Čís. 16342.

I tehda, byla-li správa pozůstalosti svěřena společně několika dědicům (§ 145 nesp. pat.), může pozůstalostní soud proti vůli menšiny uděliti zmocnění k vedení sporu za pozůstalost zbývajícím dědicům, jimž byla svěřena správa pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 30. září 1937, R I 682/37.)
V pozůstalostní věci po Jenny H-ové byla všem třem přihlášeným dědičkám, Alici H., Ireně H. a Gertě C. podle § 145 nesp. pat. svěřena správa pozůstalosti. Z těchto dědiček žádají poslední dvě jmenované Irena H. a Gerta C. o udělení schválení pozůstalostního soudu k vedení sporu proti Elišce S. o to, že jest povinna k opominutí jednání podle syndikátní smlouvy z 15. července 1932, zejména k opominutí výkonu jí v dotčené smlouvě dané plné moci, a že se zjišťuje, že v řečené smlouvě daná plná moc pravoplatným odvoláním zanikla a že celá smlouva zanikla pravoplatným zrušením. Pozůstalostní soud zamítl dotčenou žádost. Rekursní soud dal požadované schválení. Důvody: Stanovisko prvého soudu, že usnesením většiny dědiček spravujících pozůstalost jsou právní úkony proti vůli menšiny kryty jen potud, pokud se týkají správy pozůstalosti, a že jest potřebí, aby byly právní úkony, které neznamenají pouhou správu pozůstalosti, schváleny pozůstalostními soudem, je správné. Avšak neposoudil věc po právní stránce správně, odepřel-li schválení, o něž jde, proto, že prý by odporovalo takovéto schválení § 157 nesp. pat. a § 817 obč. zák. a že nelze odepříti souhlas k takovým jednáním proti vůli menšiny jen tehdy, jsou-li k prospěchu pozůstalosti neb odůvodněna vůlí zůstavitele. Uvedených ustanovení se nelze v souzené věci dovolávati, ježto se ustanovení ta týkají jen výkazu o splnění závěti. Co však stěžovatelky žádají, jest, že syndikátní smlouva mezi živými uzavřená není po právu. Tu nejde o sporný právní poměr mezi dědičkami a Eliškou S., nýbrž o sporný poměr mezi pozůstalostí po Jenny H. a Eliškou S. Akcie firmy M. byly podle smlouvy uzavřené mezi živými vázány, smlouva syndikátní však, uvedená v kodicilu z 15. července 1932, k níž má dojiti mezi dědičkami a Eliškou S., nebyla dosud uzavřena. Otázka, zda je syndikátní smlouva mezi živými platná, nemá s otázkou platnosti kodicilu co činiti, udělením schválení pozůstalostního soudu se nemůže státi zásah do práv Alice H. Již podle pravoplatného rozhodnutí rekursního soudu měl prvý soud dáti schválení pozůstalostního soudu, neboť otázka, zda jest syndikátní smlouva mezi živými platná, týká se jen pozůstalosti, ale ta otázka může býti rozhodnuta jen sporem, který nelze zahájiti mezi dědičkami a Eliškou S., nýbrž mezi pozůstalostí a posledně jmenovanou, ježto jde o smlouvu uzavřenou mezi živými. Potud slušelo také dáti schválení pozůstalostního soudu pro tento spor, v kterém představují obě stěžovatelky pozůstalost po Jenny H.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Alice H-ové.
Důvody:
Pozůstalostní soud neschválil, ale rekursní soud schválil ve smyslu § 145 nesp. pat., aby pozůstalost po Jenny H.-H., zastoupená toliko dědičkami Irenou H.-H. a Gertou C., žalovala Elsu S. o to, že jest povinna opominouti jednání podle syndikátní smlouvy z 15. července 1932, zejména výkon uděleného jí zastupování, a že se zjišťuje, že plná moc v oné smlouvě jí daná pravoplatně zanikla pravoplatným odvoláním, a že i ona smlouva samu zanikla zrušením. Řeše otázku, zda toto schválení mělo či nemělo býti uděleno, nemůže nejvyšší soud zkoumati ani meritum sporu, ani jeho pozadí a důsledky, nýbrž se musí omeziti toliko na otázku, zda tu jde o případ § 145 nesp. pat., či o případ správy pozůstalosti per anal. § 833 obč. zák. V té příčině však rekursní soud správně věc posoudil po právní stránce a důvody jeho rozhodnutí nebyly vyvráceny vývody dovolacího rekursu, takže mu nebylo vyhověno. Pokud dovolací stěžovatelka upozornila na to, že se pozůstalostní schválení vedení dotčeného sporu dostalo dědičkám, osobně, a nikoliv jako zákonitým zástupkyním pozůstalosti po Jenny H.-H., a že schválení ono odporuje § 828 obč. zák., pokud by ony žalovaly jménem pozůstalosti, sluší dodati, že to o případ § 828 obč. zák. vůbec nejde a že je hledíc na obsah návrhu odpůrkyň dovolací stěžovatelky, jakož i z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, že rekursní soud udělil jím pozůstalostní schválení jako zákonným zástupkyním vpředu uvedené pozůstalosti, neboť jinak by schválení toho nepotřebovaly vůbec, kdyby zamýšlely žalovati vlastním jménem a nikoliv jménem pozůstalosti.

Citace:

č. 16342. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 262-264.