NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 2

Čís. 807.

Výrok k nováčkům, že nemusí narukovati, jest »naváděním« ve smyslu § 56, odstavec druhý, branného zákona republiky Československé ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1922, Kr II 722/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 20. srpna 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 56 odstavec druhý zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce formální vytýká stížnost, že výrok nalézacího soudu jest co do rozhodujících skutečností nepřesným, ježto prý zjišťuje, že stěžovatel se vyjádřil, že rekruti nemají, po případě že nemusí dne 12. října 1920 narukovati, kdežto svádění k nenastoupení presenční služby možno spatřovati pouze ve slovech, že nemají narukovati. Vytýkaná nepřesnost — čímž míněna asi nejasnost — nedotýká se rozhodující skutečnosti. Přečinu dle § 56, druhá věta II. odstavec, a § 48 branného zákona se dopouští, kdo — byť i bez výsledku — navádí odvedeného brance, by neuposlechl povolávacího rozkazu k nastoupení presenční služby do tří dnů po uplynutí stanovené lhůty. Stížnost jest na omylu, majíc za to, že výrok, že rekruti nemusí narukovati, není naváděním, a to prý proto, že výrok takového znění není projevem úmyslu mluvčího, zdržeti brance od narukování, nýbrž pouze projevem osobního mínění, který kdokoliv může co do jeho správnosti přezkoumati, zvláště připojuje-li mluvčí hned důvody, jak to učinil stěžovatel větou, že dle jeho informací nastoupení služby závisí na splnění určitých požadavků politických. Určitého, nepochybného projevu, že mluvčí chce а k tomu radí, by jiná osoba naznačeným jím způsobem jednala nebo se zachovala, vyžaduje pojem vybízení nebo vyzývání. Pro pojem navádění stačí, vyvolává-li mluvčí — byť i neoznačoval výslovně určité jednání neb opomenutí jiné osoby za výsledek jím chtěný — jinak i v této osobě pohnutky a podněty, kteréž účinkují nebo mohou účinkovati na vůli této osoby v ten směr, že se rozhodne pro jednání neb opomenutí, o které mluvčímu jde. Výrok, že rekruti nemusí nastoupiti vojenskou službu, obsahuje v sobě tvrzení, že rekruti opomenutím, službu tuto nastoupiti, neporuší žádné povinnosti a že tedy nedopustí se ovšem ani žádného trestného činu. Tento výrok tudíž působí na úvahu rekrutů o této otázce ve směru právě uvedeném, pročež dlužno jej pokládati za nebezpečnější a následkem toho trestnějsí čin než prosté vybízení nebo vyzývání rekrutů, by vojenskou službu nenastoupili, neboť toto vybízení (vyzývání) přenechává osobám, vůči nimž se stalo, zplna úvahu o tom, zdali opominutí, k němuž jsou vyzýváni nebo vybízeni, srovnává se s předpisy zákonnými, a zdali tedy může býti stíháno trestem čili nic. To platí zde tím více proto, že výrok, o nějž jde, učinil učitel a důvěrník okresního hospodářského spolku, tudíž osoba, jejíž tvrzení mohli rekruti pokládati za správné. Byl tedy naváděním zejména i projev stěžovatelův, že rekruti nemusí narukovati, zvláště, bylo-li stěžovatelem připojeno: »až do splnění určitých politických požadavků poslanců německých«, jak rozsudek uvádí, po případě, že dle informací stěžovatelových narukování závisí na splnění určitých požadavků politických, jak stížnost uplatňuje. Neboť takový projev vzbuzoval v mysli branců, kteří dle rozkazu vojenského úřadu měli nastoupiti službu dne 12. října 1920, představu, že povinnost, nastoupiti službu vojenskou, nastane pro německé odvedence teprve, až bude vyhověno požadavkům, které kladli poslanci, v zájmu národu těchto branců jím volení, tedy vůdci národa. Ježto tudíž pojem navádění naplňují při správném výkladu zákona jak slova, že rekruti nemusí narukovati, tak i výzva, že nemají narukovati, jest bez významu, zdali výrok stěžovatelův zněl tak nebo onak. Vytýkané nejasnosti ve výroku soudním tu není.

Citace:

č. 807. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 221-222.