NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 1960.

Zmatečností (§281 čís. 3 tr. ř.) jest ohroženo toliko vyloučení veřejnosti bez zákonného důvodu (§ 228 tr. ř.), nikoliv nedbání postupu druhé věty §u 229 tr. ř.
Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Skutková podstata přečinu §u 18 čís. 2 zákona nevyžaduje, aby rozšiřováním nepravdivé zprávy skutečně nastalo poškození právních statků, v §u tom uvedených a pachatel byl si výsledku toho též vědom.
Slova: »ač ví, že tím poškozuje...« znamenají, že si pachatel musí býti vědom způsobilosti, že zpráva jím rozšiřovaná při pravidelném běhu věcí vyvolá výsledek v zákoně uvedený a že způsobí konkrétní nebezpečí výsledku.
Pokud ve smyslu §u 35 zákona vyžaduje veřejný zájem výkon trestu při odsouzení pro pobuřující zprávy o naší hospodářské situaci (§ 18 čís. 2 zákona). (Rozh. ze dne 22. dubna 1925, Zm I 58/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem šíření nepravdivých zpráv podle §u 18 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., a zamítl odvolání obžalovaného z výroku o nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost napadá rozsudek důvody zmatečnosti čís. 3, 4, 5 a 9 a) §u 281 tr. ř., avšak neprávem. Prvuvedený zmatek spatřuje především v tom, že jak hlavní přelíčení, konané dne 11. října 1924, tak hlavní přelíčení, konané dne 12. listopadu 1924 bylo neveřejné a že vyloučení veřejnosti stalo se při hlavním líčení dne 12. listopadu 1924 nešetříc předpisu §u 229 tr. ř., jelikož soud se neporadil a nerokoval o návrhu státního zástupce a odporu stěžovatelovu proti vyloučení veřejnosti v tajném sezení, nebyl prohlášen odůvodněný písemný nález, nýbrž bylo prostě předsedou nalézacího soudu řečeno, že hlavní přelíčení bude neveřejné a byl dozorci službu konajícímu pouze dán poukaz, by vyvěsil tabulku: »Tajné líčení«. Nehledíc k tomu, že líčení, konané dne 12. listopadu 1924, bylo jen pokračováním v líčení, konaném dne 11. října 1924 před týmž senátem, který již tehdy vydal nález, že se líčení bude konati neveřejně z důvodu veřejného pořádku, takže nového nálezu nebylo vůbec zapotřebí, odporuje výtka stížnosti též jedině směrodatnému obsahu protokolu o hlavním přelíčení ze dne 12. listopadu 1924, podle kterého soud bez přerušení líčení usnesl se na tom, že se veřejnost pro hlavní přelíčení z důvodů veřejného pořádku podle §u 227 tr. ř. vylučuje a kterému jest též písemné vyhotovení tohoto nálezu připojeno. Že nebylo zákonného důvodu k vyloučení veřejnosti stížnost ani sama netvrdí, ba důvodně tvrditi ani nemůže, jelikož předmětem hlavního přelíčení bylo rozšiřování zprávy, způsobilé poškoditi veřejný pořádek. Stížnost mimo to přehlíží, že zmatečnosti jest ohroženo toliko vyloučení veřejnosti bez zákonného důvodu (§ 228 tr. ř.), nikoliv nedbání postupu druhé věty §u 229 tr. ř. Nelze též spatřovati onen zmatek ani v tom, že ve výroku rozsudku není řečeno, v čem se zakládaly obžalovaným šířené nepravdivé zprávy a v čem se zakládá poškození veřejného pořádku, bezpečnosti státu neb veřejné bezpečnosti. Jest sice připustiti, že v daném případě individualisování skutku pouhým označením dne a místa spáchání činu ke zřejmému označení jeho ve smyslu § 260 čís. 1 a 207 čís. 2 tr. ř. nestačilo, avšak stěžovatel přehlíží, že dovolávaný zmatek jest zmatkem relativním, jejž lze uplatniti ve prospěch obžalovaného toliko, když není nade vší pochybnost zřejmo, že porušení formy nemohlo míti na rozhodnutí účinku obžalovanému nepříznivého (§ 281 poslední odstavec tr. ř.). Tohoto předpokladu tu není. V rozsudkových důvodech, které tvoří s výrokem jednotný celek, vzájemně se doplňující, jest skutek, jímž obžalovaný byl uznán vinným, do podrobná v obou, zmateční stížností naznačených směrech individualisován tak, že opětné stíhání pro týž čin dlužno pokládati za vyloučeno, a nemohlo by býti vytýkanou vadou výroku stěžovateli ukřivděno ani při řešení otázky, zda byla obžaloba v jeho neprospěch překročena, čili nic.
Nedostatek předpokladu posledního odstavce §u 281 tr. ř. brání též úspěchu vývodům, uplatňujícím důvod zmatečnosti podle čís. 4 §u 281 tr. ř., jejž zmateční stížnost spatřuje v tom, že neprávem byl zamítnut obhájcův návrh při hlavním líčení dne 12. listopadu 1924, aby svědek ministr Dr. N. byl tázán, zda obžalovaný svou řečí nějak bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek poškodil. Výtka ta vychází z nesprávného právního stanoviska, zmateční stížností při uplatňování zmatků čís. 5. 9 a) a 10 §u 281 tr. ř. zastávaného, že skutková podstata přečinu §u 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky vyžaduje po objektivní stránce, by rozšířením nepravdivé zprávy skutečně nastalo poškození právních statků, v této stati zákona uvedených, a po subjektivní stránce, by si pachatel byl toho výsledku též vědom. Gramatikální způsob použití sloves, vyjadřujících výsledek v §u 18 zákona a úvaha, že při výkladu jeho ve smyslu stěžovatelově zákonné ustanovení to by vůbec nemělo smyslu, ježto důkaz o tom, že pachatel věděl, nikoliv pouze předvídal, že nastane výsledek, v zákoně uvedený, vzhledem k složitosti zjevů, o které jde, by byl nemožným, vedou к závěru, že slova »ač věděl, že tím poškozuje« atd. lze vykládati jen v tom smyslu, že pachatel si musí býti vědom způsobilosti, že zpráva jím rozšiřovaná při pravidelném běhu věcí vyvolá onen výsledek a že způsobí konkrétní nebezpečí výsledku. S tohoto hlediska však pozbývá okolnost, která onou otázkou měla býti zjištěna, právní závažnosti, takže jest nade vší pochybnost zřejmo, že vytýkané porušení zásady §u 3 tr. ř. nemohlo míti pro rozhodnutí účinku stěžovateli nepříznivého.
Těmito vývody vyvráceny jsou námitky i po stránce věcné, že tu není skutkové podstaty přečinu stěžovateli za vinu kladeného, jelikož nalézací soud sám na základě svědecké výpovědi Jana Š. zjišťuje, že v daném případě ono poškození bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku nijak se neprojevilo. Stačí, jak právě dolíčeno, shora naznačená způsobilost jednání stěžovatelova a vědomí jeho o něm. Náležitosti ty nalézací soud způsobem formálně bezvadným zjišťuje, takže nemůže býti řeči ani o tom, že bylo čin stěžovateli za vinu kladený podřaditi prvnímu odstavci §u 18 zákona, ani o tom, že napadeny výrok jest nejasný a neúplný, jelikož neříká, v čem pozůstává porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo bezpečnosti státu, jak to uplatňuje stížnost číselně s hlediska čís. 4, věcně 9 a), pokud se týče 10 §u 281 tr. ř. Vzhledem k výtce, že odůvodnění nalézacího soudu prozrazuje, že jím jednotlivé skutkové podstaty, obsažené v §u 18 čís. 1 a 2 zákona, nebyly přesně rozeznávány, čímž stížnost naráží patrně na okolnost, že nalézací soud ze způsobilosti zprávy, vyvolati překotné a hromadné vybírání vkladů, vyvozuje způsobilost její, poškoditi bezpečnost státu, veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, budiž jen poukázáno k tomu, že závěr ten týká se okolnosti skutkové a jest logicky možným, takže nelze proti němu brojiti, nehledíc ani k tomu, že již zprvu uvedená způsobilost a vědomí pachatelovo o ní stačí naplniti skutkovou podstatu přečinu dle §u 18 čís. 2 zákona, jsou-li tu, jako v tomto případě, ostatní náležitosti, totiž veřejné rozšiřování nepravdivé zprávy, kterou pachatel pokládati za pravdivou neměl dostatečných důvodů.
Odvolání obžalovaného z nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu nebylo lze přiznati úspěchu. Nalézací soud nepřiznal obžalovanému tohoto zákonného dobrodiní jednak proto, že veřejný zájem vyžaduje výkonu trestu, a že tudíž podmínečné odsouzení jest po rozumu ustanovení §u 35 zákona na ochranu republiky vyloučeno, jednak z toho důvodu, že tu nejsou ani předpoklady §u 1 zákona o podmínečném odsouzení. Odvolání napadá toto odůvodnění v celém rozsahu. Jest se zabývati otázkou, zdali jest podmínečné odsouzení po rozumu §u 35 zákona na ochranu republiky vyloučeno, neboť v případě kladného zodpovědění netřeba se zabývati dalším odůvodněním napadeného rozsudkového výroku ve směru ustanovení §u 1 zákona o podmínečném odsouzení. V tomto případě vyžaduje vzhledem na povahu trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, a na způsob jeho provedeni, veřejný zájem výkonu trestu, uváží-li se zejména, že obžalovaný závadné výroky dle rozsudkového zjištění pronesl na veřejné schůzi u přítomnosti asi pěti neb šesti set osob a že pobuřující zprávu o špatné naší hospodářské situaci vkládal do úst ministru obchodu našeho státu, a jest proto podmínečné odsouzení dle ustanovení §u 35 zákona na ochranu republiky vyloučeno.

Citace:

č. 2050. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1109-1110.