NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 147.

Zlý úmysl, nutný k zločinu dle § 153 tr. z. nemusí čeliti ani k tělesnému poškození, spojenému s viditelnými známkami a následky (§ 411 tr. z.).
Odsouzení pro zločin dle §§ 8, 153 tr. z. nevylučuje, ohrožoval-li čin pachatelův zároveň tělesnou bezpečnost jiných lidí, konkurenci přestupku dle § 431 tr. z.
(Rozh. ze dne 26. února 1920, Kr II 228/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po veřejném líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně, jímž uznán byl vinným zločinem nedokonaného těžkého uškození na těle dle §§ 8, 153 tr. z. a přestupkem proti bezpečnosti života dle § 431 tr. z.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného bere v odpor odsouzení v obojím směru, uplatňujíc důvody zmatečnosti dle č. 5, 9 a) a 10 § 281 tr. ř. Stížnost tvrdí především, že rozsudek je neúplný a nejasný, poněvadž nedbá toho, že jak denní zkušenost učí, vrh kamenem nemusí vždy míti za následek tělesné zranění. Tím stížnost sama přiznává, že takový vrh kamenem může přivoditi tělesné poškození; že pak obzvláště vrh kamenem jako pěst velkým, zejména když, jako zde, hozeno jím bylo velmi prudce a z nevelké vzdálenosti, zpravidla má za následek tělesné poškození, učí rovněž denní zkušenost. Nejde tedy v přítomném případě o bezpodmínečně nezpůsobilý prostředek k přivodění účinku obžalovaným zamýšleného. Rovněž tak není vadou rozsudku, nezjišťuje-li, měl-li obžalovaný v úmyslu poraniti nadporučíka Adolfa M. lehce či těžce. Kdyby byl obžalovaný zamýšlel přivoditi některý z těžkých výsledků, o kterých se zmiňuje § 152 tr. z., byl by se provinil přísněji trestným zločinem dle § 155 a) tr. z. Stačí proto, že v rozsudku je zjištěn úmysl obžalovaného, poškoditi nadporučíka M. na těle, jej zraniti. Dalšího úmyslu se ku zločinu přítomnému nevyžaduje, zejména ne úmyslu přivoditi tělesné poškození spojené s viditelnými známkami a následky, jak je patrno z různého znění §§ 153 a 411 tr. z. Vzhledem k tomu, že v rozsudku zjištěn je zlý úmysl obžalovaného, nemůže také býti řeči o podřadění činu jeho pod pouhé trestní ustanovení § 431 tr. z. Zmateční stížnost obrací se také proti tomu, že vedle zločinu dle §§ 8, 153 tr. z. zároveň předpokládána byla též skutková podstata přestupku § 431 tr. z. Také v tomto směru je stížnost zmateční bezdůvodná. V § 134 tr. z. je arci zvláště upraven případ, že úmyslný útok na cizí život mine se svým cílem, ale toto místo v zákoně trestním je jediné svého druhu. Při jiném činu trestném dlužno v případě takovém přičítati pachateli vedle zamýšleného zranění té či oné osoby také ještě ohrožení jiných osob z nedbalosti, jestliže pachatel věděl o jejich přítomnosti a byl s to, aby seznal nebezpečnost svého jednání pro tyto osoby. Není správno, že obojí skutková podstata navzájem se vylučuje, poněvadž obžalovaný mohl prý jednati jen buď úmyslně nebo jen nedbale. Kdyby tomu tak bylo, byla by úplně vyloučena z jednoho činu pochodící konkurence zločinu s přestupkem předpokládajícím pouze nedbalost. To je zřejmě nesprávno, uváží-li se, že zákon trestní určen jest k tomu, zabraňovati veškerým porušením právních statků. Kdyby byl obžalovaný hodil úmyslně kamenem jen po zcela stranou stojícím nadporučíku M., byla by mohla býti poškozena pouze jeho tělesná bezpečnost, než obžalovaný hodil kamenem přes blízkost mnoha jiných osob, jichž tělesnou bezpečnost tím ohrozil. Tomuto nastalému účinku bylo jedině správno přizpůsobiti rozsudkový výrok tak, jak učinil soud nalézací, uznav obžalovaného vinným jak zločinem dle §§ 8, 153 tr. z., tak i přestupkem dle § 431 tr. z.

Citace:

Čís. 147. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 222-223.