Čís. 11825.

I za platnosti vyrovnacího řádu ze dne 27. března 1931, čís. 64 sb. z. a n., jest nepřípustná jediná společná kvóta dvou vyrovnacích dlužníků, i když mají společné dluhy se solidárním závazkem. Potvrzení vyrovnání jest tu odepříti, třebaže se usnesení o zahájeni vyrovnacího řízení stalo nepodáním rekursu podle § 5, druhý odstavec, vyr. řádu právoplatným.
Lhostejno, že nikdo z věřitelů proti společném vyrovnání nic nenamítal. Věřitel, jenž hlasoval proti vyrovnání, jest oprávněn k rekursu proti potvrzení vyrovnání, třebaže má pohledávku jen proti jednomu z vyrovnacích dlužníků.
Uplatňoval-li věřitel solidární pohledávku proti Oběma dlužníkům, jest soud z úřadu povinen zkoumati při rozhodování o potvrzení přijatého vyrovnání, zda společná vyrovnací kvóta byla překážkou povolení vyrovnacího řízení podle § 4 čís. 5 vyr. řádu.
(Rozh. ze dne 7. července 1932, R I 543/32.)
Soud prvé stolice potvrdil vyrovnání o jmění manželů Václava a Marie K-ových, majitelů cihelny, jímž byla stanovena vyrovnací kvóta na 45%. Rekursní soud k rekursu věřitelky firmy S. a spol. odepřel vyrovnání potvrdíti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Právem odepřel. rekursní soud potvrdíti vyrovnání s odůvodněním, že vzhledem k 21, 56, 54 druhý odstavec a 55 vyr. ř. je jediná společná kvóta dvou vyrovnávacích dlužníků, i když mají společné dluhy se závazkem solidárním, nepřípustná, a že potvrzení vyrovnání jest proto podle § 58 č. 1 a § 4 č. 5 vyr. ř. odepříti. Tak bylo již vysloveno mimo jiné v rozhodnutích čís. 7860 a 8022 sb. n. s. za účinnosti dřívějšího vyrovnacího řádu, který, co se toho týče, nedoznal změny nynějším vyrovnacím řádem, poněvadž příslušná ustanovení nynějšího vyrovnacího ř. se kryjí s §§ 18, 48, 46 třetí odstavec, 47 a 50 čís. 1 a § 3 druhý odstavec dřívějšího vyr. ř. Tomuto názoru nepřekáží, že se usnesení o zahájení vyrovnacího řízení stalo nepodáním rekursu podle § 5 druhý odstavec vyr. ř. pravoplatným, poněvadž podle § 58 čís. 1 vyr. ř. je přes to odepříti potvrzení vyrovnání, jehož zahájení bylo podle § 4 vyr. ř. nepřípustným. Rovněž není směrodatným, že nikdo z věřitelů proti společnému vyrovnání nic nenamítal. Neboť podle § 59 vyr. ř. mohou usnesení o potvrzeném vyrovnání odporovati rekursem účastníci, kteří k vyrovnání výslovně nepřivolili. Firma S. a spol. hlasovala proti vyrovnání a byla proto oprávněna k rekursu proti potvrzení vyrovnání a nezáleží na tom, zda má, což ostatně neodpovídá spisům, pohledávku jen proti jednomu z vyrovnacích dlužníků. Je sice pravda, že podle § 21 vyr. ř. je vyrovnací věřitel, jenž má solidární pohledávku proti oběma dlužníkům, jen oprávněn, nikoliv povinen, uplatňovati ji proti oběma dlužníkům. Ale, učinil-li tak, je z úřadu soud povinen zkoumati při rozhodování a potvrzení přijatého vyrovnání, zda společná vyrovnací kvóta tvořila překážku povolení vyrovnacího řízení podle § 4 čís. 5 vyr. ř., což plyne z donucujícího pravidla § 58 vyr. ř. Firma S. a spol. přihlásila svou směnečnou pohledávku proti oběma dlužníkům a proto — nehledíc ani k tomu, že i jiní věřitelé přihlásili své solidární pohledávky proti oběma dlužníkům — bylo potvrzení vyrovnání podle § 58 čís. 1 vyr. ř. odepříti. (Srovnej i rozhodnutí čís. 3036 sb. n. s.).

Citace:

č. 11825. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 72-74.