Čís. 1266.

»Stranictvím« ve smyslu §u 104 tr. zák. jest každé poskytnutí výhod úředníkem osobě, na niž se vztahuje jeho úřední působnost, příčí-li se tyto výhody zákonným neb úředním předpisům a značí porušení služebních povinností, uložených mu těmito předpisy. Neoprávněné výhody poskytované za dary vězňům dozorci.
(Rozh. ze dne 17. září 1923, Kr I 144/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Karla S-a, Rudolfa H-a a Františka В-a do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. října 1922, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem §u 104 tr. zák., a uvedl po právní stránce v
důvodech:
S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. odporují rozsudku zmateční stížnosti všech tří stěžovatelů způsobem v podstatě navzájem se shodujícím. Dovozují souhlasně, že se jednání stěžovatelů nedostává zákonného znaku skutkové podstaty zločinu dle §u 104 tr. zák., spočívajícího v tom, že se pachatel dal darem svésti ke stranictví. Ne každé nedovolené poskytnutí výhody úředníkem osobě, která je předmětem jeho úřední činnosti, sluší prý kvalifikovati jako uvedený zločin, nýbrž pouze takové, kterým je dotčen vážný veřejný zájem, na př. překažení účelu kolusní vazby, sprostředkování doručení dopisů obsahu závažného. V případě stěžovatelů jde prý jen o nešvar, podléhající pouhému stíhání disciplinárnímu. Tomuto právnímu názoru zmatečních stížností přisvědčiti nelze. Zmateční stížnosti vykládají pojem stranictví ve smyslu druhé věty §u 104 tr. zák. zřejmě příliš úzce. Správně odpovídá tomuto pojmu každé poskytnutí výhod úředníkem osobě, na niž se vztahuje jeho úřední působnost, příčí-li se tyto výhody zákonným neb úředním předpisům a značí porušení služebních povinností, uložených mu těmito předpisy. Pouhé vědomé porušení těchto povinností, cílící k poskytnutí shora zmíněných výhod stačí ke skutkové podstatě zločinu dle druhé věty §u 104 tr. zák. Úmysl někoho poškoditi se k ní nejen nevyžaduje, nýbrž je při ní naopak přímo vyloučen. Úředník, který jedná s úmyslem, aby někomu, ať státu, obci, nebo jiné osobě, způsobil škodu, dopouští se zločinu, přísněji trestného, zneužití úřední moci ve smyslu §§ 101, 102 a) tr. zák. Rozsudek zjišťuje tyto skutky jednotlivých stěžovatelů, v nichž nalézací soud shledal projevy stranictví ve prospěch Ervína R-a, jenž v kritické době byl v mužské trestnici v Praze-Pankráci ve vazbě: u obžalovaných S-a a H-a donášení dopisů mezi R-em na straně jedné a jeho matkou Marií R-ovou a Amalii G-ovou na straně druhé, přinášení jemu pokrmů a cigaret od R-ové a peněz od G-ové, u obžalovaného В-a déle trvající ponechávání R-a o samotě s jeho manželkou Františkou R-ovou ve strážní světnici nebo v hovorně. Jak zjišťuje rozsudek, dodán byl R. do vazby na Pankrác v srpnu 1921, vylíčená činnost obžalovaných S-a a H-a spadá dle rozsudku v dobu pozdější, tedy v dobu, kdy R. byl již trestancem, kdežto obžalovaný B. počínal si shora uvedeným způsobem v době od července 1921 až do vánoc 1921, tedy z části v době, kdy R. byl ještě ve vazbě vyšetřovací. O tom, že rozsudkem zjištěné počínání si jednotlivých stěžovatelů vůči R-ovi bez rozdílu, zda spadalo v dobu, kdy byl ve vazbě vyšetřovací, či v dobu, kdy byl již ve vazbě trestní, je velmi povážlivým porušením povinností, uložených jim dotyčnými zákonnými a úředními předpisy, nemůže býti zajisté sporu právě tak, jako že v sobě zahrnuje poskytování nedovolených výhod osobě, na niž se vztahovala jejich úřední činnost. Pokud jde o trpění návštěv obžalovaným B-em vězni R-ovi, byla jím porušena ustanovení §u 186 (183) tr. ř. a §§ 75, 78 instrukce pro trestní soudy. Totéž jednání a poskytování dalších shora uvedených výhod trestanci R-ovi pak příčí se předpisům, jimiž za účelem splnění samozřejmého požadavku, aby s osobami, odsouzenými k témuž druhu trestu, bylo zásadně stejně nakládáno, а k cíli udržení kázně a pořádku jest upraveno pro trestnice jednak postavení trestanců vůbec, jednak jich styk se zevnějším světem zvlášť. Nesejde na tom, zda byl počínáním stěžovatelů dotčen jakýsi jiný vážný zájem veřejný, je zejména lhostejným obsah doručovaných dopisů i účel, k němuž byly R-ovi donášeny peníze, a konečně i průběh návštěv, konaných u něho o samotě jeho manželkou. S hlediska hořejších právních úvah nemůže tudíž býti pochybností o tom, že rozsudkem zjištěné jednání všech stěžovatelů nebylo by naprosto vyčerpáno pouhým jich potrestáním disciplinárním, nýbrž že odpovídá plně pojmu stranictví ve smyslu druhé věty §u 104 tr. zák., takže, poněvadž se k němu dle případného závěru rozsudkového dali stěžovatelé svésti dary, jednání to nalézacím soudem jak ve směru objektivním tak po stránce subjektivní plným právem bylo podřaděno skutkové podstatě zločinu dle právě citovaného ustanovení zákonného. Netřebať blíže doličovati, že ze stavu věci, plynoucího z předchozích úvah, zmateční stížnosti neprávem snaží se majetkovým výhodám, jichž se všem stěžovatelům dostávalo dle rozsudkového zjištění na penězích, obžalovaným S-ovi a H-ovi mimo to i pohostěním se strany Marie R-ové, dodati rázu pouhého zpropitného, pouhé pozornosti dárcovy.

Citace:

č. 1266. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 358-360.