Č. 3178.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: * Ustanovením § 6, odst. 4 zák. č. 45/1922 o stav. ruchu nebyly okr. správy politické zmocněny, aby půdu třetím osobám zabranou přikazovaly vyvlastňovaným do vlastnictví jako náhradu za pozemky vyvlastněné.
(Nález ze dne 28. ledna 1924 č. 1505.)
Věc: Antonín a Anna Z. v Z. proti zemské správě politické v Praze stran náhrady za pozemky vyvlastněné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v .... nálezem z 16. března 1922 vyvlastnila na základě zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. pozemek čk. 281/2 ve výměře 1478 m2, náležející manželům Antonínu a Anna Z. v Z. pro Marii T. k stavbě obytného domu s malou živnostenskou provozovnou, a nále- zem z téhož dne č. 9285/1 parcelu č. 281/12 náležející týmž manželům ve výměře 1668 m2 pro manžele Václava a Annu S. Týmiž nálezy bylo manželům Z. dle ustanovení § 6, odst. 4 cit. zák. z půdy zabrané Dru Osvaldu Th. přiznáno do vlastnictví z pozemku č. 200/1 v Z. 2217 m2 a 2502 m2 půdy.
Proti přiřknutí tohoto náhradního pozemku vyvlastněným podal odvolání pachtýř dvora, k němuž pozemek č. 200/1 v Z. náleží.
Na základě tohoto odvolání zrušila zsp v Praze nař. rozhodnutím z moci úřední vyvlastňovací nálezy svrchu uvedené, »pokud obsahují rozhodnutí o náhradě za vyvlastněné pozemky přiznáním části pozemku čk. 200/1 v obci Z. do vlastnictví manželů Antonína a Anny Z., jako zákonu odporující a uložila osp, aby o náhradě za vyvlastněné pozemky po eventuelním doplnění řízení nový nál. vydala.
Nss založil svůj nález na těchto úvahách:
Předmětem sporu jest jediné otázka, zda žal. úřad právem vyslovil, že osp nebyla oprávněna st-lům jako náhradu za pozemky jim vyvlastněné na základě zák. č. 45 z r. 1922 přiřknouti část pozemku č. k. 200/1 v kat. obci Z., jenž jest součástí půdy zabrané Dru Osvaldu T.
Po názoru soudu stačí již sama okolnost ani v řízení správním, ani ve stížnosti nepopřená, že pozemek st-lům do vlastnictví přiznaný jest součástí zabrané půdy, k závěru, že osp svým výrokem pozemku toho se týkajícím překročila meze své kompetence.
Úřad I. stolice opřel tento výrok o intenci § 6 zák. o stav. ruchu, jenž jednaje o náhradě za vyvlastněné pozemky praví v odst. 4: »Náhradu lze dáti také v pozemcích stejné hodnoty; kde se tak státi může z půdy zabrané, staniž se tak, pokud vyvlastněný nemá půdy přes 15 ha«.
Ať již vykládá se smysl druhé věty tohoto předpisu jakkoli, tolik jest po názoru soudu nepochybno, že tímto předpisem zák. o stav. ruchu nebyly změněny kompetenční normy týkající se pozemkové reformy. Podle těchto norem přísluší disposice se zabranou (a převzatou) pů- dou ve smyslu zák. záb. z 16. dubna 1919 č. 215 Sb. pozemkovému úřadu a zvláštním orgánům úřadu tohoto, pokud byly zřízeny (zák. přídělový z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. § 1 a 15, zák. o pozemkovém úřadě z 11. června 1919 č. 330 Sb., zejména § 7 č. 8 a § 8, vl. nař. ze 6. července 1920 č. 451 Sb. a z 23. června 1921 č. 225 Sb.). Nějaké ustanovení, jež by zmocňovalo osp-é za jakýchkoliv podmínek přidělovati zabranou půdu ve vlastnictví, není obsaženo ani v cit. ani v ostatních předpisech o pozemkové reformě.
Nař. rozhodnutí tedy právem uznalo, že I. stolice sporným výrokem překročila meze své příslušnosti.

Citace:

č. 5000. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 219-220.