sesměšňuje. Toto učení je prý vědecky úplně poraženo a tak absurdní, že ani nemůže být předmětem přečinu dle §u 303 tr. zák. Ke skutkové podstatě tohoto přečinu se mimo to prý vyhledává, by projev pojímali jako zlehčující a sesměšňující ne jen jednotlivý posluchač, nýbrž všichni přítomní. Tomu však prý v tomto případě tak nebylo, ježto se obecenstvo výstupem obžalovaného sice dobře pobavilo, ale nepohoršilo. Pobaviti přítomné a odvrátiti je od klerikální strany (ne od církve) bylo prý jediným úmyslem obžalovaného. Avšak stížnost přehlíží, že zjištění úmyslu, v jakém pachatel jedná, jest zjištěním skutkovým, k němuž dospívá první soud volným uvážením výsledků průvodního řízení. V tomto případě dospěl soud nalézací, uváživ seznání svědka Dra H-a a vlastní zodpovídání obžalovaného, znění a smysl závadného výroku a situaci, v jaké byl pronesen, k přesvědčení, že obžalovaný jednal v úmyslu, zlehčovati učení římsko-katolické církve, státem uznané, o neposkvrněném početí Panny Marie, a ve vědomí, že je sesměšnuje. Tímto zjištěním jest zrušovací soud vázán (§ 288 č. 3 tr. ř.). Pouhým popíráním trestného úmyslu neprovádí zmateční stížnost uplatňovaného hmotněprávního aniž jiného důvodu zmatečnosti §u 281 tr. ř. Poněvadž ustanovení §u 303 tr. zák. 1. případu chrání před zlehčováním a sesměšňováním učení každé státem uznané církve a stížnost sama nepopírá, že dogma o neposkvrněném početí Panny Marie jest učením církve katolické, dokonce učením základním a článkem víry, jest zde způsobilý předmět ochrany dle citovaného §u a okolnost, v jakém poměru jest toto učení k poznatkům vědeckým, jest pro otázku viny úplně lhostejná. Lhostejná je pro ni i pohnutka, která vedla obžalovaného k trestnému činu; aby jednání pachatelovo vzbudilo pohoršení, nebo bylo způsobilé, je vzbuditi, zákon k skutkové podstatě přečinu dle §u 303 1. případ tr. zák. nevyhledává. Stačí veřejné zlehčování učení církve nebo náboženské společnosti, u nás zákonem uznané, nebo posmívání se mu, stalo-li se v úmyslu, je zlehčiti, a ve vědomí, že se sesměšňuje. Všecky tyto náležitosti jsou zde splněny, odsuzující výrok odpovídá zjištěnému stavu věci a zákonu.
Zmateční stížnost obžalovaného Vlastimila В-a namítá ve směru věcném (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.), že ve zjištěné činnosti obžalovaného nelze spatřovati nic trestného. Svěcení praporu není úkonem církevním, dokonce ne bohoslužebným; organisace katolických tovaryšů není institucí církevní, nýbrž politickou; spolkové odznaky a prapory její nemají vůbec náboženského rázu a nepožívají ochrany §u 303 tr. zák. V použití hůlky s hadrem, jímž obžalovaný při tom mávnul, nelze spatřovati napodobení a sesměšňování náboženského úkonu. Trestné činnosti, v §u 303 prvý případ tr. zák. uvedené, nelze se vůbec dopustiti gestikulací, z jednání obžalovaného nevzešlo a nemohlo vzejíti pohoršení. Produkce byla dávána bez námitek již několik dní a policejní úředník Dr. H. neviděl v ní trestného činu, nýbrž chtěl docíliti administrativní cestou změny programu. Výtky zmateční stížnosti nejsou odůvodněny. Především stížnost přehlíží, že rozsudek neshledává trestnou činnost obžalovaného v tom, že předváděl slavnost svěcení praporu katolických tovaryšů, nýbrž v tom, že, oděn jako trhan s biretem na hlavě za zpěvu Mariánské písně: »Tisíckrát pozdravujeme Tebe«, vícekráte žehnal obecenstvu znamením kříže a kropením, mávaje při tom hůlkou, na níž visel kus hadru. Není tudíž třeba zabývati se námitkami stížnosti, které se netýkají podstaty trestné činnosti, jak ji zjišťuje rozsudek. Dále přehlíží stěžovatel, že soud neshledává sesměšňování náboženských úkonů pouze v použití hůlky s hadrem, nýbrž v celé produkci v souvislosti, jak je uvedena, a z níž nelze jednotlivé částky vytrhovati a líčiti jako trestně nezávážné. Dle rozsudečných zjištění nezáleželo představení v pouhé gestikulaci, nýbrž z ústního přednesu obžalovaného, provázeného gesty a mimikou a z doprovodu obecenstva. Vyvolávalť obžalovaný při své produkci hlasem, napodobujícím tele, po způsobu litanií jména svatých, při čemž obecenstvo na vzývání jednotlivých svatých odpovídalo slovy: »Tě prosíme nebav nás.« Trestná činnost obžalovaného ve světle těchto zjištění záleží v tom, že napodoboval ústním i mimickým přednesem žehnání křížem, kropení, vzývání svátých a dal zpívati kostelní písně způsobem parodujícím a sesměšňujícím tyto církevní obyčeje, zařízení. Že jednal v úmyslu a vědomí, v §u 303 tr. zák. předpokládaném, zjišťuje soud rovněž a náležitě odůvodňuje. Tím jsou dány objektivní i subjektivní předpoklady odsuzujícího výroku pro přečin dle prvého případu §u 303 tr. zák., k jehož skutkové podstatě se nevyhledává (jak již bylo shora řečeno), aby z jednání pachatelova vzešlo nebo mohlo vzejíti pohoršení.

Citace:

č. 1119. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 111-113.