NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15900.

K § 52 č. 2 staveb. řádu pro Čechy (zák. č. 5/1889 z. z.).
Stavitel, jenž provádí nástavbu domu, a stavební polír, jemuž bylo svěřeno provádění stavby, jsou odpovědni za škodu vzešlou mimojdoucímu chodci pádem části stavebního materiálu (části cihel, malty a pod.), neučinil-li nikdo z nich bezpečnostní opatření na ochranu mimojdoucího obecenstva, aby jimi bylo zabráněno nebezpečí hrozícímu pro ně z pádu stavebního materiálu s lešení.
Odpovědnost stavitelova jest osobní a nemůže býti přesunuta na jiné osoby.
(Rozh. ze dne 6. března 1937, Rv I 879/35.)
Žalobkyně se na žalovaných — staviteli a stavebním polírovi — domáhá náhrady škody za úraz, k němuž došlo tím, že se dělníku Rudolfu K., pracujícímu na průčelí přestavby u rohu domu, odštípl při zahrocení cihly kousek malty nebo cihly, který spadl na ochranné lešení, tam se odrazil a přeskočiv nožní fošnu (prkno) kterou lešení bylo ohraničeno, padl žalobkyni na hlavu. Bezpečnostní opatření při této stavbě učiněná záležela v tom, že v průčelí budovy, na níž se prováděla nástavba, bylo postaveno ochranné lešení, jež po dobu bouracích prací nejenom podél průčelí, ale též po obou bočních stranách bylo uzavřeno poprsní stěnou 65 až 70 cm vysokou. Tato stěna po ukončení bouracích prací na obou bočních stranách byla odstraněna a zůstalo na boku lešení, kde se úraz stal, jen prkno, podle zjištění odvolacího soudu, 25 až 30 cm vysoké, přes které, jak řečeno, přeskočil kousek malty nebo cihly. Výstražná znamení nebyla postavena a průchod pod lešením byl pro obecenstvo volný. Oba nižší soudy neuznaly žalobní nárok důvodem po právu, majíce za to, že se žalovaní nedopustili ničeho, co by zakládalo jejich povinnost k náhradě škody, a že tedy jde o náhodu, jež stíhá poškozenou (§ 1311, první věta, obč. zák.).
Nejvyšší soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Důvody:
Úsudek odvolacího soudu, jest právně mylný. Zákonné předpisy, k nimž jest v souzené věci přihlížeti, jsou stavební řád pro Čechy (zákon ze dne 8. ledna 1889, č. 5 z. z. čes.) a nařízení ministerstva obchodu ze dne 7. února 1907, č. 24 ř. z., neboť vládní nařízení ze dne 26. března 1931, č. 53 Sb. z. a n. nabylo účinnosti až dne 7. května 1931, kdežto úraz se stal již dne 6. května 1931. Nařízení č. 24/1907 ř. z. nemá pro souzený případ významy, a to ani § 6, ani § 32. Marně proto na ně poukazují odpůrci dovolatelčiny v dovolací odpovědi. Právem však se žalobkyně odvolává na úvodní větu uvedeného nařízení. Řečená věta se dovolává jednak příslušných předpisů stavebních řádů, na jejichž platnosti nic nebylo změněno, jednak § 52 č. 2 stavebního řádu pro Čechy. Podle posléz uvedeného ustanovení jsou stavbyvedoucí po případě ti, jimž bylo provádění stavby svěřeno, povinni, když se stavení opravuje nebo bourá, opatřiti na straně obrácené k veřejné cestě vše, čeho jest třeba k ochraně mimojdoucího obecenstva, a dávati pokaždé předepsaná výstražná znamení. Opominutí posléz řečeného opatření je kromě toho trestné podle trestního zákona (§ 380 tr. z.). Učiněná bezpečnostní opatření nebyla ve smyslu § 52 č. 2 stavebního řádu pro Čechy dostatečná, neboť nebylo opatřeno vše, čeho bylo zapotřebí pro bezpečnost kolemjdoucího obecenstva. Mohlo se předvídati, že při provádění další stavby bude třeba zahrocovati cihly a že se pří této práci může kus staré malty či cihly odštípnouti a spadnouti, rovněž tak, že se může od pružné podlahy lešení odraziti a přes poměrně nízké prkno přeskočiti na chodník. Aby takový kousek stavební hmoty nemohl dopadnouti na kolemjdoucí, bylo potřebí buď zříditi odstraněné boční stěny lešení znova, anebo zabrániti tomu, aby kolemjdoucí procházeli po chodníku pod lešeními, a to buď postavením výstražných znamení, nebo jiným vhodným způsobem. V tom, že takové opatření učiněno nebylo, jest spatřovati zavinění (§§ 1294, 1297 obč. zák.), které jest v příčinné souvislosti s úrazem. Toto zavinění stíhá na prvním místě druhého žalovaného, jenž měl dohled na stavební práce. Avšak i první žalovaný přímo odpovídá za dotčené opominutí, poněvadž se jako stavbyvedoucí nemůže zprostiti povinnosti dbáti předpisů § 52 stav. řádu tím, že svěřil provádění stavby jiné osobě, neboť stavitelova odpovědnost za úraz, jejž při stavbě třetí osoby utrpěly, jest podle § 52 řeč. stav. řádu osobní odpovědností, již nelze přesunouti na jiné.

Citace:

Čís. 15900. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 295-296.