Unie správní mezinárodní.

Obsah: I. Správní unie a věda mezinárodního práva. — II. Pojem správní unie ve vědě práva mezinárodního: a) vznik mezinárod. smlouvou, b) členové, c) orgány, d) mezinárodně-právní osobnost, e) pojem správy mezinárodní a mezinárodního práva správního. — III. 1. Relativnost pojmu správní unie, 2. unie jako dílčí mezinárodní organisace. — IV. Hlavní orgány správních unií. — V. Přehled důležitějších správních unií: I. povahy hospodářské, II. sociální, III. povahy vědecké. — Literatura. I. Unie správní a věda mezinárodního práva. Až do nedávné doby byl stát v sebe uzavřeným a vůči druhým státům isolovaným společenským celkem, který své úkoly řešil se suverenní libovůlí bez ohledu na státy druhé. Mírová součinnost více států byla sporadická, přechodná a neorganická. Tato individualistická soustava mezinárodního života ustupuje v minulém století soustavě nové. Rychlé tempo kulturního, zvláště však hospodářského, obchodního a komunikačního rozvoje sbližuje národy a státy, rozmnožuje jejich styky a společné zájmy, a neodolatelnou silou dává jim cítiti vzájemnou závislost. Úměrně s tímto koncentračním procesem světa sesiluje se přesvědčení, že žádný stát nemůže setrvati v isolaci vůči státům druhým, ale že musí s nimi spolupracovati, t. j. že musí jisté poměry upravovati v dohodě s nimi a že se musí za účelem plnění společných úkolů s nimi organisovati ve vyšší celky. Toto vědomí dalo vznik mezinárodním organisacím, jichž rozvoj na širokém kolektivním základě počíná od II. polovice XIX. stol. Zprvu tyto organisace týkají se oboru, v němž potřeba spolupráce byla pociťována nejživěji, totiž komunikací (srov. heslo „Komunikační právo mezinárodní”); později rozšiřuje se i na další obory národního hospodářství a postupně i na obory nehospodářské, jako zdravotnictví, ochranu práce a pod.
Tyto organisace bývají označovány jako „správní unie“, někdy i prostě unie mezinárodní. Jich trvale stoupající počet, praktický význam a struktura, která do mezinárodního práva přinášela jistá, staršímu právu neznámá nova, donutily vědu mezinárodního práva, že k nim obrátila svou pozornost a pokusila se o jejich teoretické proniknutí a zhodnocení. Stalo se tak po dosti dlouhém váhání a s jistou rozpačitostí. Již v r. 1892 Fusinato upozornil (v Studi giuridici per il XXXV anno d'insegnamento di Fil. Serafini str. 5), že věda držíc se při výkladu mezinárodního práva obvyklé systematiky a běžných kategorií, buď zanedbává ony právní normy, které jsou výsledkem mezinárodní kooperace mezi státy, nebo nemá představy o jich právní povaze a o jich poměru k ostatním částem mezinárodního práva. Fusinatovým upozorněním netečnost k novým útvarům a povrchnost jich vědeckého zpracování nebyla však prolomena. První monografie, které jim byly věnovány, jsouce převahou povahy deskriptivní, byly vším jiným, než pokusem vniknouti do právní povahy mezinárodních unií. Byla tu jistá bezradnost, jíž v neposlední řadě třeba přičísti na vrub politické ideologie, kterou věda mezinárodního práva byla ovlivňována. Nepředpojatému vědeckému hodnocení unií bránilo zejména vžité dogma státní suverenity a s ním související obava připustiti formu mezinárodní organisace státu nadřízené, která by principem suverenity otřásla. Neboť mezinárodní unie vskutku představovaly právní útvary, které v jistém slova smyslu stály nad státem, zasahovaly hluboko do jeho vrchnostenské sféry (zákonodárství) a disponovaly vlastními orgány. Proto v klasických systémech mezinárodního práva nedostalo se mezinárodním uniím toho místa, jaké jim patřilo. Bývalo o nich jednáno pod titulem mezinárodní smlouvy a běžně bývaly unie kvalifikovány prostě jako smlouvy.
V monografické literatuře jistý obrat znamenají teprve práce Kazanského věnované správním uniím, vyšlé na konci minulého a začátkem tohoto století.
II. Pojem správní unie v nauce mezinárodního práva. Správní unie jsou organisovaná sdružení vytvořená mezinárodní smlouvou skupinou států nebo jiných mezinárodních subjektů, zpravidla přístupná státům třetím, mající za účel vytvořiti v oboru správy zvláštní pospolitost, často povahy korporační. Na této definici podané Struppem (Eléments du droit internat. public 251) možno dobře sledovati, v čem běžná nauka mezinárodního práva spatřuje vlastní podstatu správních unií, v kterých bodech a jak se názory jednotlivých internacionalistů rozcházejí.
1. Správní unie vznikají mezinárodní smlouvou (smlouva společenská nebo organisační): jsou to tudíž sdružení států povahy mezinárodní na rozdíl od státoprávních, která se zakládají na právu státním (na př. spolkový stát). Následkem toho vztahy mezi členy unie navzájem, jakož i vztahy jednotlivého člena k celku jsou povahy mezinárodně-právní. (Proti běžnému třídění sdružení států na mezinárod. a státopráv. Kelsen, Probl. der Souveränität 280 násl.)
V správních uniích sdružují se státy za tím účelem, aby sledovaly společné cíle a uspokojovaly společné zájmy v oboru správy, takže sdružené subjekty mají v rámci organisace totožné postavení: náleží jim, aspoň zásadně, stejná práva a stejné povinnosti. Z toho důvodu organisační smlouva nemá povahu prosté smlouvy, v níž se vyrovnávají různé zájmy smluvních stran, ale dohody (Vereinbarung, traité-loi a contr. Vertrag, traité-contrat), která záleží ve více projevech vůle, jichž obsah je týž. Organisační smlouva, jinými slovy, je skutečná smlouva právotvorná ne smlouva — právní jednání (srov. zejména Rapisardi-Mirabelli Rec. 7, str. 348 násl., Ruffini Rec. 12, str. 473. Toto mínění v nové právní vědě často potírané připíná se na Triepela: Völkerrecht und Landesrecht 1899. Srov. i heslo „Smlouvy mezinárodní” str. 280 násl.).
Jen jiným výrazem pro tuto náležitost unií jest formulace Kaufmannova, dle níž mezinárodní unie předpokládají trvalé mezinárodní společenství a ne pouhou mezinárodní vzájemnost. Proto dle Kaufmanna nejsou pravými uniemi ty, které se zakládají na jednostranných ústupcích, plněních nebo omezeních jedné strany vůči druhým, bez spravedlivé a slušné vzájemnosti se strany těchto, nebo se zakládají na jednostranném donucení (Kaufmann Acad. Rec. 3, str. 187 násl.).
2. Členy správních unií jsou státy, po případě i jiné subjekty mezinárodního práva (na př. dominia, samosprávné kolonie). Jako charakteristikon správních unií byla někdy zdůrazňována větší početnost jejich členů, tedy užší nebo širší obecnost unie resp. tendence k ní. Již Renault (v Rev. gén. de dr. int. publ. 1896, str. 14 násl.) soudil, že pojem mezinárodní unie nutno vyhraditi jen pro ty smlouvy, které nesledují exklusivní zájmy několika málo států, ale zájmy obecné, takže jich kontrahenty je větší počet států, a nad to jsou přístupny i státům dalším. Toto stanovisko v části vědy mezinárodního práva stalo se typickým. Za podstatný rys mezinárodních unií prohlašována jejich otevřenost, umožňující třetím státům přístup v jakékoliv formě. Někteří dokonce jako znak správních unií vytýkají její universálnost nebo tendenci k universálnosti.
3. Dalším charakteristickým znakem správních unií dle rozšířeného názoru je, že mají orgány. Věda mezinárodního práva činívá rozdíl mezi sdruženími států neorganisovánými a organisovanými dle toho, zda funkce předvídané organisační smlouvou jsou obstarávány orgány členských států nebo vlastními orgány sdružení (Jellinek, Diena). S tohoto hlediska byly správní unie prohlašovány za mezinárodní sdružení organisovaná (Strupp). Naproti tomu někteří internacionalisté činí rozdíl mezi mezinárodními uniemi v širším a užším slova smyslu. Mezi prvé náleží i mezinárodní sdružení bez orgánů, tudíž ve výše uvedeném smyslu neorganisovaná, druhou kategorii tvoří toliko mezinárodní sdružení s orgány (srov. i Verdroß v Acad. Rec. 30, str. 339 a Völkerrecht 145).
4. Hlavní spor rozvinul se však kolem otázky, jakou právní povahu mají orgány při správních uniích zřízené, a v souvislosti s ní i o právní osobnosti správních unií samotných. Větší část panující nauky mezinárodního práva popírala právní osobnost unií a v důsledku toho tvrdila, že orgány při uniích zřízené (kanceláře, úřady, komise a pod.) nejsou orgány unie samé, ale orgány jednotlivých jejich členů, tedy orgány státní členům společné, s kompetencí stanovenou organisační smlouvou. Toto mínění bylo svého času dominující a mělo oporu v rozšířeném dogmatu, že jedině státy mohou býti subjekty mezinárodního práva. S úpadkem tohoto dogmatu dostavila se i kritika uvedeného názoru o právní povaze správních unií a jich orgánů. Tato revise dála se zpravidla v rámci širším, berouc ohled na mezinárodní sdružení států vůbec. Jedním z rozhodujících argumentů proti dosavadnímu stanovisku byla struktura nově vzniklé Společnosti Národů: u této organisace nedal se totiž popírati její korporační ráz a tato skutečnost byla také uznána převážnou částí vědy. Tím však padl i dřívější předpoklad o nemožnosti právní osobnosti mezinárodních organisací inkl. správních unií, a teorii otevřela se cesta k nepředpojatému jich hodnocení. Od té doby stále více nabývá půdy názor, že, ne-li veškerým, tedy aspoň některým ze správních unií přísluší právní subjektivita, čili že jsou korporacemi ve smyslu práva mezinárodního, a že následkem toho orgány při nich zřízené nemohou míti povahu státních orgánů společných, patřících jednotlivým členům, ale že jsou to mezinárodní orgány patřící unii jako samostatné, od členů nezávislé právní osobě.
5. Konečně správní unie představují spolupráci v oboru správy, a to správy mezinárodní. Pojem mezinárodní správa pronikl do vědy mezinárodního práva v poslední čtvrtině minulého století, a to patrně zásluhou Martensovou. Názory, co si pod ním představiti, se však podstatně rozcházejí, již z toho důvodu, že sám pojem
Slovník veřejného práva českosl. 5 správy, který byl převzat do práva mezinárodního z práva státního, je kolísavý, positivně těžko vymezitelný a že i regionálně podkládá se mu různý význam. K otázce, v čem spočívá podstata mezinárodní správy (jako správy), druží se však i další, v čem totiž záleží její mezinárodnost.
Nemělo by smyslu uváděti zde veškeré v této věci pronesené názory a proto omezím se na povšechný obraz, který je zachycuje toliko v obrysech.
Dle Martense (Völkerrecht II, 1883, překlad, str. 3 násl.) mezinárodní správou, dlužno rozuměti svobodnou činnost vykonávanou státy uvnitř hranic stanovených právem mezinárodním v obvodu mezinárodní pospolitosti za účelem plnění státních životních úkolů. Předmět mezinárodní správy tvoří souhrn veškerých státních úkolů, které překračují hranice státu. Dlužno k ní počítati nejen administrativní úkoly v užším smyslu, které obstarává výkonná moc, ale i činnost zákonodárnou a soudcovskou, pokud jsou jí dotčeny obecné mezinárodní zájmy. Předměty správní činnosti států, směřující na venek, dělí se ve tři skupiny: na záležitosti 1. politické, 2. sociální a kulturní a 3. na donucovací činnost státu proti rušiteli.
Tak stanoven pojem správy mezinárodní jako protiva správy státní: jako tato vyčerpává se v hranicích státu, tak ona tyto hranice překračuje, dotýkajíc se v některém směru oboru správy států druhých. Proto státy mezi sebou uzavírají smlouvy, které upravují poměr mezi správami, jež se při takovém styku setkávají, a stanoví mezi nimi hranice (L. v. Stein: Einige Bemerkungen v Schmollers Jahrb. 1888, 2. seš., str. 36).
V pojmu správy mezinárodní, takto chápané, obsažena je veškerá státní činnost, v níž je nějaký element mezinárodní, t. j. zahraniční.
Tento široký „klasický“, svého času rozšířený pojem mezinárodní správy, zúžil Kazansky: mezinárodní správa je činnost států, mezinárodních organisací, jejich orgánů a orgánů mezinárodních, směřující k ochraně sociálních mezinárodních zájmů. A mezinárodní právo správní je právo, které tuto správu tvoří a upravuje. Správa mezinárodní tvoří tedy jednu část mezinárodní činnosti vůbec, která se rozpadá ve tři větve: v obor politický, obor soudní a obor správní či sociální (Rev. gén. 1902, str. 361). Poslední obor, mezinárodní správa, má na zřeteli sociální zájmy společné dvěma, více nebo všem státům (362). Pokud uvádí ve vzájemnou závislost státy v oboru jich sociálních vztahů, mohla by se označiti jménem „sociální či správní pospolitost států“ (363). A mezinárodní správní právo je „souhrn omezení správní resp. policejní suverenity států, čili souhrn omezení jich nezávislosti v oboru sociálních zájmů” (363), jakými jsou komunikace, náboženství, věda, umění, zdravotnictví, obchod, zemědělství atd. Mezinárodní správa je organisovaná zejména v správních uniích s jejími orgány: kongresy resp. konferencemi, rozhodčími tribunály, kancelářemi, komisemi a pod., které — na rozdíl od orgánů jednotlivých států — jsou orgány mezinárodními.
Pokrok jeví se u Kazanského hlavně ve dvou směrech: jednak, že zúžil obsahově pojem mezinárodní správy, omeziv ji jen na záležitosti povahy sociální; jednak pojem ten připoutal dosti úzce k správním uniím, v nichž viděl nejdokonalejší organisační formu mezinárodní správy a současně útvar nepopiratelného významu pro budoucí vývoj mezinárodní organisace vůbec (365 násl.).
Proto, mluví-li se později o mezinárodní správě, má se velmi často na mysli především její nejvýraznější útvar správní unie, třeba že pojem mezinárodní správy jimi vyčerpán není.
V novější literatuře mezinárodního práva aplikuje se zase tradiční, vědecky ovšem pochybené dělení státních funkcí na zákonodárnou, soudní a výkonnou, na poměry mezinárodní a mluví se o mezinárodních uniích s funkcemi legislativními (normotvornými), soudními a správními. Proti námitkám, že na pole mezinárodní přenášejí se měřítka platná výlučně pro právo státní, se odpovídá, že mezinárodní organisace utváří se mutatis mutandis na organisaci státní, a že je proto nucena přijmouti stejné direktivy, pokud jde o dělení různých druhů činností rozvíjených v zájmu mezinárodní kolektivity (Fedozzi: Trattato, Introduz. 478).
V celku lze říci, že pokusy, stanoviti positivně v oboru mezinárodního práva pojem správy a práva správního, nesetkaly se se zdarem a že následkem toho trpí neurčitostí i pojem „unie správní”. Přes to však lze mluviti do jisté míry o převládajícím mínění, které navazuje na Kazanského: správní unie jsou ty, které směřují k ochraně sociálních (t. j. hospodářských, kulturních, zdravotních, sociálních v užším slova smyslu atd.) mezinárodních zájmů, které tedy nesledují ani účely soudní, ani politické (srov. na př. Verdroß, Völkerrecht str. 145, dle něhož správní unie jsou povolány k obstarávání nepolitických správních úkolů). Vedle správních unií se pak uvádějí unie z oboru soudnictví a unie politické (spolek států, aliance a pod.).
Byla však nadhozena ještě jiná otázka, která se již netýká obsahu mezinárodní správy, ale její mezinárodnosti. Je vůbec označení této správy za mezinárodní exaktní? Existuje vskutku nějaká mezinárodní správa? Část odpovědí na tuto otázku vyzněla záporně a byla podpírána následující argumentací. O mezinárodní správě bylo by lze mluviti tehdy, kdyby v mezinárodním společenství bylo možno zjistiti správní aparát analogický správnímu aparátu státnímu, který by rozhodoval o otázkách povahy mezinárodně právní. Avšak akty spadající v obor t. zv. mezinárodní správy, jsou akty státní, nikoliv mezinárodní, ježto jsou prováděny orgány státními, a namnoze zakládají se přímo na právu státním, nikoliv mezinárodním, třeba že svým významem přesahují hranice států. Na tom nemění nic ani existence správních unií a při nich zřízených orgánů; neboť ani to nejsou skutečné mezinárodní orgány, patřící mezinárodní pospolitosti, t. j. unii, ale společné orgány států v unii sdružených, tedy orgány státní. Nelze proto mluviti o skutečné správě mezinárodní, ani o mezinárodním správním právu v pravém smyslu toho slova (Donati).
K podobnému závěru dospěl i Neumeyer na základě obdobných důvodů, které zevrubně vyložil ve svém Internat. Verwaltungsrecht (zejména IV. sv., str. 20 násl.): „Spravovati znamená vyvíjeti činnost. Kde pospolitost spravuje, musí míti orgány, které jsou pro ni činny. Ale pospolitost států, která je nositelem mezinárodního práva, je pospolitost neorganisovaná. Nemůže míti žádných orgánů, jinak by přestala býti tou dějinnou mocí, za jakou je dnes uznávána. Může býti nositelkou právního přesvědčení, jehož obsah jest závaznou normou pro státy, ale nad státy žádnou správu vykonávati nemůže.” Kde je skutečná správa, může to být jen správa, kterou vykonává stát nad jednotlivci, jako svými poddanými. Obecné mezinárodní právo, zvláště smlouvy, mohou na tuto vnitrostátní správu klásti požadavky různého druhu, zejména určovati její obsah, na př. zákaz noční práce žen. Ale poměr mezi státem a jednotlivcem, který takto právo mezinárodní ovlivňuje, zůstává záležitostí vnitrostátního práva. Tak je tomu i při t. zv. právotvorných smlouvách: mezinárodně právní částí smlouvy je jen to, že smluvní státy jsou povinny její obsah převzíti do svého vnitřního práva. — Jako neexistuje mezinárodní správa, tak není ani mezinárodního správního práva v pravém slova smyslu.
Přesto však Neumeyer označení „mezinárodní právo správní” — internationales Verwaltungsrecht — zachovává, ale dává mu jiný význam, a to analogický označení „mezinárodní právo soukromé”. Obsahuje totiž mezinárodní právo správní právní normy o mezích (hranicích) správy jednoho autonomního svazu vůči jiným svazům stejného druhu a o vlivu, který správa jiných svazů má na správu vlastního svazu. Je tedy mezinárodní právo správní ne právem mezinárodním, ale součástí právního řádu jednotlivých států nebo jiných autonomních pospolitostí (Strupp, Wörterbuch des V.-R. I, 577). Jedním slovem: Mezinárodní právo správní jest soubor norem řešících kolise mezi správním právem různých států resp. autonomních svazů. V tomto smyslu chápou mezinárodní právo správní i jiní.
Proti tomuto stanovisku, které zásadně popírá jakoukoliv správu mezinárodní obdobnou správě státní, a v souvislosti s tím i skutečné správní právo mezinárodní, jest vyslovováno — zvláště v poslední době — mínění právě opačné.
Zmíněné negativní stanovisko k mezinárodní správě bylo usnadněno zvláště dvojím předpokladem. Jednak, že mezinárodní pospolitost nemůže vůči státům vykonávati moc, jakou vykonává stát vzhledem k jednotlivcům, což nepochybně je pozůstatkem dogmatu suverenity, reservované výlučně státům; jednak, že orgány správních unií nejsou skutečnými orgány mezinárodní pospolitosti (unie), ale orgány společné státům v unii sdruženým. Když však moderní věda tyto předpoklady vyvrátila, otevřela se tím současně i cesta k objektivnějšímu, kladnému stanovisku k mezinárodní správě. K tomuto stanovisku dospěl Rapisardi-Mirabelli, zvláště tím, že připustil právnickou osobnost unií a jejich orgánům přiznal charakter skutečných mezinárodních orgánů s mocí výkonnou, s oprávněním rozhodovati ve sféře práva mezinárodního (v Acad. Rec. 7, str. 371, 373, 374).
5* Též Gascon y Marin, sleduje vývoj institucí moderního práva mezinárodního (Mezinárodní organisace práce, S. N., unie radiotelegrafická atd.), dochází k přesvědčení, že správní činnost v mezinárodních stycích prodělala hlubokou změnu, vyústivší v skutečnou činnost administrativní povahy mezinárodní, vykonávanou funkcionáři ne státními, ale mezinárodními. Funkce správní neomezuje se toliko na stát, ale je funkcí obecnou, která stejně tak, jako pospolitostem nižšího řádu — provinciím i obcím — může náležeti i pospolitosti vyšší, mezinárodní (Acad. Rec. 34, str. 15 násl.). Zásadně kladné je i stanovisko Negulescovo: v mezinárodním právu správním podstatným zjevem jest veřejná služba (le service publique) mezinárodní, jako v správním právu vnitřním ústředním zjevem je veřejná služba národní (státní). Ve vnitřním správním právu studujeme zákroky státu, které se uskutečňují veřejnou činností a směřují k omezení činností individuálních nebo jim propůjčují jisté výhody. V mezinárodním právu správním zákroky mezinárodní pospolitosti snaží se omeziti a upraviti jisté činnosti určitých správních oborů státních za účelem jich koordinace (Acad. Rec. 51, str. 597). I Negulesco uznává existenci správních orgánů mezinárodních, i když nahlíží, že jsou nedokonalé (596). A Liszt-Fleischman (Das Völkerrecht, 12. vyd., str. 220) mluví dokonce o mezinárodních orgánech s vrchnostenským charakterem.
Existuje tedy, po přesvědčení mnohých, obor správy, který patří do sféry mezinárodních styků v pravém slova smyslu, a může býti proto plným právem nazván správou mezinárodní. S druhé strany se však poukazuje na to, nač upozornila již klasická koncepce mezinárodní správy, že totiž jsou akty, které sice patří v obor správy státní obstarávané státními orgány dle práva státního, ale svým dosahem přesahují hranice státu — a z toho důvodu i jim, v jistém slova smyslu, patří atribut mezinárodnosti. Tato úvaha zavdala podnět k tomu, že se dnes činívá v literatuře mezinárodního práva rozdíl mezi dvojí správou mezinárodní a hlavně mezi dvojím jí odpovídajícím správním právem: mezinárodním správním právem (dle Hobzy: „správním právem mezinárodního společenství”) a správním právem mezinárodním. Rozdíl mezi obojím je naznačen přesunutím přívlastku „mezinárodní“ a spočívá celkem v tom, že prvé tvoří součást práva mezinárodního, druhé součást práva státního. V právní vědě jeví se snaha, dosud nevykrystalisovaná, vybudovati samostatné právní discipliny, jichž obsahem jsou zmíněné dvě skupiny správního práva, tedy vědu mezinárodního práva správního a vědu správního práva mezinárodního.
Vycházejíce z těchto distinkcí, položme si nyní otázku, jaké místo náleží v systému práva správním uniím.
Častým, ne-li pravidelným schematem mezinárodních smluv tyto unie zakládající, jest: 1. že obsahují normy, které členské státy unie mají přijmouti a — způsobem jich ústavě odpovídajícím — učiniti součástí svého právního řádu. (O tom srov. heslo „Smlouvy mezinárodní”, str. 333.) Tento komplex norem nepatří svou povahou právu mezinárodnímu, ale státnímu, a to jeho části označované jako „správní právo mezinárodní“.
2. Vedle toho však zmíněné smlouvy obsahují řadu norem jiné povahy, stanovíce podmínky členství v unii práva a povinnosti členů, pak orgány unie, jich strukturu a příslušnost, způsob jich činnosti a pod. To jsou již skutečné normy mezinárodně-právní, o nichž jednati náleží veřejnému právu mezinárodnímu, a to té jeho části, jež byla označena jako „mezinárodní právo správní”. Tyto normy tvoří základ mezinárodní správy v pravém toho slova smyslu, obstarávané orgány mezinárodními, jichž akty směřuji proti státům a pohybují se ve sféře mezinárodního práva.
III. 1. Starší nauka mezinárodního práva považovala unie za samostatný, právnicky svérázný typ mezinárodních organisací. Proti tomu však moderní věda si plným právem uvědomuje, že zvláštní cíl, který tyto unie sledují, totiž kooperace v oboru správy, nestačí k tomu, aby v nich byl spatřován právnicky zvláštní typ, rozdílný od ostatních mezinárodních organisací. Kelsen všeobecně ukázal, že mezi tradičními typy sdružených států není z formálně právního hlediska rozdílu, a že, pokud mezi nimi rozdíly existují, zakládají se na obsahu právních norem. Rapisardi Mirabelli pak zdůrazňuje, že otázka správních unií je toliko součástí širšího problému, problému unií (organisací) mezinárodních vůbec (srov. jeho Théorie gén. des Unions 356 a „Die internat. Union etc.“ str. 13 násl., 21). Vedle unií s účely správními jsou tedy unie s účely jinými, ale sledování těchto různých účelů je s hlediska jejich právní struktury zcela nahodilé. Ostatně nelze si zastírati, že táž mezinárodní organisace může plniti účely různé. Tak S. N., pokud jsou jí svěřeny jisté úkoly mezinárodní správy (čl. 18., 19., 23., 24., a j. Paktu S. N.), možno považovati za správní unii, jako zase naopak do kompetence jistých t. zv. správních unií náleží na př. vyřizování sporů mezi členskými státy. Tím pojem správní unie pozbývá své uzavřenosti a rozplývá se v širším pojmu mezinárodní organisace. Toliko z důvodů systematických možno podržeti označení „správní unie“ pro ty mezinárodní organisace, které převahou sledují účely správní. Při tom ale sotva lze doufati, že kdy positivní vytčení pojmu „správa“ v oboru mezinárodního práva učiní větší pokroky, než v právu státním.
2. Bylo uvedeno, že otázka správních unií je součástí širší otázky, totiž mezinárodních organisací vůbec. Organisací rozumí se všeobecně společenský řád založený právními normami. Proto, kde je právo, tam je i organisace a organisovaná pospolitost, a naopak určité organisaci a organisované pospolitosti odpovídá určitý právní řád. Ale v rámci právního řádu celkového vznikají konkretisací jeho norem právní řády dílčí a paralelně v rámci organisace celkové dílčí organisace. Tak je tomu v právu státním a rovněž i v právu mezinárodním. Představuje-li obecné právo mezinárodní, platné pro veškeré členy mezinárodní pospolitosti, právní řád celkový a tato pospolitost celkovou pospolitost mezinárodní, pak v jich rámci konkretisací obecného práva mezinárodního vznikají mezinárodní právní řády dílčí a jim odpovídající dílčí mezinárodní organisace.
V zásadě každá mezinárodní smlouva upravující vzájemné poměry mezi dvěma nebo více státy, ať její obsah je jakýkoliv, je dílčím (partikulárním) právem mezinárodním a souhrn smluvních stran vytváří dílčí mezinárodní organisovanou pospolitost. To jsou mezinárodní dílčí organisace v širším slova smyslu. K nim patří i ty, v nichž právní postavení kontrahentů, t. j. jich práva a povinnosti, jsou různé (např. protektorát, mezinárodní služebnosti a pod.).
Není však překážky, aby pojem mezinárodní organisace byl chápán i ve smyslu užším a byl omezen na případy, kde právní postavení sdružených členů je zásadně stejné, takže jim náleží stejná práva a stejné povinnosti (Kelsenovy „paritätische Staatenverbindungen“). Jsou to sdružení, která dle běžné dikce nevznikají smlouvou, ale dohodou. A právě pro ně používá se zpravidla termínu „mezinárodní unie“, mezi něž řadí se i unie správní. K vytvoření takto chápané správní unie stačí smlouva, která za předpokladu zásadní rovnosti členů zakládá mezi členy kooperaci v oboru správy, ať vnitřní nebo mezinárodní. Vedlejší jest, zda zmíněná unie disponuje orgány či nic. Neboť její organisovanost je dána existencí právních norem, nikoliv existencí orgánů. Následkem toho za správní unii dlužno považovati i celní nebo měnový spolek bez orgánů. Tím méně může býti kriteriem správní unie skutečnost, je-li určité sdružení států výslovně označeno za unii či nikoliv. Proto správní unie jsou sdružení států dohodnuvších se o internationalisaci toku, o finanční kontrole dlužnického státu, o ochraně proti škůdcům zemědělství a pod., ač za unie nejsou označeny!
Rovněž není důvodů, pro které by se měla za charakteristický znak správní unie považovati její tendence k obecnosti a možnost přístupu dalších členů. S hlediska pojmu organisace je to okolnost nahodilá a následkem toho za správní unii možno považovati každé sdružení států s účely správními bez ohledu na jejich počet.
Je výlučně otázkou positivního práva, zda správní unii náleží subjektivita dle práva mezinárodního či nic: směrodatným pro její rozhodnutí bude obsah organisační smlouvy. Dle toho pak, jak tato otázka u konkretní správní unie bude rozhodnuta, možno se i vysloviti o povaze jejich orgánů: jsou-li to totiž orgány unie (dle běžné dikce orgány mezinárodní) nebo orgány států v unii sdružených (běžně: orgány společné).
Není však vyloučeno, aby správní unii po případě jejím orgánům nebyla přiznána subjektivita ve smyslu práva státního. To se ovšem nemůže státi samou organisační smlouvou, ale jen aktem povahy státoprávní, jaký některé organisační smlouvy již předvídají. Tak dle čl. 3. stanov úřadu pro veřejné zdravotnictví (č. 131/1923 Sb.) a čl. 3. příl. k úmluvě o soustavě metrické (č. 200/1924 Sb.) příslušný orgán těmto uniím patřící může býti francouzskou vládou uznán za ústav obecně prospěšný, čímž se mu dostane povahy právní osoby dle práva francouzského (srov. Séfériades, Droit de la paix, Acad. Rec. 34, str. 309).
IV. Hlavní orgány správních unií jsou:
1. Členské shromáždění (assemblée, conférence, congrès); je to sbor složený z delegátů členů unie, povolaný usnášeti se v záležitostech přikázaných mu organisační smlouvou. Členská shromáždění jsou buď řádná nebo mimořádná a právo zúčastniti se jich náleží rovně všem členům unie. Někdy právo to náleží i koloniím, a jich delegacím přiznává se v shromáždění samostatné postavení, zvláště při hlasování. Každý člen může býti zastoupen jedním nebo více delegáty, ale zpravidla náleží mu hlas jediný. Jen výjimečně (na konferencích Mezinárodní organisace práce) je hlasování individuální a počítá se hlas každého delegáta zvláště. K platnosti usnesení vyžaduje se zpravidla jednomyslnost, ve věcech menšího dosahu absolutní nebo kvalifikovaná většina. Do kompetence členských shromáždění náleží vedení unie, kontrola její správy a revise organisační smlouvy; k platnosti usnesení, jímž se smlouva mění, vyžaduje se zpravidla ratifikace se strany členských států (srov. i heslo „Kongresy a konference mezinárodní”).
2. Komise. Mezinárodní komise zakládají se na principu kolegiálním a jich složení bývá velmi různé stejně jako obor jejich působnosti. Náleží jim někdy velmi obsáhlá agenda správní, jindy i funkce soudní a „legislativní”. Zřízeny jsou buď smlouvou organisační nebo aktem jiného orgánu unie. Skládají se z delegátů některých nebo všech členských států, po případě z osob jmenovaných (volených) orgánem jiným. Mezinárodní správa vytvořila hustou síť komisí nejrůznějšího druhu, jež nesou označení podle jim svěřeného úkolu: správní, dozorčí, technické, finanční, říční, úžinové a pod. Pokud jsou trvalé mívají k ruce pomocné orgány (sekretariáty), kdežto jindy samy jsou pomocným orgánem jiného orgánu unie. Pod mezinárodní komise možno zařaditi správní, dozorčí a výkonné rady resp. výbory, jako je výkonný výbor mezinárodního ústavu zimného v Paříži a správní rada mezinárodního úřadu práce.
Výjimečně úkoly komise bývají svěřeny osobě jediné — mezinárodnímu komisaři.
3. Mezinárodní úřady jsou byrokraticky organisované stálé orgány, obstarávající agendu rázu administrativního, zejména povahy podřízenější. Nemají totiž moci rozhodovací, ale jejich úkol záleží obyčejně v sprostředkování styků mezi členy organisace navzájem nebo s orgány organisace, dále v činnosti informační a publikační, ve vedení statistiky, konání odborných studií a v pracích rázu manipulačního. Úřad někdy vedle samostatné činnosti bývá též pomocným orgánem orgánu jiného, maje povahu jeho sekretariátu, který jeho činnost připravuje a podporuje. V čele úřadu stojí přednosta s titulem (generálního) ředitele nebo sekretáře. Pojmenování jednotlivých úřadů bývá různé: sekretariát, mezinárodní kancelář, mezinárodní úřad a pod. Velká část mezinárodních úřadů soustředěna jest v Bernu, jiné mají sídlo v Ženevě, Paříži, Bruselu i jinde. Dozor nad úřadem přísluší buď některému mezinárodnímu orgánu nebo státu, na jehož území úřad má sídlo, který pak jmenuje a propouští personál, upravuje jeho činnost jednacím řádem, dohlédá na jeho činnost a pod.
4. Při některých správních uniích bývají zřízeny i ústavy za účely badatelskými, registračními a informačními. Na př. mezinárodní zimný ústav, zřízený pařížskou smlouvou z 21. 6. 1920 (č. 2/1923 Sb.), mezinárodní laboratoř unie pro hydrografické a biologické prozkoumání moře (smlouva z 11. 5. 1901).
O orgánech unií, jich zřizování, obsazování, kompetenci a pod. srov. zejména Jelinek: „Teorie mezinárodních orgánů” 1937.
V. Přehled důležitějších správních unií. Dnes již správních unií jest nepřehledná řada. V následujícím přihlédneme pouze k důležitějším, pokud jsou založeny na širším kolektivním podkladě, a převahou jen k těm, jichž členem jest Čsl. republika.
I. Správní unie povahy hospodářské.
A. Poštovnictví. Mezinárodní úprava poštovnictví děla se původně individuálními smlouvami mezi jednotlivými státy. Teprve r. 1874 svolán byl švýcarskou vládou kongres do Bernu, jehož se zúčastnilo 22 států a na němž smlouvou z 9. 10. založen Obecný spolek poštovní (Union générale des postes), kterým byl ze smluvních států vytvořen jediný poštovní obvod pro výměnu korespondence (dopisů, korespondenčních lístků, knih, časopisů, vzorků a obchodních papírů). Smlouvou pařížskou z 1. 6. 1878 vzhledem k podstatnému rozšíření spolku na jiné kontinenty — změněn jeho název na Poštovní spolek světový (Union postale universelle). Současně zřízena v Bernu Mezinárodní kancelář spolku, která dle dnešní organisace má hlavně zprostředkovati styk mezi členy Spolku, poskytovati jim informace a rady, a usnadňovati vyúčtování mezi jednotlivými poštovními správami. Dalším orgánem spolku jsou občasné konference, které mají projednávati společné záležitosti a uvažovati o zdokonalení, změně nebo doplnění organisační smlouvy. Uvedené smlouvy byly vícekráte revidovány (Lissabon 1885, Vídeň 1891, Washington 1897, Řím 1906, Madrid 1920, Londýn 1929 a posléze Kahýra 1934). Účelem Světového poštovního spolku je usnadniti mezinárodní i leteckou dopravu poštovních (listovních) zásilek, zajištěním svobody transitu a uniformováním dopravních předpisů o rozsahu, váze, portu, odškodném za ztracené zásilky a pod. Zvláštními úmluvami mezi členy spolku úprava rozšířena též na dopravu cenných zásilek, balíků, poštovních poukázek a pod. Z mezinárodní dopravy vyňaty jsou určité předměty škodlivé (opium, kokain, nebezpečné třaskaviny). Mezinárodní kancelář spolku vydává měsíčník L'union postale. (K tomu srov. „Úmluva a jednání Světové poštovní unie sjednané v Kahýře 20. 3. 1934”, 1934 vyd. Ministerstvo pošt a telegrafů.)
B. Telegraf, telefon, telekomunikace. a) Ještě dříve než poštovnictví vynutila si mezinárodní organisaci na širokém podkladě kolektivním telegrafie. Neboť již r. 1865 na konferenci v Paříži založen Světový spolek telegrafní (Union telegrafique universelle) čítající 20 členů, který se postupem času rozšiřoval na další státy a ve svém statutu pozměňoval. Organisace spolku spočívala na Petrohradské dohodě z 10. 7. 1875, revidované pozdějšími dohodami. Jeho účelem bylo umožniti mezinárodní telegrafní styk zavedením jednotných přístrojů, stejného způsobu podmínek dopravy a zásad telegrafní služby. Jako orgán spolku zřízena Mezinárodní kancelář v Bernu s přibližně obdobnými úkoly jako kancelář Světového spolku poštovního. Dalším orgánem byly správní konference, skládající se ze zástupců členů spolku a pečující o revisi telegrafní dohody.
b) Rovněž rozšíření bezdrátové telegrafie, která svou povahou nevyhnutelně tíhne k mezinárodnosti, vyžadovalo zvláště naléhavě mezinárodní úpravy. K ní došlo zejména washingtonskou dohodou z 25. 11. 1927 mezi 78 smluvními stranami (č. 120/1929 Sb.). Orgány této unie byly jednak Mezinárodní úřad telegrafní unie obstarávající jisté záležitosti přenesené naň smlouvou radiotelegrafickou, dále kongresy smluvních stran a Mezinárodní poradní technický sbor pro radiotelegrafické spojení.
Smlouvy uvedené sub a) a b) byly nahrazeny jednotnou Mezinárodní smlouvou o telekomunikacích sjednanou v Madridě dne 9. 12. 1932 (č. 23/1934 Sb.), a Spolek telegrafní a spolek pro bezdrátovou telegrafii sjednoceny v Mezinárodní unii telekomunikační spočívající na obdobných organisačních zásadách jako spolky předešlé. (O tom, blíže heslo „Telefon, telegraf, telekomunikace”.)
Na konferenci o radiokomunikacích byla pak v Lucernu sjednána dne 19. 6. 1933 Evropská rozhlasová úmluva (č. 63/1934 Sb.).
C. Železnice. Podmínkou mezinárodní železniční dopravy jest v prvé řadě jednotné technické zařízení umožňující přechod vozidel z jednoho státu do druhého. K docílení této jednoty byla uzavřena 15. 5. 1886 v Bernu dohoda o technické jednotě železnic, revidovaná smlouvou z 18. 5. 1907. Jiná dohoda v oboru železnictví byla uzavřena v Bernu 14. 10. 1890: pečuje o mezinárodní dopravu zboží železnicemi. Při organisaci zřízen centrální úřad s účely informačními jako prostředník mezi smluvními stranami a komise expertní pro věci týkající se technické stránky dopravy. Smlouva z r. 1890 podrobena byla podstatné revisi na konferenci v Bernu a nahrazena novou smlouvou z 23. 10. 1924 ujednanou 24 smluvními stranami (č. 140/1928 Sb.). Současně s touto dohodou uzavřena další týkající se mezinárodní dopravy cestujících a zavazadel železnicemi (č. 142/1928 Sb.). Výše uvedený centrální úřad je současně orgánem této organisace.
Usnadnění mezinárodní železniční dopravy sledují dále dohoda a statut o mezinárodním režimu železnic sjednaná v Ženevě 9. 12. 1923.
D. Jízda motorovými vozidly upravena byla úmluvou z 11. 10. 1909 revidovanou úmluvou pařížskou z 24. 4. 1926 (č. 9/1931 Sb.). Tato vztahuje se na vozidla opatřená mechanickým pohonem pohybující se na veřejných cestách, aniž jsou vázána kolejnicemi, a sloužící dopravě osob nebo zboží (čl. 2.). Stanoví zejména podmínky, která musí vozidlo i řidič splniti, aby mezinárodně byli připuštěni k jízdě, dále určuje způsob výstražných značek. (Bližší pod heslem „Silostroje jízdné“.)
E. Vzduchoplavba, regulována kolektivní smlouvou o letectví z 13. 10. 1919 (č. 35/1924 Sb. a č. 79/1925 Sb.). Současně zřízena mezinárodní komise pro letectví stojící pod dozorem Společnosti Národů a skládající se ze zástupců smluvních stran. Jejím úkolem je zejména spolupracovati na revisi smlouvy, informovati členy o věcech mezinárodního letectví a podávati dobrá zdání. Varšavská úmluva z 12. 10. 1929 unifikovala některá pravidla pro mezinárodní leteckou dopravu (č. 15/1935 Sb.). (K tomu srov. heslo „Letecké právo”.)
F. Vodní plavba. a) Doprava námořní. Dne 9. 12. 1923 uzavřena byla v Ženevě dohoda o mezinárodním režimu námořních přístavů (č. 64/1932 Sb.), která má zajistiti v co největší míře svobodu dopravy tím, že v námořních přístavech sloužících zahraničnímu obchodu zaručuje rovné nakládání s loďmi, zbožím a cestujícími všech smluvních států. Smlouva zaručuje zejména svobodný přístup do přístavu a jeho používání, dále různé výhody, jako přidělení pevných míst, zařízení nakládacích a vykládacích v přístavišti a pod. Statut netýká se lodí státních ani rybářských, ani nestanoví práv a povinností valčících a neutrálních států v době války.
Pokud jde o dopravu mořskými úžinami a mořskými průplavy byl kolektivní smlouvou proveden princip svobodné plavby zejména v Bosporu, moři Marmarském a Dardanelách smlouvou Lausanskou z 24. 7. 1923 a smlouvu v Montreux z 20. 7. 1936 a v průplavu Suezském smlouvou cařihradskou z 29. 10. 1888.
b) Plavba na mezinárodních řekách byla ve smyslu principu svobody plavby organisována řadou mezinárodních smluv (o tom srov. hesla: „Dráhy vodní”, „Dunaj”, „Labe”, „Odra”, „Plavba vnitrozemská” v tomto Slovníku). Zmezinárodněné řeky podléhají v jistých směrech pravomoci říčních komisí, jichž účelem je pečovati o provádění zásad obsažených v smlouvách a statutech o internationalisaci. Do jejich kompetence náleží zejména: 1. bdíti nad mezinárodností řeky, zvláště nad zachováním svobody plavby; 2. pečovati o udržování dobrého stavu řeky a o zlepšovací práce, zejména tím, že komise kontroluje, mění resp. zapovídá program prací prováděných pobřežními státy, stanoví program důležitých prací zlepšovacích, po případě je sama provádí a spravuje; 3. komise zkoumá resp. rozhoduje otázku týkající se výkladu a provádění smluv o internationalisaci. Spory vzniklé z těchto rozhodnutí možno předložiti Společnosti Národů resp. Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti; 4. komise schvaluje vybírání plavebních poplatků; 5. rozhoduje o odvolání z rozsudků státních soudů v záležitostech navigačních; 6. vypracovává za účelem sjednocení návrhy jednotného plavebního a policejního řádu.
Říční komise na zmezinárodněných řekách skládají se zpravidla z delegátů nejen pobřežních, ale i nepobřežních, hospodářsky nebo politicky na řece interesovaných států. Mívají právo zřizovati pomocné orgány povahy správní, technické a finanční, které jim podléhají. Pomocné a přípravné práce komise obstarává sekretariát. Komise sama usnáší se na podrobnějším řádu jednacím a organisačním.
G. Další organisace usnadňující mezinárodní dopravu a obchod. Cíl rozvinouti a umožniti součinnost států při mezinárodní dopravě sleduje barcelonská úmluva a statut o svobodě transitu z 20. 4. 1921 (č. 22/1924 Sb.). Ustanovení dohody vztahují se na dopravu osobní i věcnou a na veškeré dopravní prostředky (srov. heslo „Komunikační právo mezinár.”).
Uvolnění mezinárodního obchodu od zbytečných, přehnaných nebo libovolných celních formalit sleduje úmluva o zjednodušení celních formalit (č. 40/1927 Sb.) uzavřená v Ženevě 3. 11. 1923. Za tím účelem zavazují se státy zrevidovati své předpisy a opatření, týkající se celních a podobných formalit.
Mezinárodní informaci o celních tarifech slouží Mezinárodní unie pro uveřejňování celních tarifů zřízená smlouvou bruselskou z 5. 7. 1890 (č. 251/1924 Sb.). Jejím orgánem je Mezinárodní kancelář pověřená zvláště uveřejňováním tarifů.
H. Ochrana zájmů různých hospodářských skupin. Za účelem ochrany hospodářských zájmů různých zájmových skupin byly uzavřeny na širším podkladě kolektivním následující organisace:
a) Spolek na ochranu autorských práv k dílům literárním a uměleckým založený bernskou úmluvou z 9. 9. 1885, revidovanou v Berlíně 13. 11. 1908 a v Římě 2. 6. 1928 (č. 286/1936 Sb.). Týká se mezinárodní ochrany děl literárních a vědeckých a uměleckých nehledě k tomu jakým způsobem nebo jakou formou byly vyjádřeny. Organisace má svou kancelář.
b) Spolek pro ochranu živnostenského vlastnictví zřízený smlouvou pařížskou z 20. 3. 1883, naposledy revidovanou 6. 11. 1925 (č. 22/1933 Sb.). Chrání patenty, vzorky, známky, obchodní jméno a pod. Záležitosti spolku obstarává zvláštní mezinárodní úřad. (Srov. též smlouvu o potlačování falešných údajů o původu zboží z 6. 11. 1925, č. 23/1933 Sb., a smlouvu z téhož dne o mezinárodním zápisu tovaru nebo obchodních známek č. 24, 25/1933 Sb.). c) Organisace zakládající se na úmluvě o ochraně užitečného ptactva v zemědělství sjednané v Paříži 19. 3. 1902 (č. 205/1924 Sb.). Ochranu proti mšici révové sleduje úmluva o phyloxeře z 17. 9. 1878 a z 3. 11. 1881 (č. 66/1927 Sb.).
J. Státní finance. Mezinárodně organisují se státy též za účelem sledování jistých cílů v oboru státních financí. Sem náleží smlouvy, kterými se zavádí kontrola nad financemi dlužnického státu, jehož finanční hospodářství nachází se v úpadku. Kontrolu zpravidla provádí komise složená ze zástupců věřitelských resp. garantujících států. Tak II. protokolem uzavřeným 4. 10. 1922 v Ženevě mezi V. Britanií, Francií, Italií, Čsl. a Rakouskem bylo Rakousko zmocněno uzavříti zápůjčku za záruky uvedených států. Výtěžku zápůjčky smělo býti použito jen za jistých podmínek a se svolením generálního komisaře jmenovaného Radou Spol. Národů a povolaného k dozoru nad finančním hospodářstvím Rakouska po dobu sanace. Vedle generálního komisaře byla zřízena za účelem finančního dozoru ještě kontrolní komise skládající se ze zástupců garantujících států.
Zvláštním druhem organisací finančního rázu jsou i celní unie, v nichž se více států sdružuje za účelem vytvoření jednotného celního území.
II. Správní unie povahy sociální.
Úkolem organisací sociálních jest ochrana členů lidské společnosti v ohledu mravním, zdravotním a pracovním. Mezinárodně jest organisována následujícím způsobem:
1. Boj proti otroctví byl zahájen již deklarací vídeňského kongresu z 8. 2. 1815 proti obchodu s černými otroky: v něm pokračuje Bruselská akta usnesená 2. 7. 1890 na konferenci pro potlačování otroctví, revidovaná smlouvou St. Germainskou z 10. 10. 1919, a ženevská konvence z 25. 10. 1926, v níž se smluvní strany zavazují k úplnému potlačení otroctví ve všech jeho podobách a obchodu s otroky na souši i na moři. Současně obsahuje úmluva i opatření týkající se regulování a potlačení nucené práce (srov. č. 165/1930 Sb.).
2. Za účelem potírání obchodu ženami a dětmi uzavřeny smlouvy 18. 5. 1904 a 4. 5. 1910, které doplňují úmluvy ženevské z 30. 10. 1921 a 11. 10. 1933 (č. 123/1924 a č. 32/1936 Sb.). Srov. heslo „Obchod ženami“.
3. Rozšiřování necudných publikací zabraňují smlouvy pařížská z 4. 5. 1910 a ženevská z 20. 9. 1923 (č. 184/1922 a č. 96/1927 Sb.).
4. Mezinárodní opiové konvence haagská z 23. 1. 1912 a ženevská z 19. 2. 1925, dále ženevská úmluva o omezení výroby a distribuce omamných látek z 13. 7. 1931 snaží se státním dozorem na výrobu, obchod a vývoz docíliti postupného potlačení požívání omamných prostředků (opia, morfia, kokainu, dále drog z nich připravených neb odvozených) mimo lékařské účely (č. 159/1922, 147/1927, 173/1933 Sb.). Orgánem těmito smlouvami zřízené unie jest Stálý ústřední komitét s členy jmenovanými Radou S. N. Dozírá na provádění smlouvy, vede statistiku, odhaduje subsidiárně kvanta spotřeby zmíněných jedů pro členské státy a pod. Srov. heslo „Obchod léčivy a jedy“.
5. Za účelem potírání některých zvláště nebezpečných nakažlivých nemocí (moru, cholery, žluté zimnice, skvrnitého tyfu, neštovic) uzavřena v Paříži 21. 6. 1926 mezinárodní zdravotní úmluva (č. 15/1929 Sb.) nahrazující starší úmluvu z r. 1912: ukládá státům povinnost vzájemného oznamování vyskytnuvších se chorob a zavedení ochranných opatření, zejména v přístavech a na zemských hranicích při dopravě osob a zboží. Zvláštní ustanovení týkají se Suezského průplavu a sousedních zemí. Mezi orgány dlužno zvláště uvésti mezinárodní úřad pro veř. zdravotnictví v Paříži.
6. Dne 27. 7. 1927 byla smlouvou uzavřenou v Ženevě zřízena Mezinárodní pomocná unie (č. 182/1932 Sb.). Jejím úkolem je poskytovati mezinárodní pomoc postiženému obyvatelstvu při pohromách způsobených vyšší mocí a vůbec při pohromách rázu obecného jednak finančními a pod. prostředky, jednak koordinací snah pomocných organisací. Orgány jsou generální rada, skládající se z delegátů všech členů unie a jí volený výkonný výbor.
7. Sociální účely sledují i některé smlouvy spadající svou povahou již v obor práva válečného jako Čsl. Rep. ratifikovaná ženevská úmluva pro zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách z 27. 7. 1929 (č. 23/1938 Sb.), měnící starší smlouvy z 22. 8. 1864 a z 6. 7. 1906, a ženevská úmluva z téhož dne o nakládání s válečnými zajatci (č. 22/1938 Sb.).
8. Mezinárodní organisace práce. Úkolem této organisace jest docíliti mezinárodní úpravou zlepšení a vyrovnání pracovních podmínek za tím účelem, aby byla odstraněna sociální nespravedlnost a potlačeny hospodářské konkurenční boje mezi státy plynoucí z různé úpravy pracovních podmínek a ohrožující světový mír. Hlavní orgány její jsou: Konference, Mezinárodní úřad práce a Správní rada. Podrobněji o M. o. p. jedná heslo „Pracovní právo“. Srov. i heslo „Smlouvy mezinárodní”, str. 303.
III. Unie povahy vědecké.
Mezinárodní kooperace v oboru vědy zakládá se převahou na ujednáních bilaterálních, hlavně však je organisována na podkladě práva státního, jako Mezinárodní ústav pro duš. spolupráci, Mezinárodní ústav pro unifikaci soukr. práva a pod. (srov. Annuaire de la Soc. d. Nat. 1937, str. 197 násl., a Soc. d. Nat.: Repertoire des Organisations internat. 1936, str. 94 násl.). Z nečetných unií s vědeckými účely zřízených na širším kolektivním základě možno uvésti již zmíněný Zimný ústav v Paříži a Mezinárodní úřad chemický, zřízený smlouvou z 29. 10. 1927 (č. 187/1932 Sb.).
Dlužno podotknouti, že již čl. 20. malé smlouvy Saint-Germ. z 10. 9. 1919 (č. 508/1921 Sb.) vzalo na sebe Československo závazek státi se členem již existujících mezinárodních unií, vyjmenovaných v příl. I. k uved. čl. (srov. i heslo Společnost národů, str. 504).
V Paktu S. N. stal se pokus připoutati těsněji mezinárodní unie k S. N. tím, že „všechny mezinárodní úřady, které byly zřízeny dřívějšími kolektivními smlouvami, budou, předpokládaje souhlas stran, postaveny pod pravomoc Společnosti. Všechny takovéto mezinárodní úřady a všechny komise pro úpravu věcí mezinár. zájmu, jež budou příště zřízeny, budou postaveny pod pravomoc Společnosti” (čl. 24.). Tato snaha nesetkala se však se žádoucím úspěchem. Přesto však S. N. zasáhla účinně do budování unií nových resp. do reformy unií vzniklých již před světovou válkou. Přehled smluv uzavřených pod patronancí S. N. podává Annuaire de la S. d. N. 1937, str. 390 n.
Literatura.
I.: Baldoni: „Gli organi e gli istituti nelle Unioni internaz.“, Riv. di dir. internaz. 1931; Borsi: „Carattere ed oggetto del dir. amministr. internaz.“, tamže r. 1912; Gascon y Marin: „Les transformations du droit administr. internat.” v Acad. de droit internat., Recueil des Cours (zkratka: Acad. Rec.) 34; Jelinek Vl.: „Teorie mezinár. orgánů”, 1937; Kaufmann W.: „Les unions internat. de nature économ.”, Acad. Rec. 3; Kazansky: „Théorie de l'administration internat.”, Rev. gén. de droit internat. publ. 1902; Kelsen: „Das Problem der Souveränität”, 1920, str. 249 n. a 274 n. (Srov. i jeho „Allg. Staatslehre”, 1925, str. 193 n.); Kunz: „Die Staatenverbindungen”, 1929, str. 373 n.; Negulesco: „Principes du droit internat. administratif”, Acad. Rec. 51; Neumeyer: „Internat. Verwaltungsrecht” v Struppově Wörterbuch d. Völkerrechts, I, 577; týž: „Le droit administr. internat.” v Rev. gén. de droit intern. publ. 18, 1911; týž: „Internat. Verwaltungsrecht”, IV, 1936, 19 n.; Ottolenghi: „Sulla personalità internaz. delle Unioni di Stati”, Riv. del dir. internaz. 1925; Pilotti: „Les Unions d'États”, Acad. Rec. 24; Rapisardi-Mirabelli: „Il diritto internaz. amministrativo e le grandi unioni fra gli stati”, Roma 1907; týž: „La théorie générale des Unions internat.”, Acad. Rec. 7; týž: „Die internationalen Unionen als Form der völkerrechtl. Organisation”, Zeitschr. des öff. Rechts VII, 1928; Strupp: „Internat. Verwaltungsgemeinschaften” v Struppově Wörterbuch. — II. Systémy mezinár. práva. Theorie unií a jich orgánů: Anzilotti: „Corso di dir. internaz.” I (něm. překlad Lehrbuch Ges. V.-R. I, 112 n., 187 n.); Bustamante: „Droit internat. public”, II, 1934 (franc. překl.); Fedozzi: „Trattato di dir. internaz.”, I, Introduzione 471 n.; Hobza: „Úvod do mezinár. práva mír.”, 1933, str. 454 n.; Hold-Ferneck: „Lehrb. des V.-R.”, 1933, II, str. 117, 136 n.; Olivi: „Dir. internaz. publ.”, 1933, str. 612 n.; Romano S.: „Corso di dir. internaz.”, 3. vyd., 1933, zejm. str. 233 n.; Strupp: „Eléments du droit internat. public”, 1930, str. 251 n.; Verdroß: „Völkerrecht”, 1937, str. 144 n. — III. Jednotlivé obory mezinárodní správy zpracovány jsou v jednotlivých systémech mezinárodního práva, v heslech Struppova Wörterbuch des Völkerrechts u. der Diplomatie, I— III, a obsáhle v četných monografiích publikovaných ve sbírce „Recueil des Cours”, kterou vydává Acad. de droit internat. v Haagu (dosud vyšlo 58 sv.).
Bohuš Tomsa.

Citace:

K § 2, odst. 3. zákona č. 142/1920 Sb. z. a n. ve znění zákona č. 39/1922 Sb. z. a n.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 534-534.