FERD. VOJTÍK:

Na uváženou.

(Několik slov k otázce jmenování žen notářem.)
Otázka, zda ženy mohou býti připuštěny k notářství, v posledním čase v kruzích notářských živě diskutovaná, došla prozatím jakéhos — bohužel nepříznivého —— předběžného řešení dvěma výnosy ministerstva spravedlnosti, uveřejněnými v Českém Právu roč. 7. č. 2 a 4 a to výnosem ze dne 25. ledna 1925 č. j. 3443/25, kterým zaujalo min. spravedlnosti dosti rigorosní stanovisko, odmítnuvši příslušný dotaz notářské komory Olomoucké poukazem na znění odst. 2 § 3 novely advokátního řádu z 31. 1. 1922 č. 40 Sb. z. a n. podle něhož může sice žena býti v republice Československé advokátem, nikoli však notářem, jelikož v platném notářském řádě není podobného ustanovení.
Výnos druhý ze dne 22. 6. 1925 č. j. 29614/25 nese již charakter konciliantnější, nezamítaje otázky té prostě en bloc, nýbrž poukazuje na některé rozpory, jež by bylo třeba předem vyřešiti — stanovisko zajisté velice rozumné.
Je jasno, že právě z toho důvodu, jelikož dnes platný notářský řád neobsahuje nikde »expressis verbis« ustanovení o tom, že i ženy mohly by býti jmenovány notářem — z čehož a contrario lze souditi, že podle nynějšího zákonného stavu jimi býti jmenovány nemohou — musila by tato otázka v zásadě býti řečena cestou legislativní, nehledě ani k celé řadě otázek praecedenčních, jež vyžadovaly by rovněž úpravy zákonné.
Žádný objektivní myslitel nepostaví se jistě ani vůči této otázce na principielní stanovisko odmítavé, zvláště dnes ne, kdy sociální a hospodářské poměry donucují mnoho žen k tomu, aby v boji o obhájení holé existence střetly se jejich zájmy se zájmy mužů, jimž až do doby, kdy pronikly v řadách žen snahy emancipační, vyhražena byla prestiž »hlavy rodiny a ředitelů domácnosti« a s tím i spojená povinnost živitelů rodiny.
Ani těchto několik slov nemá býti devisou k boji proti slabšímu pohlaví — není pochyby o tom, že za daných okolností může i žena býti velice dobrým notářem, tak jako muž špatným. Je pouze na uváženou, i když se tato otázka vyřeší pro ženy kladně, bude-li to k dobru — ženám samým. Nechci se dotýkati tohoto thematu po stránce právní — o tom ať diskutují příslušní činitelé. Jenom na několik momentů budiž upozorněno, které snad stojí za úvahu tam, kde jedná se o řešení problému tak originelního.
Ku poměrům přímo groteskním může totiž dojíti, jestliže žena-notář se provdá. Nejen že v tom případě obdrží jméno mužovo, ona jest i podle § 92 obč. zák. povinna, následovati svého muže do jeho bydliště, které ve smyslu rozh. ze dne 2. listopadu 1910 Sb. XIII 5218 určuje se vůlí mužovou.
Změna jména měla by v důsledku hotový chaos v administrativní agendě ženy-notáře. Aby vyhověno bylo požadavkům odst. 3. § 13 not. řádu — odmyslíme-li si ovšem jeho anachronismy — bude třeba nové pečetě; analogicky ve smyslu § 14 not. řádu i nové serie úředních podpisů pro vrchní zemský soud, resp. příslušný obvodový soud. Tím rozpadne se celá doba úřadování ženy-notáře na dvě periody: první, kdy žena-notář úřadovala jako svobodná a druhou, počínaje provdáním. Nehledě ke zmatkům, které tím povstanou při ev. potřebě, spisů datujících se z té či oné periody, není vyloučeno, že provdání ženy-notáře bude míti velice rušivý vliv i na její klientelu i na ni samotnou. A provdá-li se za cizince? Této otázky dotýká se i shora citovaný výnos min. spravedlnosti ze dne 22. 6. 1925 č. j. 29614/25, odkazuje na nutnost její legislativní úpravy jako otázky praecedenční.
A kdo ručí provdané ženě-notáři za to, že zůstane ušetřena rodiny? Jaký rozpor nastane tu pak mezi jejími povinnostmi jako matky a notáře! Či měl by zákon snad předepsati pro ženy-notáře celibát? K tomu se asi naše zákonodárné sbory neodhodlají, již proto, že podobný zákon neodpovídal by dosti zásadám demokratické republiky. Vždyť zákon ze dne 24. července 1919 č. 455 Sb. z. a n., kterým zrušen byl celibát učitelek, byl jedním z ranných projevů naší touhy, aby žena nebyla již spoutána názorem na neslučitelnost povinností manželky a učitelky — ač není mi známo, jak dalece byl zákon ten ženami samými ve skutečnosti praktikován.
Buď tomu tak či onak, otázka event. provdání žen, jmenovaných notáři, neměla by býti opomenuta při legislativní úpravě jiných, s tímto problémem souvisejících otázek.
Není vyloučeno, že kandidátky notářství, nebo ženy-notáři již jmenované, hodlajíce se provdati, budou, aby čelily rušivému vlivu sňatku na výkon svých úředních povinností, hledati svoje budoucí manžele v kruzích ideově alespoň poněkud zpřízněných — a tak stane se manželem ženy-notáře snad ve většině případů buď míst- ní soudce, nebo i dokonce jiný kandidát notářství nebo notář. —
V případě prvém dojde tu jistě k celé řadě kollisí, prostě neřešitelných. Dejme tomu, že i po sňatku muž bude dále provozovati praksi soudcovskou, žena notářskou; a že oba budou v místě, kde není advokáta, kde tudíž notář je nucen, zastupovati strany i v záležitostech sporných: tu může snadno nastati případ, že žena-notář bude zastupovati stranu ve sporu, jehož rozhodnutí bude záviseti od výroku jejího manžela-soudce. Nebude tu s té či oné strany předpojatost, která na straně soudcově zakládá jeho odmítnutí ve sporu (§ 19, č. 2. j. n.), nebo přímo vyloučení ex lege (§ 20 j. n.), bude-li se jednati o mandanta jeho ženy?
Má se soudce, ožení-li se se ženou-notářem, vzdáti svého úřadu jako soudce, nebo přestoupiti k notářství? Prvá možnost otvírala by našemu soudcovství vzhledem k těm 60% soudců-Němců v naší republice opravdu ty nejchmurnější vyhlídky do budoucnosti, nehledě ani k naprosté zvrácenosti manželského poměru tam, kde vlastně žena — tady jistě přeemancipovaná — byla by hlavním činitelem v domácnosti a živitelem rodiny, muž pak jen složkou významu podřadného. Přestup muže k notářství znamenal by sice co do úbytku soudců v podstatě totéž, kdyby nepřistupovala k tomu ještě tragikomika jeho přerodu. Jsa vázán podmínkou nejméně dvouleté notářské prakse (§ 6., lit. d. not. ř.), musil by se takový soudce na dva roky rozloučiti s rodinným krbem a vstoupiti do prakse k jinému notáři do jiného místa — a ty případy by zde byly vzhledem k tomu, že jen ve velkých neb větších městech odpadla by tato zcela protimanželská distancia loci. Že by v takovém případě nešel soudce do notářské prakse ke své vlastní ženě, o tom nelze pochybovati z důvodů na snadě ležících.
Druhý případ, kde provdala by se žena za muže rovněž notáře, bude ale nadmíru zajímavější proto, že oba manželé-notáři nemohou přece zůstati v tomtéž místě jako úřadující notáři — leda že by ministerstvo spravedlnosti zřídilo i pro druhého místo notářské — prostředek právě tak zoufalý jako v praksi neproveditelný. Nebo pozbude žena notářství, provdá-li se za notáře?
To vše budiž uváženo příslušnými činiteli, prve než bude vyřčeno slovo rozhodující. A konečně: lze právem o tom pochybovati, je-li právě v kruzích ženských zjevem zdravým, chrlí-li vysoké školy každoročně několik stovek akademicky vzdělaných příslušníků něžného pohlaví do víru drsného života. Většina jich živoří ve státních a soukromých kancelářích při honoráři, který vzhledem k nákladu, vynaloženému na studia a požadavkům denního života nelze nazvati úměrným. A tak, zklamáno ve svých nadějích, končí jich dobrých 90% svoji karieru u oltáře neb na radnici.
Definitivní řešení této otázky bude jistě vloženo do rukou povolaných — doufejme, že stane se tak po zralé a pečlivé úvaze všech pro i contra, aby snad jednostranně řešení tohoto problému nestalo se darem danajským právě pro ty, v jichž zájmu bude podniknuto.
Poznámka redakce. Máme za to, že přednesené výtky jsou rázu více teoretického a nikoliv, nepřekonatelného i ponecháváme o tom volné pole diskussi.

Citace:

LUKÁŠ, Josef. Domácká výroba.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1930, svazek/ročník 11, s. 31-48, 137-146, 277-282.