NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 2478.

Vylučovací žalobu dle §u 37 ex. ř. může podati i vlastník, jenž věcí nabyl později, nežli byly postiženy exekučním právem zástavním, pakli
dřívější vlastník zabavení odporoval. Nabyl-li veřejný společník věci od společnosti, nenabyl jí od osoby různé od druhého společníka, proti němuž se vede exekuce.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv I 568 22.)
Žalobce domáhal se na žalované vymáhající věřitelce vyloučení věcí
z exekuce, ježto v době zabavení nebyly vlastnictvím dlužníka Karla R-a,
nýbrž veřejné společnosti Karel R. a spol., od níž jich žalobce (rovněž
veřejný společník téže společnosti) později nabyl. Procesní soud
prvé stolice žalobě vyhověl. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a uložil mu, by, vyčkajc pravomoci, věc znovu projednal
a rozhodl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 1922 R I
1297/21 toto usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji rozhodl ve věci samé. Důvody: Zrušení rozsudku prvé stolice dle §u 496 čís. 2 neb 3 с. ř. s. je přípustno pouze tehdy, trpí-li řízení prvé stolice
podstatnou vadou, nebo, nebyly-li na přetřes vzaty prvým soudcem
skutkové okolnosti, jež považuje odvolací soud se svého právního stanoviska za rozhodny. Jedná-li se však o okolnosti nerozhodné, nelze použiti tohoto zákonného předpisu a druhá stolice má dle §u 497 c. ř. s.
rozhodnouti ve věci samé. V tomto případě byla věc vrácena prvému
soudci, jelikož nezjistil, zda veřejná společnost Karel R. a spol. svou
činnost zahájila 1. ledna 1921, dále které věci Karel R. do této společnosti vnesl, kdy a jakým způsobem tyto svršky přešly do vlastnictví společnosti, zdali jsou totožnými s věcmi zabavenými ve prospěch žalované
společnosti a zdali 1. února 1921 byly vlastnictvím firmy Karel R. а.
spol. či Karla R. Stěžovatel má pravdu v tom, že tyto okolnosti nejsou
rozhodny, avšak Nejvyšší soud považuje je s jiného právního stanoviska
a v neprospěch žalobcův za nerozhodny, maje. za to, že přednes žalobcův stačí k rozhodnutí o jeho nároku bez doplnění řízení prvé stolice.
Dle §u 37 ex. ř. muže i osoba třetí odporovati exekuci, tvrdí-li, že ku
předmětu, exekucí dotčenému má právo, které by nedopouštělo výkonu
exekuce. Toto právo je důvodem žaloby a proto musil by v tomto případě žalobce alespoň tvrditi, že byl vlastníkem sporných věcí v době,
kdy žalovaná nabyla exekučního práva zástavního. Než žalobce uvádí,
že tenkráte byla prý vlastnicí společnost Karel R. a spol. a že on se stal
vlastníkem zabavených věcí teprve později, a to smírem ze dne 16. března 1921. Žalobce dále připouští, že tato firma exekuci neodporovala,
ačkoliv po dobu jejího vlastnictví výlučně k tomu byla oprávněna. Toto
oprávnění nemohla přenésti na žalobce, jelikož zaniklo jejím vlastnictvím, jež dle §u 442 obč. zák. mohla postoupiti žalobci jen zatížené
exekučním právem zástavním žalované, o kterém žalobce věděl. Není
třeba se šířiti o tom, že toto exekuční právo zástavní nezaniklo prohlášením žalobce, jeho manželky a Karla R-a, obsaženým ve smíru. Jelikož
žalobce položil za základ žalobě své domnělé právo vlastnické, je zřejmo, že právo zástavní žalované nemohlo se dotknouti tohoto práva tenkráte ještě neexistujícího, jak to předpokládá odpor proti exekuci ve
smyslu §u 37 ex. ř. Odvolací soud na to žalobu zamítl z duvodu
usnesení dovolacího soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce poukazuje se dovolatel na důvody rozsudku odvolacího soudu. K vývodům dovolacího spisu se podotýká, že dovolatel má ovšem pravdu v tom, že vylučovací žalobu ve smyslu §u 37 ex. ř. oprávněn jest podati nejen ten, kdo jest vlastníkem zabavených věcí v době, kdy vymáhající věřitel nabývá exekučního práva zástavního, nýbrž i po případě pozdější vlastník. Avšak v této právní záležitosti onen
vlastník, t. j. firma Karel R. a spol. nepodala vylučovací žaloby a pozdější vlastník, t. j. žalobce Robert T., převzal vlastnictví zatížené již exekučním právem zástavním žalované, pročež žalobce v tomto případě musil by alespoň tvrditi, že byl vlastníkem sporných věcí v době, kdy
žalovaná nabyla exekučního práva zástavního. Dovolatel tvrdí, že nabyl
vlastnického práva ke sporným svrškům od osoby zcela různé od dluž- nika žalované, t. j. od Karla R-a. Dle vlastního žalobcova přednesu tento
názor není správným. Odevzdání sporných věcí nastalo prý prohlášením ve smyslu §u 428 obč. zák. Předem prý prohlásil Karel R. ve smyslu
prvé věty tohoto §u, že budoucně bude detentorem sporných věcí jménem firmy Karel R. a spol. a později dle smíru ze dne 16. a 21. března
1921 stal se prý žalobce na základě prohlášení téhož Karla R-a držitelem
sporných věcí z důvodu svého vlastnictví. Uváži-li se, že dle čl. 85 obch. zák. veřejná obchodní společnost vzchází tím, že několik osob provozuje
obchod pod společnou firmou, že tedy taková společnost není právnickou osobou, již dlužno rozeznávati od společníků, dále, že jedinými
společníky firmy Karel R. a spol. byli žalobce a Karel R., který umožnil
svými prohlášeními, že žalobce se stal vlastníkem sporných svršků, nelze souhlasiti s dovolatelem v tom, že tento nabyl vlastnického práva
ke sporným věcem od osoby zcela různé od dlužníka žalované.

Citace:

Rozhodnutí č. 2478. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 599-601.