Čís. 1418.

Vkladní knížky peněžních ústavů jsou v rukou každého držitele majetkovým předmětem a cena jich (§ 173 tr. zák.) odpovídá vložené částce, pokud není výplatě na překážku řízení umořovací nebo zákaz soudní nebo není-li vklad vázán způsobem připuštěným stanovami peněžního ústavu.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1923, Kr II 541/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 3. listopadu 1923, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 II c), 179 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost brojí jen proti výroku, odsuzujícímu stěžovatelku pro zločin krádeže dle §§ 171, 173, 174 II c), 179 tr. zák., spáchaný na Hugonu S-ovi odcizením 3 vkladních knížek, znějících na 10 500 Kč. Namítá, že vkladní knížky spořitelen a bank nemají ceny obchodní jako akcie nebo dlužní úpisy veřejných ústavů, znějící au porteur a neslouží obchodu, nýbrž slouží výhradně účelům legitimační listiny pro osobu, která vkladem stala se věřitelem spořitelny nebo banky. Zloděj takové vkladní knížky jedná prý v úmyslu, by ukradenou listinou vymohl si vyplacení částky nebo její části, kterou peněžní ústav dluhuje oprávněnému majiteli knížky jako věřiteli. Použije-li ukradené listiny, dopouští se prý lstivého předstírání, kterým zřízenec, určený peněžním ústavem k výplatě, uvádí se v omyl a oprávněný majitel vkladní knížky má býti poškozen. Jednání stěžovatelky zakládá prý ohledně částky 1 000 Kč, vybrané u odbočky České banky U. skutkovou podstatu dokonaného podvodu, ohledně částek 3 000 Kč a 500 Kč, vybraných spoluobžalovaným Rudolfem G-em u odbočky Německé banky a městské spořitelny tamtéž jen spoluvinu na pdvodu, při čemž krádež knížek lze pokládati jen za jednání přípravné. Stížnost jest na omylu. Pro řešení otázky, zda mají vkladní knížky vůbec nějakou cenu, po případě zda lze pokládati za jejich cenu ve smyslu §u 173, 179 tr. zák. částky, na které v době spáchání krádeží zněly, není rozhodující právní povaha těchto listin, nýbrž jedině okolnost, zdali možno je zpeněžiti a za jakou cenu, čili nic. V tom ohledu však stačí poukázati na ustanovení §u 10 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n., kterým se upravují právní poměry spořitelen a na obdobné předpisy, týkající se vkladních knížek jiných peněžních ústavů, dle nichž vkladní knížky znějí sice na určité jméno, vkladatelem udané, mají však povahu papírů majiteli svědčících, takže každý, kdo takovou knížku předloží, jest pokládán i bez průkazu totožnosti za řádného držitele a vyplatí se mu žádaná částka. Vzhledem k těmto předpisům nelze pochybovati, že možno zpeněžiti vkladní knížky za částku, na kterou znějí, buď vybráním vkladu u ústavu, nebo zcizením třetí osobě, aniž by se neoprávněný držitel musel dopustiti podvodu vůči orgánům, k výplatě určeným nebo třetímu nabyvateli. Vkladní knížky jsou tedy v rukou každého držitele předmětem majetkovým, jejichž cena odpovídá vložené částce, kterou možno držením vkladní knížky neobmezeně vládnouti, pokud není výplatě na překážku řízení umořovací nebo zákaz soudní neb není-li vklad vázán způsobem připuštěným stanovami ústavu peněžního. Neslouží tedy pouze účelům legitimačním anebo průvodním.

Citace:

č. 1418. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 589-590.