Čís. 14775.

Osmihodinová doba pracovní.
Předpisy zákona o osmihodinové pracovní době se vztahují na smluvní zaměstnance zemského ústavu pro choromyslné.
Výnosy zemského správního výboru, jimiž byla upravena opatrovnická služba, nejsou úředním povolením práce přes čas.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1935, Rv I 2177/35.)
Žalobce byl smluvním zaměstnancem v zemském ústavu pro choromyslné v P. Tvrdě, že konal střídavě denní službu 13 hodin a noční 11 hodin pracovních, domáhá se na žalované náhrady za práce přes čas v zažalované výši. Proti žalobě namítla žalovaná, že rozsah práce zaměstnanců v ústavě pro choromyslné v Čechách byl upraven výnosem zemského správního výboru ze dne 11. července 1927 a výnosem ze dne 17. června 1927, jimiž byla minimální doba služební stanovena 60 hodinami týdně a ustanoveno, že práce přes čas, t. j. nad 60 hodin týdně se honoruje částkou 1,80 Kč za hodinu. Tyto výnosy byly uvedeny v obecnou známost a žalobce, když vstoupil do opatrovnické služby, znal a musel znáti jejich předpisy, a přesto práci nastoupil a přijímal bez výhrad mzdu a odměnu za práci přes čas nad 60 hodin týdne. Tím došlo k dohodě mezi spornými stranami, že přesčasná práce žalobcova bude paušalována a že jest obsažena v úhrnkové denní mzdě. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud vyhověl částečně žalobě a zamítl ji, pokud zakládala se na nesprávném výpočtu hodin práce přes čas.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není sporu o tom, že žalobce byl smluvním zaměstnancem zemského ústavu pro choromyslné v Praze. Na smluvní zaměstnance ústavů, uvedených v druhém odstavci § 1 zákona o osmihodinové pracovní době ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., vztahují se předpisy tohoto zákona. V témž smyslu rozhoduje i nejvyšší správní soud (srov. rozh. čís. 8233 sb. Boh. adm., zejména důvody na str. 1186 a 1187 XI. ročníku části II. sbírky ve věcech administrativních). Podle 2. odstavce § 1 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. platí předpis odst. I téhož paragrafu, jímž se stanoví maximální pracovní doba pro podniky podrobené živnostenskému řádu nebo po živnostensko provozované, i pro podniky, závody a ústavy provozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky atd., aniž se vyžaduje, aby tyto podniky, závody a ústavy podléhaly živnostenskému řádu nebo byly po živnostensku provozovány. Nebylo tudíž článkem IV. čís. 15 prováděcího nařízení ze dne 11. ledna 1919, čís. 11 sb. z. a n. vybočeno z mezí zákona. Že působnost zákona čís. 91/18 sb. z. a n. není obmezena na výdělečné ústavy, pokud se týče podniky, plyne z jasného doslovu zákona. Ústav pro choromyslné není úřadem, jejž má na mysli výnos ministerstva sociální péče z 21. března 1919, čís. j. 4751/III-19, nýbrž jest, byť i nesamostatným, zemským ústavem (srov. Slovník veřejného práva II. str. 931). S hlediska druhého odstavce § 1 zákona čís. 91/18 sb. z. a n. nezáleží na tom, zda jde o ústavy samostatné či nesamostatné povahy. Další zákonná ustanovení, uvedená v přípravném podání ze dne 15. října 1934, nemají významu pro posouzení otázky, o niž tu jde. Podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu lze paušalovati odměnu za práci přes čas jen, byla-li práce přes čas příslušným k tomu úřadem povolena (srov. čís. sb. 9817, 10504). V souzené věci však tomu tak nebylo, jak bude ještě níže dolíčeno. Tím, že odvolací soud přisoudil žalobci odškodné z důvodu bezdůvodného obohacení, neporušil předpis § 405 c. ř. s. Tvrzením v žalobě, že práce, trvající déle než osm hodin, nebyly mu žalovanou dosud honorovány, opodstatnil žalobce dostatečně žalobní nárok i s hlediska bezdůvodného obohacení. Vzhledem k ujednané denní odměně jest v souzené věci pokládati částku 2,50 Kč za přiměřené odškodnění za hodinu práce přes čas (srov. rozh. čís. 6854 sb. n. s.). Okolnost, že žalobce přijal jako odměnu za práce, převyšující 60 hodin týdně, jen 1,80 Kč za hodinu, nemá význam, ježto i tato úmluva byla nicotná, ano šlo o nedovolenou práci přes čas. Soudu jest posoudili přiměřenost odškodnění za práci přes čas zcela nezávisle na takové nicotné úmluvě. Částky, jež obdržel žalobce i za neděle, nelze odečísti od přiznané částky, ježto žalobce nikdy v týdnu nepracoval méně než 48 hodin. Jediné doba 48 hodin týdně jest rozhodná pro posouzení, zda šlo o práce přes čas, y souzené věci nebylo ani tvrzeno, že bylo dáno povolení k práci přes čas úřadem k tomu příslušným (§ 6 zák. čís. 91/18 sb. z. a n.). Výnosy zemského správního výboru v Praze ze dne 11. března 1927 a ze dne 17. června 1927, jimiž byla upravena opatrovnická služba, jsou vpravdě směrnice vydané zaměstnavatelem za účelem úpravy služebního poměru, nikoliv však úředním povolením k práci přes čas. Nezáleží na tom, že ústav pro choromyslné nepodléhá živnostenské inspekci, ježto podle jasného doslovu § 6 odstavec 1 a 2 zákona čís. 91/18 sb. z. a n. jest v ústavech ku práci přes čas třeba povolení příslušného úřadu, třebas nepodléhají živnostenské inspekci. Nebyla-li povolena práce přes čas, nemá významu úmluva stran o odměně za práci přes čas, ježto úmluva o nedovolené práci přes čas jest nicotná a nezávazná (srov. čís. 10226, 10504, 12158, 13131 sb. n. s.). Žalobci nedostalo se placením denních 20 Kč přiměřené odměny i za práce přes čas, pokud převyšovaly 48 hodin týdně, uváží-li se, že služba dozorce v ústavu pro choromyslné je nanejvýš namáhavá a zodpovědná.

Citace:

č. 14775. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 920-922.