Č. 743.

Titul inženýrský: Název »inženýr« není ani titulem po rozumu § 1 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 61 sb. z. a n., ani pouhým vyznamenáním, nýbrž je zákonným a vyhrazeným názvem pro příslušníky určitého stavu, jehož členství se zjednává splněním určitých zákonných předpokladů. Nebyl tedy zmíněným zákonem a rovněž ani §em 106, odst. 3 ústavní listiny zrušen předpis § 5 cís. nař. ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z.
(Nález ze dne 2. března 1921 č. 2580.)
Věc: Adolf Teichmann v Kamenici nad Lípou a spol. proti ministerstvu veřejných prací v Praze o přiznání titulu inženýrského.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí zrušují se pro nezákonnost.
Důvody: Stěžovatelé podali k ministerstvu veřejných prací žádosti, aby jim podle § 5, pokud se týče § 4 cís. nař. ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z. bylo povoleno označovati svůj stav názvem »inženýr« a doložili žádosti své vysvědčeními o vykonaných studiích a praktické činnosti.
Ministerstvo veřejných prací naříkanými rozhodnutími, která znějí zcela shodně, vyslovilo, že k žádostem za přiznání práva k používání stavovského označení »inženýr« po smyslu cís. nařízení ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z. nemožno přihlížeti vzhledem na ustanovení § 1 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 61 sb. z. a n. a § 106 zákona ze dne 29 února 1920 č. 121 sb. z. a n., dle nichž přiznání toho práva jest na dále nepřípustné.
Do těchto rozhodnutí podány jsou stížnosti, o kterých nejvyšší správní soud takto uvažoval:
Z obsahu naříkaných rozhodnutí jest patrno, že žalovaný úřad pokládal žádané označení »inženýr«, o němž jedná § 5 cís. nař. ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z., za pouhý titul nebo vyznamenání, jež udíleti citované zákony vůbec zakázaly, čímž eo ipso zaniklo také zmocnění ministerstvu veřejných prací v § 5 cís. nař. propůjčené, povolovati stavovské označení »inženýr«.
V důsledku tohoto stanoviska nezkoušelo již žalované ministerstvo jednotlivé žádosti a nevydalo již nižádného věcného rozhodnutí ve smyslu normy právě uvedené.
Jest tudíž také nejvyšší správní soud ve svém rozhodování obmezen jen na přezkoušení stanoviska, zda § 5 cís. nař. ještě nyní platí a s ním i kompetence ministerstva veřejných prací v tomto ustanovení založená, či zda předpisem jednak § 1 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 61, jednak § 106, odst. 3 ústavní listiny byl derogován.
Pro zodpovědění této otázky jeví se býti žádoucno, poohlédnouti se po vývoji, jenž předcházel vznik císařského nařízení čís. 130/17, věnovaného otázce o oprávnění užívati stavovského označení »inženýr«.
Až do té doby nebylo označení toto jako název určitého stavu nebo jako označení všech osob vykazující určité kvalifikace, vůbec známo. V obecné mluvě užívalo se původně názvu »inženýr« k označení toho, kdo vymýšlel, navrhoval a řídil opevňovací stavby vojenské. Později rozšířeno bylo pojmenování inženýr na ty, kdo řídili práce a stavby veřejné, zejména stavby silnic, mostů a pod. Vývin a rozvoj práce technické vedl pak k rozlišování vojenských inženýrů od inženýrů civilních, kteřížto poslednější byli činni jednak jako úředníci státu, země neb obce, jednak jako soukromí podnikatelé. Podle specialisace vědění a práce rozeznávali se inženýři stavební, strojní, horní, železniční, elektrotechničtí, námořní a t. d. Všichni tito inženýři měli určité technické, po výtce vysokoškolské vzdělání.
Rozuměl se tedy pod jménem inženýr všeobecně technik určitého školského vzdělání, mající schopnost pro některý z rozmanitých oborů technických věd.
V publikacích oficielních shledati se lze sice s titulem »diplomovaného inženýra«, avšak titul inženýra, jaký v obecné mluvě byl běžným, dlouho zůstával neznám. Teprve zákonem ze dne 2. ledna 1913 č. 3 ř. z., jímž zřízeny byly »inženýrské komory«, dostalo se mu jaksi obecně uznané zákonné sankce.
Ale třebas tu již název jako takový byl, nebyl tím ještě ustálen jeho obsah i smysl. Různé obory a různé stavy zápasily o toto označení. Konec těchto bojů a do jisté míry i ukojení všech různých tužeb mělo přinésti císařské nařízení ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z., kterým stanoveno, kdo se smí zváti »inženýrem«.
Zákon tento spočívá na myšlence, že název »inženýr« má náležeti, ale také býti vyhrazen jen oněm osobám, které vykazují určitý stupeň technického vzdělání.
V první řadě myslí se tu — jak samozřejmo — na výkaz podaný vysvědčením o odbytých zkouškách, při čemž jsou vypočteny (v §§ 1 a 2) ony ústavy tuzemské i ony zkoušky na těchto ústavech složené, které přímo již samy o sobě zakládají nárok na název onen pro osobu dotčenou, aniž k tomu třeba nějakého svolení úřadu.
Avšak císařské nařízení poznává, že označení »inženýr« nelze obmeziti jen na kruh oněch osob, jež mohou předložiti »formelní výkaz« o zkouškách tu vypočtených. Věrno své základní myšlence, že názvem »inženýr« má býti označen určitý »stav« a nikoli jen určitý akademický stupeň, chce označení to dáti i jiným osobám, než které vykazují zkoušky na vysokých školách technických složené a v § 1 a 2 vypočtené. Zejména shledává nutným nevylučovati naprosto z tohoto »stavu« a tím i z jeho názvu osoby, které náležejí ke generacím starším, složivším své zkoušky na těchto školách za platnosti dřívějších řádů (§ 3), jakož i osoby, jež sice těchto škol vysokých nemají, ale vykazují vedle přiměřeného studia nižšího i jistou dobu praxe na služebních místech, jichž zastávání může podati důkaz jejich vyšší kvalifikace.
Nechce však přiznati osobám těmto přímý nárok již z normy zákona pochodící na příslušnost ke stavu »inženýrů«, nýbrž přenechává jim o tuto příslušnost se ucházeti a zůstavuje ministru veřejných prací, aby u každé z osob těchto individuelně vykonaná studia jakož i jejich praktickou zdatnost spravedlivě a řádně ocenil a dle tohoto hodnocení vyslovil, zda osoba ona ke stavu »inženýrů« počítána býti má či nikoli.
Pro hodnocení toto dána jest mu v předpisech §§ 3 a 5 závazná direktiva ve směru dolů, t. j. na tolik, že určena je jistá nejnižší mez žádoucího theoretického studia a nutného praktického působení, která nezbytně musí býti vykázána, kdežto mez ve směru nahoru hledati sluší jen v intenci zákona, jenž nechce osoby tu jmenované vůbec vylučovati a následkem toho nedopouští takového výkladu nebo takového praktického použití se strany ministerstva veřejných prací, jež by činilo předpisy tyto bezpředmětnými a bezvýznamnými.
Zachovány-li jsou tyto meze, pak pro hodnocení theoretického vzdělání i praktického působení, jež vede ke zjištění oné míry, jakou asi jest pokládati za žádoucí, by ta která osoba byla zařazena ve stav inženýrů, nedal zákon ministerstvu veřejných prací direktiv závazných, nýbrž přenechal mu spravedlivě uvážiti a navzájem oceniti poměry celkové a individuelní.
Na tuto diskrecionární moc poukazuje a také jen tento smysl a obsah má zákon, užívá-li obratu, že ministr veřejných prací »může užívání stavovského označení inženýr« povoliti. Bylo by tedy nesprávným odvozovati z tohoto znění, že přiznání názvu inženýra, založené na §§ 3 nebo 5 jest propůjčením nějakého »vyznamenání« nebo nějakého titulu, pouhé libovůli ministerstva veřejných prací daným.
Dle náhledu nejvyššího správního soudu jest ve výroku tom spíše shledávati konstatování, že určitá osoba splnila ony požadavky, jaké dle intence zákona nutno pokládati za minimální, aby mohla býti pojata ve stav, pro nějž jest určen a vyhrazen název »inženýrů«. Zákon při projevu této své myšlenky arciť pozíral více k praktickému výsledku tohoto rozhodování a mluví proto o tom, že se povoluje používání stavovského označení »inženýr«, ale v právní podstatě své jest a zůstává výrok tento jen uznáním určitého osobního stavu nebo potvrzením určité schopnosti a jisté kvalifikace, s kterou jest příslušnost k stavu »inženýrů« spojena. Že cís. nařízení jen tento má smysl, vyplývá i z toho, že jak osoby, které tuto kvalifikaci zkouškami (§ 1) vykázaly, tak i ony, kterým tato kvalifikace ministerstvem veřejných prací jest přiznána dle §§ 3 a 5, v konečném efektu na roven staví a je všechny stejně označuje »inženýry«. Z toho však plyne, že i ono hodnocení individuelní kvalifikace, jaké dle §§ 3 a 5 ministr veřejných prací podniká, nemá a nemůže míti v podstatě jiné právní povahy, než ocenění kvalifikace, jaké podává odbytá zkouška na ústavech v § 1 vzpomenutých.
Shrnou-li se tyto úvahy v jedno, dospívá se k následujícím závěrům:
Císařské nařízení ze dne 14. března 1917 č. 130 vyslovilo, že název inženýr má býti označením určitého stavu. K stavu tomu, jenž jest obmezen na inteligenci technickou, nemůže náležeti, kdo jisté minimální theoretické vzdělání studiem školským neprokáže. Kdo vykáže se určitým studiem vyšším, provázeným příslušnými zkouškami po rozumu §§ 1 a 2 (resp. § 4), patří již po zákonu k tomuto stavu a smí se zváti inženýr. Kdo však může se vykázati jen oním studiem nižším, musí tento úbytek nahraditi průkazem své technické zdatnosti a praxí již určitou dobu trvavší. Oceniti a hodnotiti okolnost, zda praxe zmíněná onen úbytek theoretického studia nahrazuje, jest povolán ministr veřejných prací, na něhož za tím účelem se osoba dotčená má obrátiti. Výrok o tom nelze pokládati za udělení nějakého vyznamenání, nýbrž za úřední zjištění, že u osoby, o kterou jde, shledána ona míra technické inteligence, jaká jest žádoucí, aby osoba tato byla zařazena ve stav inženýrů a tudíž i sama směla se zváti inženýrem.
Toť obsah a dle náhledu nejvyššího správního soudu pravý smysl cís. nař. ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z.
Tento právní stav byl zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. uznán za platný i v republice československé. Jest otázka, zda na tomto právním stavu přivoděna byla změna zákony pozdějšími, zejména oběma zákony v naříkaném rozhodnutí dovolanými, t. j. §em 1 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 61 sb. z. a n. a §em 106, odst. 3 listiny ústavní.
Na otázku tuto musil nejvyšší správní soud dáti na rozdíl od naříkaných rozhodnutí odpověď zápornou. První předpis může zde přijíti v úvahu jen potud, pokud vyhlašuje zrušení titulů udělovaných jako pouhá vyznamenání. Bylo však již shora ukázáno, že název »inženýr« není »titulem«, jaký má dojista tento předpis na mysli, a že tím méně může býti pokládán za pouhé »vyznamenání«, nýbrž že jest zákonným a vyhrazeným názvem pro příslušníky určitého stavu, jehož členství se zjednává splněním určitých zákonných předpokladů. Nevztahuje se proto předpis § 1 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 61 na tentýž předmět, který jest upraven císařským nařízením ze dne 14. března 1917, a nelze proto mluviti tu o účincích derogačních.
Ostatně § 1 sám výslovně vylučuje ze své disposice tituly inženýrské, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku. Tím míní arciť v prvé řadě označení stavovské v § 1, 2, 4 císařského nařízení upravené. Avšak ježto, jak shora ukázáno, i osoby v §§ 3 a 5 naznačené na titul inženýrský právo mají — splněna-li byla zákonitá podmínka, t. j. uznána-li již byla jejich kvalifikace ministerstvem veřejných prací — nutno i tyto osoby pod výhradu tu zařaditi.
Pokud pak se odst. 3 §u 106 ústavní listiny dotýče, zakazuje pro futuro udílení titulu, leč že by titul takový označoval úřad nebo povolání. Po náhledu nejvyššího správního soudu není ani třeba se obírati otázkou, zda by název »inženýr«, zejména tehdá, když jest přiznán dle §§ 3 a 5 v základě hodnocení určité praktické činnosti, pojmově nespadal mezi tituly označující úřad a povolání.
Stačí poukázati na vývody shora podané, z nichž plyne, že výrokem ministerstva veřejných prací dle §§ 3 a 5 císařského nařízeni učiněným se nižádný titul »neudílí«, nýbrž toliko vyslovuje, že určitá osoba k stavu »inženýrů« patří.
Titul osoby této jako inženýr jest jen právním a logickým důsledkem tohoto deklarativního výroku, tak jako jest stejný titul pouhým logickým důsledkem úředního prohlášení o dobrém výsledku nějaké ze zkoušek v § 1 jmenovaných.
Ježto naříkaná rozhodnutí v protivě k těmto důsledkům neprávem za to mají, že § 5 císařského nařízení z roku 1917 byl předpisy § 1 zákona z 10. prosince 1918 čís. 61 sb. z. a n., resp. § 106/3 ústavní listiny zrušen a že proto ministerstvo veřejných prací není oprávněno, o obsahu žádostí stěžovatelů za přiznání jejich příslušenství k stavu inženýrů rozhodnouti, bylo rozhodnutí tato jako nezákonná zrušiti.
Ke stížnosti Bedřicha M. dlužno uvésti, že tento stěžovatel prokazoval studia vykonaná na cizozemské škole technické a podal proto žádost k ministerstvu školství a národní osvěty, opíraje se o ustanovení § 4 cís. nař. z r. 1917. Nebylo tudíž ministerstvo veřejných prací příslušným, aby o jeho žádosti rozhodovalo, když kompetence k tomu v citovaném § 4 vyhrazena jest ministerstvu školství a národní osvěty, a to ani tenkráte, když mu toto ministerstvo žádost k dalšímu řízení postoupilo.
V tomto překročení mezí kompetence spočívá nezákonnost, pro kterou musilo rozhodnutí ministerstva veřejných prací ze dne 26. listopadu 1920 čís. 50.375/XIV/20 býti zrušeno i beze zřetele na předcházející důvody.

Citace:

č. 743. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 289-293.