Čís. 1068.
Platnost slibu nebo poskytnutí věna dceři osobou, věnem povinnou, není podmíněna zřízením notářského spisu.
(Rozh. ze dne 24. května 1921, Rv I 186/21.)
Dlužním úpisem ze dne 5. května 1918 potvrdili rodiče, že jim dcera lejich ponechala věno 50.000 K k dalšímu používání v jich závodě, a zavázali se, platiti z této jistiny 6 proc. úroky v pololetních předem jdoucích
lhůtách a splatiti jistinu proti výpovědi, v úpisu blíže uvedené. Dcera zemřela dne 18. září 1918 bez zanechání poslední vůle a pozůstalý manžel
jakožto zákonný dědic přihlásil celou zmíněnou pohledávku do pozůstalosti. Rodiče zůstavitelky neuznaly pohledávky, načež manžel byl poukázán na pořad práva. Proti žalobnímu nároku uváděli žalovaní, že
smlouvu, o niž tu jde, jest pokládati za smlouvu o zřízení věna a že jest neplatnou, ježto nebyla uzavřena ve formě notářského spisu. Oba nižší soudy žalobě vyhověly v podstatě z těchto důvodů: Dle žalobního přednesu nebylo věno dceři svého času hotově vyplaceno, však za trvání
manželství obdržela je tím způsobem, že v závodě firmy rodičů stala se
veřitelkou 50.000 K, což provedeno účetně bez hotové výplaty věna a
odpočítání téhož peníze rodičům. Tito před vydáním dluhopisu (před 5. květnem 1918) byli ovšem v dotálním závazku, však závazek ten pominul úmrtím dcery. Závazek z dluhopisu není novací onoho závazku, nýbrž
obligací spočívající na samostatném právním důvodu (§§ 983, 1001 obč. zák.). Ostatně jednání rodičů i jich dcery při ponechání 50.000 K v užívání
rodičů prozrazuje, že dluhopisem zřízení věna zakryto býti nemělo, neboť
k jednání nebyl žalobce vůbec přibrán a to by se státi musilo, poněvadž
on dle § 1227 obč. zák. stal by se vlastníkem peněz věnem daných, kdyby
hotově byly vyplaceny. Účetně provedenou výplatou věna a zápůjčky
docíleno toho, že manželka zůstala vlastnicí jeho i byla s to, aby je firmě
v užívání jako zápujčku ponechala, při čemž úrok ze zápůjčky, nahrazující požívání věna, náležel by dle § 1227 obč. zák. žalobci jakožto manželu, o čemž však ve sporu tomto se nejedná, neboť žalobce domáhá se
co do příslušenství pouze určení, že úrok ze zápůjčky patří do pozůstalosti (nikoli jemu jako poživateli věna). Legitimace žalobcova k tomuto
sporu jest dána §em 228 c. ř. s., máť jako zákonný dědic, k polovici pozůstalosti povolaný (§ 757 obč. zák.) právní zájem na tom, aby tak značné
aktivum pozůstalosti co nejdříve bylo zjištěno, a byl také s tímto nárokem odkázán na pořad práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ačkoli nelze souhlasiti s vývody nižších stolic, jež námitku žalovaných, že, ježto šlo o věno, bylo třeba zřízení notářského spisu, nevyvrátily, jest výrok jich nicméně správným a to z těchto důvodů: Dle doznaného obsahu dlužního úpisu ze dne 5. května 1918 stvrzují žalovaní v tomto úpisu vlastnoručními podpisy, že věno 50.000 K jim dcera jejich
a choť žalobcova ponechala k dalšímu používání ve firmě jejich, zavaují se z této jistiny platiti 6 proc. úrok v pololetních předem jdoucích lhůtách
a splatiti jistinu proti výpovědi, tam blíže ujednané. Z toho jde, že tímto
dlužním úpisem vyhověli žalovaní své dotální povinnosti vůči dceři ve smyslu § 1220 n. n. obč. zák., a to tím způsobem, že jí ho nevyplatili sice hotově, nýbrž poskytli jí ho ve formě zápůjčky tak, že peníz, který jí věnem dáti chtěli, jako zápůjčku, jim od ní poskytnutou, podrželi. Poněvadž žalovaní míní, že k tomuto dání věna bylo třeba zřízení notářského spisu
a odvolávají se v té příčině na rozhodnutí býv. vídeňského nejvyššího
soudu, dlužno otázku zodpověděti nejen s hlediska čistě dogmatického, nýbrž i s hlediska historie právní praxe. Zřízení věna v technickém smyslu
jest tu dle § 1218 obč. zák. jen tehdy a jest také jen tehdy třeba zřízení
notářského spisu o něm, když se nějaký majetek dává neb slibuje muži
k hražení břemen s manželstvím spojených. Nejde tedy o takovýto akt a
notářského spisu netřeba, když rodiče nebo další ascendenti, k tomu povinní, dávají nebo slibují věno dceři po rozumu § 1220 obč. zák., takže
muž zůstává stranou a žádný nárok z toho pro něj nevzniká. K nedorozumění mohl sváděti toliko výraz »věno«, jehož zákon užívá tu (v § 1220) jako tam (v § 1218), avšak nauka nikdy se tím nedala másti a od
prvopočátku jednomyslně rozeznávala mezi zřízením věna muži dle § 1218 a dotováním dcery dle § 1220, vyžadujíc zřízení notářského
spisu jen tam, nikoli však i zde (Winiwarter, Stubenrauch, Krainz, Pfaff-Hofmann, Krasnopolski a j.). Jinak však praxe býv. vid. nejv. sondu, která přes výtku nedostatečného rozeznávání, kterou jí nauka činila, kolísala a v řadě rozhodnutí (Gl. U. 11331 (plen.), 12231 (plen), 12258, 12779.
13698, 15095, n. ř. 1801, 1888) i pro přímé dotování dcery notářského spisu
vyžadovala. Tato rozhodnutí však a tudíž i stanovisko žalovaných jsou předstiženy judikátem čís. 239 ze dne 9. listopadu 1915, čís. pres. 330,15, jímž rozhodnuto podle nauky, takže stanovisko žalovaných jeví se tedy
i v praxi nyní už překonaným. Výtky byly nejen dogmatického, nýbrž i hospodářského rázu, vrcholíce v tom, že se publikum požadavkem notářského spisu proti intenci zákona zbytečně omezuje a inkomoduje. Ví se, že sliby muži t. j. najmě ženichovi činí se často velmi snadno a lehkomyslně, že však je potom nebývá snadno splnit, a této lehkomyslnosti
chce zákon předpisem solenní úřední formy notářské čelit а k vážnosti
a rozmyslnosti odhodlání nabádat. Jinak ale věc se má, když jde o dotální povinnost rodiče neb jiného ascendenta vůči dceři a rodič neb ascendent
chce povinnost tuto splniti: tu by bylo protismyslné, aby splnění této zákonné povinnosti sám zákon kladl překážky neb činil obtíže. Ptá-li se tedy
dovolání tak úsilovně po právním důvodu závazku z citovaného dluhopisu,
tedy je to primérně důvod § 1220 obč. zák.: zákonná povinnost dotální,
která vždy uznávána byla za důvod svého druhu, a tento důvod na konec
uznává i dovolání samo, jenže k platnosti jeho žádá zřízení notářského spisu, ale, jak dolíčeno, neprávem. Také to jest pravda, jak dovolání dále
dovozuje, že na místo tohoto závazku dotálního nastoupil dlužním úpisem
závazek z tohoto úpisu, tedy ze zápůjčky, a že jde tedy o novaci dle §§ 1376, 1377 obč. zák., ale opět neprávem dovozuje, že aby novace ta byla možna, byl by místo dlužního úpisu musil býti zřízen notářský spis, ježto prý závazek na zřízení věna bez formy té platně vzniknouti nemohl.
Tо je mylné proto, že přece dceřin nárok dotální ze zákona byl tu i beze
všeho slibu rodičů a oni ho dlužním úpisem jen uznali a zároveň také
splnili, zřídivše dceři na obnos věna pohledávku z důvodu zápůjčky, k čemuž, jak vyloženo, notářské formy třeba nebylo. Ovšem se praví v úpisu, že dcera ponechala jim »věno« a nikoli že jim poskytla »zápůjčku«, kterýž
výraz tam vůbec nepřichází, ale mylně z toho dovolání konkluduje, že
o zápůjčku nejde, neboť že jde, plyne z ostatního doznaného, obsahu dlužního úpisu a již z jeho názvu »dlužní úpis« (srv. § 1001 obč. zák.). Není
tedy třeba sahati k složité manipulační konstrukci nižších stolic, že se tu
odevzdání obnosu stalo tak, jako by oni byli dceři obnos vyplatili jako
věno a ona jim ho zase hned zápůjčkou vrátila čili že se to provedlo
pouze účetně; tu by bylo vlastně odevzdání dvojí, nejprv t. zv. constitutum possessorium a hned na to zas tradice brevi manu nazpět. Ale
jednodušší a přirozenější je, že rodiče dotální nárok dceřin určitým obnosem 50.000 K smluvně uznali, takto jí na ten obnos zřídili pohledávku,
jenže důvod pohledávky: dotální závazek, ihned byl změněn novací (smlouvou) na důvod zápůjčky. Věc má se tedy zrovna tak, jakoby na př.
dlužník dluh z náhrady škody, dejme tomu z tělesného poškození, určitým
obnosem uznal a strany se usnesly na tom, že obnos ten podrží zápůjčkou
(§ 1376 obč. zák.). Fikce odevzdání tu třeba není. Таk i při správném
právním posouzení dojde se k témuž výsledku, k němuž došly stolice nižší
a není tedy nesprávné posouzení relevantní. Také však dovozovaný
odpor se spisy není podstatný, byť by tu i opravdu byl, neboť nejvyšší
soud v hořejších vývodech vychází z doznaného doslovného obsahu dlužního úpisu a nikoli z udanlivých mylných předpokladů vrchního soudu, a dospívá nicméně k témuž výsledku.