Čís. 15189.
K ukončení (§ 64 vyr. ř.) nebo zastavení (§ 65 vyr. ř.) vyrovnacího řízení nelze při povolení exekuce proti úpadci přihlíželi z úřadu.
Vymáhající věřitel musí v žádosti o povolení exekuce (nuceným zřízením práva zástavního) uvésti a prokázali, že vyrovnací řízení bylo již ukončeno nebo zastaveno, jinak jest exekuční návrh zamítnouti, třebas poznámka zahájení vyrovnacího řízení byla již v den kdy bylo o žádosti soudem rozhodováno, z knih vymazána.
(Rozh. ze dne 9. května 1936, R II 185/36.)
Vymáhající věřitelka podala dne 11. listopadu 1935 návrh na exekuci nuceným zřízením práva zástavního, jejž prvý soud usnesením z 28. listopadu 1935 zamítl jako předčasný proto, že vyrovnací řízení o jmění dlužníka bylo zastaveno dne 6. listopadu 1935 a poznámka vyrovnacího řízení byla z knih vymazána teprve dne 26. listopadu 1935, kdy se tedy vyrovnací řízení pravoplatně skončilo. Rekursní soud uložil usnesením ze dne 27. prosince 1935 prvému soudu nové rozhodnutí. Důvody: Účinky § 12 vyr. ř. trvají ode dne vyvěšení vyhlášky o zahájeném vyrovnacím řízení až do vyhlášení usnesení, kterým bylo řízení zastaveno podle § 65 vyr. ř. Zastavení pak se vyhlásí veřejně ihned, aniž by se vyčkalo pravomoci usnesení zastavovacího. Arciť výmaz po-
33*. známek vztahujících se na vyrovnací řízení nařídí soud až po pravoplatnosti usinesení a dalších 15 dnech. Zřejmě tedy existence poznámky zavedení vyrovnacího řízení anebo její vymaž nemají žádných právních účinků samy o sobě, poznámky mají účel toliko evidenční (§§ 8, 9 vyr. ř., § 74 konk. ř.). Žádost, došlá soudu dne 11. listopadu 1935, byla tudíž podána v době, kdy účinky § 12 vyr. ř. již netrvaly. Ježto řízení vyrovnací bylo zastaveno dne 6. listopadu 1935, došlo ve spojení s tím ihned k veřejné vyhlášce a pravoplatnost zastavovacího usnesení, či trvání poznámky zavedeného vyrovnacího řízení v pozemkové knize neměly pak již žádného právního významu. Exekuční žádost neměla býti proto zamítnuta z důvodů prvého soudu. Jeho usnesení bylo tudíž zruišiti a uložiti mu nové rozhodnutí. Dovoliací rekurs do tohoto usnesení prvý soud potom usnesením ze dne 23. ledna 1936 odmítl poukázav na předpis § 527 (2) c. ř. s., a řídě se právním názorem rekursního soudu vyhověl žádosti za povolení exekuce usneseními ze dne 9. ledna 1936. Rekursní soud usnesením ze dne 25. března 1936 nevyhověl rekursu do usnesení prvého soudu z 9. ledna 1936, vyhověl však rekursu usnesením z téhož dne, pokud napadal odmítající usnesení z 23. ledna 1936, a uložil prvému soudu, by dovolací rekurs přijal a dále předložil z důvodů: Podle § 527, odst. 2 c. ř. s. ve znění čl. I čís. 4 zák. č. 251/34 Sb. z. a n. jest ustanoveno: »Jestliže by usnesení v odpor vzaté bylo v druhé stolici zrušeno a soudu prvé stolice uloženo, aby doplně řízení učinil rozhodnutí nové, může rozhodnutí rekursního soudu toliko tenkráte býti vzato v odpor, když jest v něm ustanoveno, že má býti příkaz udělený prvé stolici vykonán teprve, až by usnesení nabylo právní moc. V rozhodnutí krajského soudu v Olomouci ze dne 27. prosince 1935 však nebylo prvé stolici uloženo nějaké doplnění řízení. Toto rozhodnutí krajského soudů zrušilo napadené usnesení prvé stolice a ani v důvodech nedalio prvé stolici pokyn, že by snad mělo řízení před vydáním nového rozhodnutí býti nějak doplněno, nýbrž bylo v něm pouze dovozováno, že právní názor zaujatý prvou instancí není správný a že nebylo důvodu k odmítnutí žádosti za vklad práva zástavního. Nedostává se tudíž podstatná náležitost uvedená v § 527, odst, 2 c. ř. s., totiž schází příkaz pro prvou stolici, aby učinil nové rozhodnutí teprve po doplnění řízení. Nelze proto ustanovení § 527, odst. 2 c. ř. s. vztahovati na tento případ a měl proto první soud revisní stížnost předložiti za účelem rozhodnutí nejvyšším soudem. Nejvyšší soud vyhověl oběma dovolacím rekursůmi jak do usnesení rekursního soudu ze dne 27. prosince 1935, tak i do usnesení téhož soudu ze dne 25. března 1936 a obnovil usnesení prvého soudu ze dne 28. listopadu 1935.
Důvody:
Oba dovolací rekursy jsou přípustné. Že jest přípustný dovolací rekurs proti usnesení rekursního soudu ze dne 27. prosince 1935, bylo správně odůvodněno v usnesení rekursního soudu ze dne 25. března 1935 a stačí proto odkázati na ono odůvodnění. Tento dovolací rekurs jest i důvodný. Neboť exekuční řád ustanovuje v § 88 čís. 2, že pro povolení a výkon vkladu nuceného zástavního práva platí předpisy knihovního zákona. Podle nich je rozhodným dnem jak pro posouzení žádosti o povolení exekuce nuceným zřízením, zástavního práva, tak i pro pořadí zápisu den, kdy žádost došla k soudu povolujícímu a zároveň exekučnímu a byla zapsána do deníku pro knihovní podání (viz rozhodnutí čís. 8688 a 11273 Sb n. s.). Jest proto mylný názor rekursního soudu, že jest rozhodným den, kdy bylo o žádosti soudem rozhodováno. V souzeném připadé došla žádost o povolení exekuce nuceným zřízením práva zástavního k okresnímu soudu v Š., jenž byl povolujícím a exekučním soudem, dne 11. listopadu 1935, a tehdy poznámka zahájení vyrovnacího řízení v pozemkové knize ještě vymazána nebyla. Poněvadž ani soudce exekuci povolující, ani knihovní soudce nesmíi konati šetření před rozhodnutím o žádosti za povolení exekuce neb o knihovní žádosti (§§ 3, 55, odst. 2, druhá věta ex. ř. a § 95 kn. zák.), musil prvý soud rozhodnouti pouze podle obsahu žádosti a podle knihovního stavu v době, kdy k němu již žádost došla. Byla-li v pozemkové knize tehdy ještě zapsána poznámka zahájení vyrovnacího řízení, nebylo lze vyhověti žádosti o povolení exekuce nuceným, zřízením zástavního práva. Neboť k zahájení vyrovnacího řízení jest sice podle ustálené judikatury přihlížeti z úřadu, poněvadž jest to překážka povolení exekuce, jež činí exekuci nepřípustnou podle § 12 vyr. ř. čís. 64/31 Sb. z. a n. a § 39 čís. 2 ex. ř., k čemuž jest podle § 39, odstavec druhý ex. ř. přihlížeti z úřadu. To však neplatí, jde-li o ukončení (§ 64 vyr. ř.) nebo zastavení (§ 65 vyr. ř.) vyrovnacího řízení, neboť tu naopak nejde již o nepřípuistnost exekuce, nýbrž o zánik důvodu činícího exekuci mepřípustnou. Přes to, že účinky usnesení o ukončení nebo zastavení vyrovnacího řízení nastávají vyhlášením na soudní desce nehledíc na pravoplatnost usnesení a nehledíc k tomu, zda poznámka zahájeného vyrovnacího řízení byla v pozemkové knize vymazána čili nic, bylo povinností vymáhající věřitelky, jak i rekursní soud správně vyslovil, aby podle §§ 54 a 55, odst. 2, prvá věta ex. ř. v žádosti uvedla a prokázala, že vyrovnací řízení bylo již ukončeno nebo zastaveno. Neučinila-li tak, byl její exekuční návrh věcně vadný a nebylo mu lze vyhověti. Druhý dovolací rekurs proti usnesení rekursního soudu ze dne 25. března 1936 jest přípustný proto, že ve zrušovacím usnesení rekursního soudu ze dne 27. prosince 1935 byl vysloven právní názor, jímž byl prvý soud vázán podle § 499, odstavec 2 c. ř. s. a § 78 ex. ř., a prvý soud rozhodl poté ve smyslu tohoto názoru usnesením ze dne 9. ledna 1936, a to v souzeném případě zřejmě jen v důsledku své vázanosti právním názorem rekursního soudu (srovnej rozhodnutí čís. 5119, 8767 a 9613 Sb. n. s.). Rekursní soud vydal pak potvrzující usnesení ze dne 25. března 1936 přes to, že ze spisů bylo mu zřejmé, že proti jeho předešlému usnesení ze dne 27. prosince 1935 byl již podán dovolací rekurs, v němž byl napaden právě onen právní názor, který byl podkladem i pro usnesení prvního soudu ze dne 9. ledna 1936. Úspěch onoho dovolacího rekursu nelze však tímto postupem rekursního soudu zmařiti. Poněvadž tu jde ve věci samé o tutéž otázku právní, o níž bylo právě pojednáno, bylo napadené usnesení změniti a obnoviti usnesení prvého soudu ze dne 28. listopadu 1935.