Čís. 15399.

Rekurs proti povolení knihovního zápisu jest přípustný i po uplynutí tříleté lhůty uvedené v § 64 knih. zák., nebyl-li stěžovatel dotčený knihovním zápisem zpraven o knihovním usnesení.
Přípustnost t. zv. smluvené fideikomisární substituce založené dědickou dohodou.
Nepříčí se § 96 knih. zák., povolí-li soud vklad smluvního zástavního práva na nemovitosti zatížené smluvenou fideikomisární substitucí s obmezením, že se právo to vkládá bez újmy práv svěřenských nástupců.
(Rozh. ze dne 17. září 1936, R I 846/35.)
Podle odevzdací listiny byl na nemovitostech zůstavitelčiných vložen závazek zanechali dům buď mezi živými nebo na případ smrti jednomu z vnuků zůstavitelčiných, Alžbětě nebo Adamu D-ovi. Prvý soud vyhověl návrhu Barbory D-ové a Jana M-a, by bylo pro ně na tyto pozemky vloženo právo zástavní. Rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu s tím, že se zápis povoluje s dodatkem »bez újmy práv, jež příslušejí nezl. Alžbětě a Adamu D-ovým«.
Důvody:
Stěžovatel Jan M. vytýká především, že rekurs nezletilé Alžběty a Anny D. proti usnesení soudu první stolice, jímž byl žádaný vklad zástavního práva povolen, byl nepřípustný, poněvadž byl podán teprve po uplynutí tříleté lhůty v § 64 knihovního zákona uvedené. Výtka tato není oprávněna. Podle § 124 knih. zákona má se sice knihovní soud starati o rychlé a správné doručení svých usnesení a dle § 125 knih. zák. platnost knihovního zápisu nezávisí na doručení. Ale předpokladem pravomoci knihovního usnesení jest, že o vyřízení knihovní žádosti byly uvědoměny osoby v § 123 knih. zák. jmenované (§ 31, odst. 5 a 3 zákona ze dne 19. června 1931 čís. 100 Sb. z. a n.). Usnesení knihovního soudu bylo právnímu zástupci nezl. Alžběty a Adama D. doručeno dne 5. února 1935 a byl proto jejich rekurs, který došel dne 5. března 1935, přípustný (viz také § 127 knih. zák.). Ve věci samé je dovolací rekurs zčásti opodstatněn. Na domě, o nějž jde, je pod B napsáno: »Auf Grund der Einantwortungsurkunde vom 19./11. 1919 wird die Verpflichtung das Haus entweder unter Lebenden oder auf den Todesfall einem ihrer Enkel Elisabeth und Adam D. zu überlassen, angemerkt.« Podle obsahu odevzdací listiny byl závazek ten převzat dědickou dohodou, jež byla pojata do odevzdací listiny. Poněvadž však v praksi jest i smluvená fideikomisární substituce (t. j. smluvní omezení vlastnického práva po způsobu fideikomisární substituce) uznávána (srov. rozh. čís. 4699, 10682 a 11091 Sb. n. s., mohl býti závazek ten založen i dědickou dohodou. Souhlas svěřenských nástupců a substitučního soudu s vkladem smluvního zástavního práva nebyl vykázán a proto mohl vklad ten býti povolen toliko s obmezením, že se děje bez újmy práv, jež příslušejí nezl. Alžbětě a Adamu D. z odevzdací listiny ze dne 19. listopadu 1919 č. j. A 128/19-8 (srov. rozh. čís. 4500, 5052, 6412, 6769, 8015). Tomuto obmezenému povolení knihovního vkladu zástavního práva nevadí, že se podle § 96 knih. zák. nemůže povoliti více nebo něco jiného, než bylo žádáno, poněvadž lze povoliti méně (viz § 95, odst. 2 knih. zákona). Zdali toto omezení bránilo vzniku smluvního práva zástavního, lze řešiti jen ve sporu.

Citace:

č. 15399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 823-824.