Přejímání zabrané půdy státem dle zákona
náhradového.1

Dr. Jaromír Sedláček profesor práv Masarykovy university.
I.
Postup pozemkové reformy dostoupil stadia, že otázka, jakým způsobem přejímá stát zabraný majetek, stává se velmi aktuální. Problem může býti řešen se dvou hledisek: bud' bude se přihlížeti k tomu, jak mají postupovati správní úřady, anebo jak tímto přejímáním je dotčen onen obor právních norem, jimž se tradicionálně říká právo soukromé. Mojí snahou bude přihlížeti k tomuto druhému způsobu řešení problemu.
Již záborovým zákonem bylo stanoveno, že záborem
nabývá českoslov. republika práva, zabraný majetek přejímati a přidělovati (§ 5 záborového z. ). Ustanovení toto jako většina ustanovení záborového zákona je pouze rámcové, vyžadující doplnění provádějícím zákonem. Zákon tento je z 8. dubna 1920 č. 329 sb. (zákon náhradový) a přejímání týkají se §§ 1—34, 70, 76.
Správní orgán, jenž toto přejímání má provésti, je pozemkový úřad za pomocí svých obvodových úřadoven.
II.
Ptáme-li se, kdo je povinen strpěti přejímání zabraného majetku, setkáváme se při odpovědi s řadou různých osob a bude pro přehlednost velmi vhodno, dovedeme-li tyto osoby roztříditi v několik skupin.
Do prvé skupiny náležejí vlastníci zabraného majetku, což zřejmě plyne z § 2 zábor. z., neboť tam je řečeno, že vlastníkova osoba spojuje různé pozemky v soubor zabraných nemovitostí a tento jeho soubor se zabral a nyní se přejímá, další důvody jsou § 2 náhradového z. o vyrozumění vlastníka a § 31 téhož z. o vyloučení vlastnických žalob. Patří sem však jen ti vlastníci, jichž vlastnictví je dle § 7. zábor. z. pův. znění proti státu účinné. K vlastníkům se druží knihovní věřitelé a jiní knihovní oprávněnci z věcných práv. з-ю
Do druhé skupiny náležejí osoby, které na zabraném majetku hospodaří, ale z § 6 zábor. z. plyne, že do této skupiny patří jen osoby, které nejen hospodaří, ale mají i povinnost hospodařiti řádně, což nemusí byti vždy osoba totožná.
Do třetí skupiny náležejí vlastníci a jiní oprávnenej, jichž právní posice dle § 7 zábor. z. původního znění je proti státu právně bezúčinná. Tyto osoby neustupují státu totiž z důvodu § 5 zábor. z., ale z důvodu § 7 zábor. z. Omezíme-li hledaný subjekt jen ustanovením § 5 zábor. z. shledáváme, že tyto osoby nejsou subjektem zmíněné povinnosti.
Do čtvrté skupiny náležejí všechny ostatní osoby, pokud nejsou dle záborového a náhradního zákona vyjmuty. Ale mezi osobami jmenovanými v prvých dvou skupinách a těmito je rozdíl: ony osoby musí ustoupiti státu, ačkoliv jsou dle občanského práva chráněny, tyto osoby musí ustoupiti státu, poněvadž už dle všeobecných předpisů právních bezprávně ovládají dotyčný pozemek. Proto musí pouhý držitel ustoupiti státu z téhož důvodu, z něhož musí ustoupiti vlastníku. O ustoupení rozhodují všeobecné předpisy občanskoprávní. Tím liší se zase tato skupina od skupiny třetí, v níž rozhodují speciální předpisy správní (§ 7 z. z.).
Tam, kde ustupuje vlastník jako takový, mluví náhradový zákon prostě o převzetí, ustupuje-li hospodařící osoba, užívá zákon výrazu skutečné převzetí. Poněvadž v prvém případu jde o knihovní vklad, možno snad mluviti o knihovním převzetí. Musíme tedy v následujícím dobře rozeznávati knihovní převzetí od skutečného převzetí. Tak jako ke knihovnímu převzetí je zapotřebí vkladu, tak ke skutečnému převzetí je zapotřebí výpovědi hospodařící osobě. Budeme tudíž v prvé části, kde promluvím o knihovním převzetí, zabývati se hlavně vkladem vlastnického práva a ve druhé výpovědi hospodařící osobě, poněvadž tam dovolím si pozornost obrátiti ke skutečnému převzetí.
III.
Převzetí knihovní zahájí se tím, že pozemkový úřad vyrozumí vlastníka přejímaných nemovitostí prostřednictvím soudu, v jehož knihách jsou tyto nemovitosti zapsány. Jsou-li přejímané nemovitosti zapsány v knihách u několika soudů, podá pozemkový úřad oznámení toliko u jednoho z nich a ostatní soudy budou vyrozuměny tímto soudem (§§ 2 a 3 náhrad. z.).
Z moci úřední zapíše pak soud u příslušné vložky poznámku zamýšleného převzetí. O vykonané poznámce vyrozumí soud vlastníka, ale tento nemá proti ni žádného opravného prostředku. Jest litovati, že vlastníku nebyl dopřán opravný prostředek proti soudnímu usnesení, jímž soud nařizuje tuto poznámku, poněvadž vlastníku v knihovních věcech nullitní stížnost nepřísluší. Poznámka má obsahovati vyjmenování všech pozemků, nepřejímají-li se všechny pozemky ve vložce zapsané (§ 8). Přejímají-li se všechny pozemky téže katastrální obce zapsané v jedné knihovní vložce, dostačí v poznámce označení katastrální obce a té okolnosti, že se přejímají všechny pozemky.
Význam poznámky této je velmi dalekosáhlý jak pro knihovní, tak i pro skutečné převzetí. Pro lepší přehled dovolím si nyní stručně uvésti celý rozsah této poznámky. Poznámka zamýšleného převzetí má význam poznámky vyvlastnění a zamýšleného odepsání nemovitostí (§ 9), není-li dosud do knih vložena poznámka záboru, může býti dána hospodařící osobě výpověď jen po zápisu poznámky zamýšleného převzetí (§ 23), jen po zápisu poznámky je možno dáti výpověď nájemci nebo oprávněnému ze služebnosti bytu (§ 21), jen po zápisu poznámky zamýšleného převzetí možno vložiti vlastnické právo pro stát (§ 26), po uplynutí třicetidenní lhůty od zápisu této poznámky jsou vyloučeny žaloby vlastnické proti státu a proti osobám, jimž se dostalo nemovitostí těch přídělem (§ 31).
Ku knihovnímu převzetí hledí ustanovení §§ 9, 26 a 31 a proto budeme nejprve se jimi zabývati.
1. Poznámka zamýšleného převzetí má význam poznámky vyvlastnění po rozumu § 20. žel. zák. vyvlastňovacího ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z. Chtějíce však význam poznámky zamýšleného převzetí řádně oceniti, musíme si uvědomiti, že pro zábor neplatí v důsledku ustanovení 7 a 16 zábor. z. zásada veřejné víry knih pozemkových. Nikdo totiž nemůže se dovolávati toho, že jednaje s osobou v knihách jako vlastník zapsanou, nevěděl, že dotčená nemovitost tvoří součást souboru zabraných nemovitostí. V tom směru není tedy význam poznámky valný, ale i těžiště významu poznámky vyvlastnění vzhledem na § 33 zák. vyvlast. nelze v tomto hledati, spíše je těžiště v právním poměru mezi nabyvatelem a knihovním vlastníkem (§ 928 obč. z.!), Zde je také hledati vlastní význam § 9 náhrad. z. Ovšem poznámka zamýšleného převzetí nabývá ihned právní moci a proto je s to docíliti řečeného účinku i před právoplatností rozhodnutí o přejímaném majetku (v případu § 5 nař. z 6. července 1920 č. 431 sb. o obvodových úřadovnách). Toto týká se jen nabývání derivativního, nikoliv originárního.
2. Přejímá-li se jen část knihovního tělesa, má poznámka zamýšleného převzetí mimo význam poznámky vyvlastnění též význam poznámky zamýšleného oddělení pozemků od knihovního tělesa po rozumu § 3 zák. z 6. února 1869 č. 18 ř. z. Tento význam má poznámka jen tehdy, přejímá-li se jen část knihovního tělesa. Poznámka zamýšleného odepsání nemovitosti má ten význam, že pozdější nabytí knihovního práva na knih. těleso nemůže býti závad prostému odepsání na překážky, na př. někdo nabude zástavní právo se svolením pozemkového úřadu před odepsáním, ale po provedené poznámce zamýšleného převzetí, v tomto případu nemůže nijak se brániti proti provedenému odepsání, najmě nemůže se domáhati poměrného odškodnění z náhradního obnosu po rozumu § 9 zábor. z.
3. Největší význam poznámky zamýšleného převzetí spočívá ve zmíněném již ustanovení § 31 náhrad. z. Ustanovení toto zní: »Po uplynutí 30 dnů od výkonu poznámky zamýšleného převzetí nelze se domáhati žalobou uznání práva vlastnického k nemovitostem převzatým ani vůči státu ani vůči osobám, jimž se dostalo nemovitostí těch přídělem. Nerozhoduje při tom, zda proveden byl ihned po uplynutí této lhůty vklad práva vlastnického čili nic.« Poznámka tato může směřovati proti knihovnímu vlastníku (§ 94 č. 1 kn. z.), ale tento nemůže se domáhati uznání svého vlastnictví, poněvadž pozemkový úřad chce právě jeho pozemky převzíti. Zbývá tedy t. zv. naturální vlastník, jenž nabyl vlastnického práva, ale dosud do knih zapsán není. Případy takového naturálního vlastnictví jsou dány tehdy, bylo-li vlastnictví nabyto originárně; pro náš problem jsou důležitá nabytí:
a) okupací,
b) vyvlastnením,
c) vydržením.
Kdo nabyl takovým způsobem vlastnictví, musí podati do 30 dnů od provedené poznámky zamýšleného převzetí žalobu na uznání svého práva vlastnického, což může býti žaloba na plnění, ale i žaloba určovací, tato může býti podána i na pozemkový úřad, ona jení na knihovního vlastníka. Podotýkám, že podati jest v teto lhůtě žalobu a nikoliv snad pouze žádati o poznámku spornosti, je-li dán případ § 70 kn. ř. Tím mění se právě ustanovení knihovního řádu o žalobě výmazné.
Jen osoby zmíněné mohou domáhati se uznání svého vlastnického práva proti knihovnímu vlastníku a státu, nikoliv však osoby, které nabyly derivativně vlastnického práva proti státu bezúčinného. Osobám takovým pozemkový úřad jich vlastnického práva nepopírá, ale neuznává ho, proto právě žaloba o uznání vlastnického práva nemá smyslu.
Nebyla-li žaloba podána do třiceti dnů po provedeném zápisu poznámky zamýšleného převzetí, je každá žaloba vlastnická proti státu, resp. proti nabyvateli dle § 28 náhradového zákona vyloučena. Lhůta třicetidenní je lhůtou propadnou, k níž soud musí přihlížeti z moci úřední. V dalším musíme rozlišovati poměr mezi vlastníkem knihovním a naturálním a mezi státem a osobami těmito.
Poměr mezi knihovním a naturálním vlastníkem se nemění a proto může naturální vlastník s úspěchem žalovati knihovního, což má význam pro náhradné nároky proti státu.
Provedenou poznámkou zamýšleného převzetí a uplynutím zmíněné preklusivní lhůty upravuje se definitivně poměr mezi státem a vlastníkem knihovním a význam této poznámky s následujícím vkladem je podobný ustanovení § 1500 obč. z. Tím zvyšuje se nad míru význam této poznámky, neboť stává se součástkou vkladu dle § 26 náhradového z., což má velmi pronikavé důsledky. V poměru mezi státem a naturálním vlastníkem třeba rozeznávati. Nebylo-li vydržení dosud dokonáno, přetrhuje se vydržecí lhůta touto poznámkou, nová lhůta běží od této poznámky, po př. od vkladu dle § 26. Bylo-li vydržení dokonáno, ztrácí vlastník možnost uplynutím propadné lhůty své vlastnické právo uplatňovati proti státu nebo nabyvateli dle § 28 jako každý jiný naturální vlastník. Tato možnost musí býti nově nabývacími způsoby vlastnickými odůvodněna.
Poznámka zamýšleného převzetí fixuje poměr státu k osobám, které mohou uplatňovati své nároky vlastnické proti státu, ale neupravuje se poměr knihovního vlastníka k naturálnímu. Hlavní význam poznámky zamýšleného převzetí spočívá v tom, že definitivně upravuje právní poměr mezi státem a t. zv. knihovním vlastníkem, ať tento již byl vlastníkem nebo pouhým knihovním držitelem: po preklusi má knihovní vlastník vůči státu výhradné postavení vlastníka.
Nelze zapomínati, že knihovní poznámky jsou provisorní, najmě poznámky jako tato, která má určité skutečností fixovati, aby bezpečněji mohla se definitivní úprava státi vkladem. Proto je jistým nedostatkem, že poznámka tato není časově omezena jako podobné poznámky. Z tohoto neomezeného trvání této poznámky plynou různé komplikace ne na prospěch věci.
(Dokončení.)

Přejímání zabrané půdy státem dle zákona náhradového.

Dr. Jaromír Sedláček profesor práv Masarykovy university.
(Dokončení.)
IV.
Poznámka zamýšleného převzetí charakterisuje první část knihovního převzetí, druhou část pak vklad vlastnického práva pro Československý stát. Pozemkový úřad po zápisu poznámky zamýšleného převzetí může žádati u soudu, aby pro stát bylo vloženo právo vlastnické. Vklad může se učiniti ihned po provedené poznámce zamýšleného převzetí, nájmě není zapotřebí výpovědi hospodařící osobě, vklad nemusí býti proveden do určité doby.
Stát, jenž nabývá tímto vkladem vlastnického práva, je v důsledku poznámky zamýšleného převzetí, když uplyne propadná lhůta k podání žaloby vlastnické, ihned úplně chráněn proti nárokům třetích osob. Tím jeho posice je zcela jiná než, posice jeho knihovního předchůdce, z toho důvodu nemůžeme říci, že předchůdce v knihách je i jeho právním předchůdcem, od něhož stát derivativně nabyl práva vlastnického. Právě v důsledku poznámky zamýšleného převzetí nabývá stát originarním způsobem vlastnického práva, ač nabývá ho knihovním vkladem. Tím výjimečně rozšiřuje se ustanovení § 431 obč. z., které platí jen co do derivativních způsobů nabývacích, i na originární způsoby nabývání. Proto také na dobré víře státu nesejde, stát nenabývá svého práva, jednaje v důvěře v knihy veřejné. Ale mezi poznámkou zamýšleného převzetí a následujícím vkladem vlastnického práva pro stát je činiti malý rozdíl, který nám osvětluje závislost tohoto vkladu na oné poznámce. Vydržecí lhůta osoby třetí počítá se znovu od vkladu (§ 1500 obč. z.), ale jen tehdy, byl-li nabyvatel bonae fidei, jinak počítá se vydržecí lhůta od zápisu zmíněné poznámky. Z toho je patrno, jaký význam má poznámka zamýšleného převzetí pro nabývání vlastnického práva státem.
Ku vkladu je zapotřebí tabulárni listiny. Touto tabulární listinou je po rozumu § 33 lit. d) kn. ř. výrok pozemkového úřadu, že stát přejímá určité pozemky do vlastnictví. Po rozumu § 26 kn. ř. musí listina tato obsahovati označení pozemků, které se přejímají a právní důvod t. j. právní normu, o niž se toto převzetí opírá, a tím je právě tento výrok pozemkového hřadu. Ale tento výrok odvozuje svoji právní relevanci od poznámky zamýšleného převzetí, dále z předpisů zákonných §§ 1, 5 záborového z., a § 26 náhradového z., musí se proto výrok pozemkového úřadu na tyto právní důvody odvolávati. Tím určuje se také přesně vztah tohoto vkladu s onou poznámkou.
Soud zkoumá tuto žádost jako kteroukoliv jinou knihovní žádost co do formálních i materiálních náležitostí listiny vkladné, co do vykonané poznámky zamýšleného převzetí, krátce co do všech okolností uvedených v § 94 kn. ř. Neshledá-li žádných závad, povolí vklad pro stát Československý s odvoláním se na § 1 záborového z. a § 26 náhradového z. Tím je převod práva vlastnického pro stát dokonán. Jde zde o zvláštní způsob nabytí a je proto zcela na místě, je-li toto zvláštním způsobem v knihách vyznačeno.
Stává-li se stát vlastníkem, značí to, že má proti všem osobám nárok, aby byl ponechán v pokojné držbě a mohl své věci dle své libosti užívati v mezích práva, ostatní osoby jsou povinny zdržeti se jakéhokoliv zásahu na dotyčnou věc, pokud vlastník nemá povinnosti zásah takový strpěti. Zákon pak praví, že »dnem vkladu práva vlastnického přecházejí držení, užitky a nebezpečí na stát« (§ 29). Toto je poněkud vysvětliti. Držba značí, že někomu přísluší právní ochrana dle § 339 obč. z., držitel pak může býti osobou od vlastníka rozdílnou. Změna vlastnického práva k nemovitostem sama o sobě neznamená i změnu držby, zápisem nabývá tedy stát právo na držbu, ale ne držby samotné. Přechod užitků je vázán výpovědními lhůtami a proto možno říci, že stát nabývá vkladem jako takovým jen oněch užitků, které příslušejí vlastníku na statku přímo nehospodárivšímu (pachtovné, nájemné atp.). Obratem držba a užitky chtěli patrně redaktoři vyjádřiti to, co v římském právu označovalo se jako commodum rei ( 1 10 D 50, 17). Přechod nebezpečí znamená, že stát stihá každé zhoršení věci vlastníkem nezaviněné, že stát je povinen platiti náhradný obnos, i když objekt se po té značně zhoršil. Máme tedy obratem »držení, užitky a nebezpečí« vyjádřenu řeholi římského práva »cujus periculum, eins est commodum« a to celkem konformně s její formou v našem právu (§ 1048, 1050, 1051 obč. z.), neboť vklad u nemovitostí zastupuje tradici u movitostí. Modifikace je dána tou okolností, že není v našem případu dáno derivativní leč originální nabývání práva vlastnického.
Zdá se však, že redaktoři si neuvědomili správně dosah toho, neboť ve druhé větě § 29 je řečeno, že ode dne vkladu knihovního je úkojovou pohledávku vlastníka a knihovně oprávněných na náhradný obnos úrokovati, z § 23 pak je patrno, že knihovní a skutečné převzetí nespadají v jedno a že může knihovní převzetí předcházeti skutečnému anebo naopak, což v praxi povede k velikým nesrovnalostem, a dále nesrovnává se to s ustanovením § 47, že pro stanovení rozvrhu náhradního obnosu je rozhodný den skutečného převzetí a ne knihovního, konečně odporuje to ustanovení § 59, že úkojový návrh na náhradný obnos je dán dnem, kdy je náhradový obnos dle § 44 a 46 právoplatně určen, což je zase jiný den, a dle znění § 44 je tento den pozdější než den knihovního převzetí (arg. slova »převzatých nemovitostí« a ne »přejímaných nemovitostí«).
Zmíniti jest se též o neknihovních objektech. Ku převzetí těchto objektů je zapotřebí, aby tabulární listina, mající náležitosti §§ 432, 433 obč. z., uložena byla u soudu, u něhož se vedou knihy nedeskových pozemků oné katastrální obce, v jejímž obvodu leží dotčená nemovitost. Ale tomuto uložení nepředchází poznámka zamýšleného převzetí, aniž je uložení u soudu chráněno veřejnou vírou jako zápis do knihy pozemkové. Z toho důvodu se domnívám, že nelze v tomto případu mluviti o nabývání originárnírn, ale že stát nabývá derivativně, jsa vydán všem útokům, jimž vydán byl jeho předchůdce.
V.
Nejen státu, ale i osobám, které přímo dosáhly převzatou půdu přídělem, je zabezpečeno dle § 28 stejně privilegované postavení. Ustanoveni toto zní v I. odst.: 329/1920 sb., § 28.1
Místo toto mluví o přídělu t. j. nabytí půdy dle přídělového zákona mimo to o směně neb scizení, čímž rozuměti jest nabytí vlastnictví na základě právních jednání dle všeobecných předpisů občanského práva. Máme tedy dva případy:
A) Nabude-li někdo vlastnictví se svolením pozemkového úřadu dle všeobecných předpisů právních zcizením nebo směnou, jest toto posuzovati dle těchto všeobecných předpisů. Žádá-li tedy někdo po provedené poznámce zamýšleného převzetí o vklad svého vlastnického práva na základě schváleného právního jednání zcizovacího, musí soudy tomu vyhověti, ale vyžaduje se vedle obyčejného schválení zcizovacího právního jednání ještě zvláštní návrh pozemkového úřadu na soud, aby vklad tento provedl. V praxi může býti tento návrh v jedno spojen se schválením zcizovacího jednání. Ale ten kdo nabývá, nabývá na základě právního jednání se svým právním předchůdcem, nabývá tudíž derivativně. Není tento vklad rovnocený vkladu dle § 26 náhradového z. a proto nelze na tento případ použíti druhého odstavce § 28 ač jeho znění svědčí opaku, neboť ustanovení toto souvisí pojmově s ustanoveními o stanovení náhrady po rozumu § 9 záborového a §§ 35—52, 59—69 náhradového zákona. Tato ustanovení nejsou však na náš případ použivatelná a proto padá i ustanovení § 28 odst. II. Neplatí též ustanovení § 31, jak výslovně je řečeno. Z toho se podává, že po provedeném vkladu jest poznámku tuto vymazati (arg. § 7 náhradového zákona).
Zákon uvádí vedle zcizení ještě zvláště směnu, ač tato je speciálním případem zcizení, stylisace § 28 odpovídá úplně stylisaci § 23 a proto dovolím si ve spojitosti s výkladem § 23 o tomto speciálním případu promluviti.
B) Osoba, které byla půda přidělena dle zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. má postavení podstatně jiné. Osoba tato neodvozuje svého práva vlastnického od svého předchůdce, ale opírá se o příděl půdy. Nebylo zde jednáno s ustupujícím vlastníkem, nýbrž stát rozhodl, že nabyvateli se má dostati půdy přídělem. Proto je zcela vhodno, že takovému nabyvateli se dá stejné postavení jako státu, poněvadž opírají oba své vlastnické právo o stejný správní akt. Nebýti ustanovení § 28 musilo by se nejprve vložiti vlastnické právo pro stát, které by se postoupilo osobě, obdrževší půdu přídělem, v tomto případu nebylo by sporu, že osoba tato je účastna všech privilegií jako stát. Oklika tato byla právě zmíněným § 28 ušetřena a tím postup zjednodušen. S tím souhlasí i ustanovení § 31, které výslovně pouze nabyvateli přidělené půdy dává stejné postavení jako přejímajícímu státu.
Držitelem stává se nabyvatel dle obecných ustanovení právních. Užitky příslušejí nabyvateli zpravidla ode dne vkladu. Do dne vkladu byl předchozí vlastník bonae fidei possessor a náleží mu všechny užitky. Uplynula-li přede dnem vkladu vlastnického práva lhůta výpovědní, musí hospodařící osoba dnem vkladu ustoupiti. Neuplynula-li dosud lhůta výpovědní a neučinil-li pozemkový úřad před uplynutím výpovědní lhůty opatření, aby dosavadní hospodařící osoba předala držbu a užívání nabyvateli, může zajisté dosavadní držitel se domnívati, že je mu dovoleno hospodařiti na převzatých pozemcích až do dokonané lhůty výpovědní a je proto dobré víry. ·
VI.
Zvláštní osud mají knihovní práva váznoucí na knihovně převzaté nemovitosti. Knihovní oprávněnci za určitých podmínek ne však nutně ustupují státu.
Dle náhradového zákona nemá stát knihovní břemena (hypotéky, servituty, reálná břemena) zpravidla převzíti a závady tyto mají se současně s vkladem dle § 26 z moci úřední vymazati, pokud neučiní pozemkový úřad návrhu na převzetí, takový návrh má učiniti na převzetí hypoték ústavů, které dle zákona smějí poskytovati hypotekárni úvěr pouze na sirotčí jistotu (§ 70) a na převzetí služebností, které vznikají z poměru sousedského.
Zákon mluví pouze o osudu knihovních břemen; z toho a z §§ 47, 48 a 52 je souditi, že ku věcným právům, pokud nejsou v knihách zapsány, se vůbec nepřihlíží. Je toto konformní originárním způsobům nabývacím knihovním vkladem. Stav knihovní rozhoduje a není propuštěn průkaz, že někdo nabyl věcného práva způsobem neknihovním. Ani k mimoknihovnímu zániku věcného práva nepřihlíží stát a je věcí druhých oprávněných na úkoj z náhradového obnosu, aby při rozvrhu tohoto obnosu své zájmy uplatnily. Avšak tyto otázky vybočují z rámce mé přednášky.
Věcná práva váznoucí na pozemku převzatém mění se v úkojová práva a můžeme proto směle říci, že stát jen potud má respektovati věcná práva osob třetích, pokud se tato mění v úkojové právo. Pro stanovení úkojového práva je rozhodný den skutečného převzetí (§ 47) a proto do tohoto dne musily oprávněné osoby svého věcného oprávnění nabýti, jinak nemá jich nabývací způsob významu.
Krátce: Stát přejímá jen ta oprávnění, která výslovně určí, jinak mění se v práva úkojová a tato musil oprávněný nabýti do dne skutečného převzetí, pro stát je pak rozhodný knihovní stav (pokud je proti státu účinný) dnem skutečného převzetí.
Tedy i v poměru k osobám, pro něž vázne věcné právo na převzaté nemovitosti, jeví se ona zvláštní vlastnost originárního nabytí vlastnického práva knihovním vkladem. Na to je však upozorniti, že skutečné převzetí může se státi dřív než knihovní, ale může se státi i později a z toho povstává pak řada komplikací, kterým se praxe jen tehdy vyhne, jestliže mezi oběma způsoby nabývacími nebude příliš značný odstup časový, což asi též redaktorům tanulo na mysli.
VII.
Ku knihovnímu převzetí druží se převzetí skutečné, které je podmíněno výpovědí, danou hospodařící osobě (§ 12), ať je to již vlastník anebo osoba od vlastníka rozdílná. Bude tedy výklad o výpovědi tvořiti střed výkladů o skutečném převzetí. Náhradový zákon zná dvojí výpověď: hospodařící osobě dle § 12 a osobě obývající byt dle § 21. Pro naše výklady je rozhodný prvý druh výpovědi.
Výpověď možno dáti dle § 23:
1. když v knihách byla provedena poznámka záboru (§ 16 záborového z.) anebo
2. poznámka zamýšleného převzetí (§ 3 náhradového z.), ale hospodařícímu vlastníku možno dáti výpověď současně s vyrozuměním dle § 2, ovšem jen tehdy, je-li soud výpovědní současně soudem knihovním, konečně
3. když vloženo bylo právo vlastnické pro stát (§ 26) anebo pro nabyvatele přídělu půdy (§ 28), což platí v důsledku závislosti vkladů těchto na poznámce zamýšleného převzetí.
Výpověď možno též dáti, zapíší-li se současně poznámky uvedené, což bude možno jen, je-li soud knihovní současně soudem výpovědním.
Ustanovení § 23 souhlasně s § 28 uvádí vedle nabytí
přídělem též nabytí směnou, ale zcela správně neuvádí
nabytí zcizením, poněvadž vklad vlastnického práva, opírající se o toto právní jednání, není v žádné spojitosti s poznámkou zamýšleného převzetí, ba dokonce ji ruší. Ale směna pozemků také nezávisí na poznámce zamýšleného převzetí, neboť se děje beze vší spojitosti s přejímáním a přidělováním půdy. Je proto zcela nepochopitelno, proč zcizení směnou je zvláště jmenováno. Míří-li, tím toto ustanovení na
§ 24 přídělového z., dlužno označiti textování za málo vhodné, poněvadž zbytkové statky po rozumu tohoto ustanovení jsou zvláštním způsobem přídělu. Je tedy smysl výrazu směna v § 23 temný a praxe by udělala nejlépe, kdyby omezovala toto ustanovení na směny dle přídělového zákona a to na směny dle § 24 přídělového zákona.
Musíme si přesně uvědomiti poměr oznámení dle § 2 a výpověď dle § 12. Oním stanoví se, že vlastník má státu ustoupiti na jednostranný jeho úkon, převzetí knihovního, výpovědí stanoví se však doba, kdy osoba hospodařící má státu ustoupiti. Nenastane-li tedy žádná změna v hospodaření na zabraném a převzatém pozemku, není zapotřebí žádné výpovědi. Není proto výpovědi třeba 329/1920 sb., § 14.č4 (§ 14 č. 4), dále není výpovědi třeba 329/1920 sb., § 15 (§ 15). samozřejmě na půdě státem obhospodařované výpovědi netřeba.
Výpověď má se dávati jen osobám, které jsou povinny na zabraném pozemku hospodařiti, jak je zřejmo z ustanovení § 14 č. 3. V § 14 č. 3 mluví se sice jen o nájemcích a pachtýřích, ale není příčiny, proč rozlišovati mezi neoprávněným nájemcem a mezi neoprávněným vlastníkem. Ostatně ustanovení toto neodpovídá úplně záborovému zákonu. Dle § 7 z. z. původního znění a dle § 6 z. z. zůstává subjektem povinnosti řádně hospodařiti zcizitel, pronájemce, propachtovatel. Bylo by tedy důsledno, aby jemu se doručovala výpověď, ale § 14 č. 3 ustanovuje, že v takovém případu výpovědi není třeba, má proto ustanovení toto ráz trestní sankce. Konečně dlužno podotknouti, že s novým zněním § 7 záborového z. se ustanovení § 14 č. 3 nesnáší, neboť nájemní a pachtovní smlouva bez schválení pozemkového úřadu je neplatná a proto je ustanovení § 14 č. 3 potud derogováno, pokud platí nové znění § 7 záborového zákona. Pokud platí § 7 záborového zákona nového znění je nutno, aby výpověď byla doručena osobám, které jsou povinny na zabraných pozemcích hospodařiti, což je také velmi účelné, neboť osoba tato musí se dověděti, kdy se končí její povinnost a je i v zájmu státu, aby tento termin byl přesně stanoven.
Výpověď doručuje se hospodařící osobě do vlastních rukou okresním soudem (nemusí to býti soud knihovní), v jehož obvodu leží nemovitosti, jichž se výpověď týká (§ 18). Jsou-li nemovitosti výpovědí postižené v obvodu několika soudů, jest příslušný ten okresní soud, v jehož obvodu má osoba hospodařící své bydliště, jinak okresní soud, v jehož obvodu leží postatná část nemovitostí (§ 18 odst. I.). Příslušnost soudu bydliště není určena přesně, patrně má se tomu rozuměti tak: je-li více soudů příslušno ratione rei sitae, je z těchto soudů příslušný onen, v jehož obvodu má osoba hospodařící své bydliště, nemá-li osoba tato v obvodu žádného soudu příslušného ratione rei sitae své bydliště, je příslušným ze soudů jinak již příslušných onen, v jehož obvodu leží podstatná část nemovitostí.
Soud nemůže zkoumati pravdivost údajů této výpovědi, má zkoumati jedině svoji příslušnost a pak předpoklady uvedené v § 23 náhradového z. (zápis příslušné poznámky po př. vklad vlastnického práva). Soud má ihned doručiti tuto výpověď, z toho je patrno, že pozemkový úřad musí soudu — ač-li to není soudně známo — prokázati uvedené předpoklady výpovědní.
Proti výpovědi je možný dvojí opravný prostředek:
a) v řízení správním α) od obvodové úřadovny k pozemkovému úřadu ß) stížnost k nejvyššímu správnímu soudu,
b) proti usnesení soudnímu o doručení výpovědi »k nadřízenému soudu«; tento opravný prostředek je přípustný »329/1920 sb., § 20« (§ 20 náhradového zákona).
Máme-li stanoviti, kdy je přípustný jeden z obou opravných prostředků, musíme vymeziti pojem »ustanovení náhradového zákona«, čímž rozuměti jsou ustanovení týkající se přípustnosti výpovědi. Ustanovení tato týkají se příslušnosti soudu (§ 18), že vypovězená osoba není osobou hospodařící po rozumu § 6 záborového zákona, což plyne z § 12 náhradového z., že nebyla provedena poznámka zamýšleného převzetí, záboru po př. nebylo vloženo vlastnické právo na nemovitosti dle § 23. Není možno se brániti soudním rekursem, že pozemek není zabrán, tuto námitku je uplatniti v řízení správním. V tomto řízení jest uplatniti všechny námitky, které tuto nebyly vyjmenovány.
Vlastník jako takový se o výpovědi dané hospodařící osobě prostě vyrozumí a není legitimován k podání soudního rekursu. Jeli vlastník zároveň osobou hospodařící, může se výpověď sloučiti s vyrozuměním vlastníka o zamýšleném převzetí, což jsem si jíž dovolil připomenouti. Výpověď zpravidla vyhlásí soud na soudní desce (§ 24) a na návrh pozemkového úřadu i v úředním listě (výjimku tvoří výpověď dle § 21).
Stručně říci je toto: ,
vlastníku doručuje se soudem knihovním oznámení o převzetí pozemku (§ 2) a usnesení o poznámce zamýšleného převzetí (§ 3 náhradového a § 123 kn. ř.).
Soudem výpovědním výpověď, hospodaří-li sám, jinak vyrozumění o výpovědi hospodařící osobě (§ 18);
osobě hospodařící, od vlastníka rozdílné, doručuje se pouze výpověď.
VIII.
Výpověď — jak již řečeno — není podmínkou knihovního převzetí a proto není skutečné a knihovní převzetí v žádném vztahu; neboť ani poznámka zamýšleného převzetí není ve všech případech nutná a může býti nahrazena pouhou poznámkou záborovou.
Může tedy nastati knihovní převzetí bez skutečného převzetí a naopak. V náhradovém zákonu máme zvláště vzpomenut jeden případ knihovního převzetí bez skutečného »rozhodl-li se — totiž — pozemkový úřad převzíti spolu s určitými nemovitostmi také závazky a práva ze smluv pachtovních. Avšak i v tomto případě zachovává se pozemkovému úřadu právo kdykoliv později výpovědí zrušiti poměr pachtovní podle předpisů tohoto (t. j. náhradového) zákona bez ohledu na smlouvu pachtovní« (§ 14 č. 4). Tato výpověď je však jiného rázu než výpověď dle § 12 náhradového z., neboť stát zde vypovídá svoji smluvní povinnost a proto o přípustnosti této výpovědi rozhoduje soud pořadem práva, jen lhůty výpovědní upraveny jsou dle náhradového zákona.
Lhůty výpovědní dle tohoto zákona jsou zpravidla šestiměsíční a končí zpravidla tak, aby osoba hospodařící mohla skončiti práce sklízňové (§ 12), ale lhůta může býti zkrácena, jsou-li dány podmínky uvalení úřední správy pro špatné hospodaření (§ 13). Posice hospodařící osoby je velmi nejistá, neboť náhradový zákon nebéře žádného zřetele na způsob hospodaření a nad to ustanovení § 13 je dosti všeobecné, což má ovšem nepříznivé hospodářské účinky.
Zákon neustanovuje, jak doručiti výpovědi více osobám, hospodařícím z téhož důvodu společně; patrně se má doručovati každému zvláště a lhůta výpovědní skončí až projde poslednímu z nich a každý má samostatnou legitimaci ku stížnosti dle § 20 náhradového zákona. Podobně je postupovati, hospodaří-li více osob vedle sebe z různých důvodů právních (na př. vlastník a uživatel).
Zbývá nám ještě zodpověděti otázku, co se stane při skutečném převzetí se závazky, které jsou spojeny s převzatými nemovitostmi.
O pachtovní smlouvě bylo již promluveno. Nájemní smlouva přechází na stát, pokud nebyla vypovězena před vkladem po poznámce zamýšleného převzetí; o výpovědi platí všeobecné předpisy právní (§ 21). Podobně možno vypověděti služebnost byt (§ 21). Veřejnoprávní břemena přecházejí na stát beze všeho omezení (§ 29). Knihovní oprávnění nejsou přímo dotčena skutečným převzetím, neboť zanikají dnem vkladu dle § 26, pokud nejsou převzata. Pokud s některým knihovním oprávněním spojeno je hospodaření, musí se této osobě dostati výpovědi. Poměr této výpovědi k ustanovení § 26 o zániku těchto práv není upraven.
Velmi důležitá otázka pro osobu hospodařící je otázka vzájemného vyúčtování při skončeném hospodaření. Zde máme jen kusé ustanovení v § 43, »329/1920 sb., § 43 329/1920 sb., § 43« Dle tohoto předpisu je hospodařící osoba odkázána se svými nároky na náhradný obnos a jeho rozvrh, i když nemohla dosud skliditi úrodu roku, kdy výpovědní lhůta končí.
Ustanovení to nemá na mysli osobu hospodařící jako takovou a její nárok je odkázán zcela na dobrou vůli pozemkového úřadu, neboť nemůže si proti stanovení náhrady stěžovati (§ 46). Hospodařící osoba jako taková nemá nároků proti státu, leč ev. regresních nároků proti vlastníku, ale rozsah těchto nároků je omezen § 43. Též řízení o placení náhradného obnosu bude velmi stěžovati, poněvadž náhrada běžných výdajů se velmi špatně snáší s placením náhradného obnosu za kapitál půdy. Poněkud lepší je postavení hospodařící osoby, je-li její právo zapsáno v knihách pozemkových, neboť pak jí přísluší všechny výsady knihovně oprávněného. Není divu, že takovým způsobem budí se hospodářský neklid v řadách pachtýřů, ač jich hospodaření je zpravidla velmi hospodárné. Další otázky vykročují z mezí mé přednášky a proto nemohu se o nich šířiti.
IX.
Pokusil jsem se vylíčiti, jakým způsobem přejímá stát zabrané nemovitosti a jaké jsou toho následky pro soukromé právo. Snad bude vhodno si v hlavních rysech zopakovati řečené. Rozeznávati jest knihovní a skutečné převzetí. Ku knihovnímu převzetí náleží poznámka zamýšleného převzetí a vklad práva vlastnického pro stát nebo osobu mu rovnocennou. Osoby tyto nabývají originárním způsobem vlastnického práva a přejímají závady knihovní jen potud, pokud pozemkový úřad je výslovně převezme, jinak vymažou se z mocí úřední.
Ke skutečnému převzetí náleží výpověď a uchopení se držby k hospodaření na věci převzaté. Až do ukončení výpovědi je osoba hospodařící bonae fidei possessor po té je malae fidei possessor. Skutečné převzetí může předcházeti převzetí knihovnímu anebo naopak, lhůty ani postup nejsou předepsány. Jest litovati, že nebylo řádně upraveno řízení přejímací a že najmě knihovní a skutečné převzetí nebylo vzájemně stanoveno, že práva a povinnosti súčastněných osob nebyla stanovena přesně a jasně, upozorňuji jen na rozpor mezi §§ 23, 29, 47 tohoto zákona. Tyto nedostatky primitivního zákona může praxe do jisté míry odčiniti, neboť málokterý zákon dává exekutivě takovou moc jako tento, a jest proto doufati, že rozumným postupem praxe nezpůsobí škody hospodářské ani neukřivdí osobám, ač zákon jí v tom nebrání. Jest tedy veliká odpovědnost pozemkového úřadu za řádný a spravedlivý postup pozemkové reformy. Ale pocit nejistoty, který tento zákon do našeho hospodářského života vnesl, nebude možno lehce odčiniti.

Přednáška proslovená dne 13 října 1921 v Právnické jednotě.*)

Citace:

Volební pivo. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 7, s. 86-86.

Přejímání zabrané půdy státem dle zákonanáhradového.1

Přejímání zabrané půdy státem dle zákona náhradového.

Přejímání zabrané půdy státem dle zákona
náhradového.1