NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2371.

Úmyslné odstrčení pušky vrchnostenské osoby jest urážkou skutkem ve smyslu §u 312 tr. zák.
Zlehčení úřední autority záleží v jakémkoliv projevu nevážnosti, pokud nejde o pouhé neslušné nebo nezdvořilé chování, třebas nedosahuje stupně urážky na cti.
Subjektivně stačí vědomí pachatelovo, že zlehčuje úřední autoritu.
(Rozh. ze dne 12. května 1926, Zm II 21/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 27. listopadu 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti veřejným zřízením a opatřením podle §u 312 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňujíc důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., namítá, že odsuzující výrok neodpovídá zákonu, poněvadž prý 1. vrchní dozorce finanční stráže Alois N. v době činu nekonal již své služby — jediný jeho úřední výkon, záležející prý ve zjištění totožnosti obžalovaného, byl podle náhledu zmateční stížnosti v té době již proveden, — nýbrž prý si osoboval beze vší příčiny službu bezpečnostního orgánu, jež mu nepříslušela. Z toho důvodu prý mu nelze přiznati zvláštní ochrany podle §u 68 odst. druhý tr. zák. 2. v pouhém odstrčení hlavně pušky nelze prý spatřovati skutkovou podstatu urážky skutkem podle §u 312 tr. zák. tím méně, že se nestalo ani v urážlivém úmyslu ani urážlivým způsobem a zejména nechtěl prý pachatel svým jednáním rušiti úřední jednání. Také prý nemůže býti řeči o tom, že obžalovaný svým činem zlehčil úřední autoritu dozorčího orgánu, poněvadž se proti úřednímu jednání nijak nebránil a mimo to prý nikdo z přítomných si ani neuvědomil, že jeho činem byla porušena úřední autorita vrchnostenské osoby. V onom směru není zmateční stížnost provedena po zákonu, nedbajíc při dolíčení věcné námitky skutkových předpokladů napadeného rozsudku, v tomto směru jest neodůvodněna. Napadený rozsudek zjistil, že dne 17. července 1925 o 10. hod. večer zaslechl vrchní dozorce pohraniční finanční stráže Alois N., konaje služební obchůzku na silnici u N. dvě rány a spatřil hned na to skupinu jezdců na neosvětlených kolech. Maje za to, že jsou to podloudníci a že výstřely pocházejí od nich, vzal do ruky zbraň a chtěje zjistiti jejich jména, zvolal na jezdce: »Zastavte, zde finanční stráž!« Když zastavili а k jeho rozkazu sestoupili s kol, přistoupil k němu obžalovaný, uchopil rukou hlaveň pušky N-ovy a odstrčil ji dosti prudce na stranu, křiče při tom: »Já nejsem zloděj, na mne si nepotřebujete připravovati zbraň.« Teprve potom poznal N., že se jedná o obžalovaného G-а, poněvadž jmenoval třikrát své jméno. Dozorce N. vytrhl pak obžalovanému zbraň a varoval ho před dalším útočením a obžalovaný mu odpověděl nadávkami. Z tohoto formálně bezvadného zjištění jest patrno, že N. byl obžalovaným napaden v době, kdy konal službu jako finanční stráž, chtěje zjistiti jména osob podezřelých z podloudnictví. O nějakém osobování si práv stráže bezpečnostní, o neodůvodněném obtěžováni, jak se snaží věc vylíčiti stěžovatel, nemůže býti řeči. Jsou zde tedy zákonné předpoklady pro zvýšenou ochranu N-ovu podle §u 68 odst. druhý tr. zák.
K 2. Soud prvé stolice správně uznal, že prudké odstrčení pušky dozorčího orgánu, o němž rozsudek zjistil, že se nestalo nahodile, nýbrž úmyslně a způsobem urážlivým — poněvadž je pachatel doprovázel spíláním, naplňuje skutkovou podstatu reální injurie ve smyslu §u 312 tr. zák., ježto jde o činnost, namířenou přímo proti tělu vrchnostenské osoby; dlužno totiž uvážiti, že dozorce N. držel pušku v ruce, by jí v případě potřeby použil, a že mu ji obžalovaný prudce odstrčil na stranu. Správně také vyslovil nalézací soud, že podstata urážky podle §u 312 tr. zák. spočívá ve zlehčení úřední autority napadené osoby. Proti vývodům zmateční stížnosti dlužno zdůrazniti, že takové zlehčení spočívá již v jakémkoliv projevu nevážnosti k úřední osobě, pokud nejde o pouhé neslušné nebo nezdvořilé chování, z čehož plyne, že nemusí dosáhnouti takového stupně, jaký předpokládá přestupek urážky na cti podle §u 487 a násl. tr. zák. Právně mylný není ani názor soudu prvé stolice, že po stránce subjektivní se nevyhledává úmysl urážlivý, ani úmysl rušiti úřední jednání, nýbrž že stačí vědomí pachatelovo, že se jeho jednáním zlehčuje úřední autorita. Toto vědomí jest v rozsudku rovněž formálně bezvadně zjištěno. Nezáleží na tom, jak mylně má za to zmateční stížnost, zda si uvědomí obsah spáchané urážky také třetí osoby čili nic.

Citace:

č. 2371. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 301-302.