NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 4575.

Předpis o zrušení smlouvy pro nemožnost plnění (§ 1447 obč. zák.) není donucující normou ve smyslu čl. 25 uvoz. zák. k c. ř. s. Podle tohoto ustanovení stačí, že se nález příčí donucující normě, aniž záleží na tom, zda se rozhodčí soud s touto normou vůbec zabýval.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1925, Rv II 861/24.)
Žalobce domáhal se na soudě, by byl prohlášen bezúčinným rozhodčí nález bursovního soudu, ježto mu jím bylo uloženo plnění, jež se stalo nemožným následkem vyšší moci a překážky ve výrobě. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Tvrzení strany žalující, že nález rozhodčího soudu příčí se donucujícím právním předpisům, neodpovídá skutečnosti. Žalující strana sama připouští a vychází to na jevo ze samého nálezu, že námitka dodatečně nastalé nemožnosti plnění, kterou nynější žalobce v řízení před rozhodčím soudem plodinové bursy skutečně byl vznesl, byla v nálezu rozhodčího soudu jednoduše vůbec pominuta a rozhodčí soud, nevzav tuto námitku vůbec v úvahu, z jiných důvodů dospěl k tomu úsudku, že nynější žalobce je povinen prodané mláto dodati. Dle čl. 25 uvoz. z. k с. ř. s. jest žaloba o bezúčinnost nálezu přípustná jen tehdy, když nález odporuje donucujícím předpisům, t. j. když určitým právním zjištěním v nálezu tom porušena byla některá zásada donucujícího práva. Tomu však v tomto případě tak není, nýbrž dalo by se snad nálezu vytýkati toliko, že se onou námitkou nezabýval a že proto trpí kusostí a neúplností. Taková případná kusost anebo neúplnost není však důvodem ani žaloby o zmatečnost dle čl. 23, ani žaloby o bezúčinnost dle čl. 25 uvoz. zák. k с. ř. s. Poněvadž jinak proti nálezům rozhodčího soudu opravných prostředků není, nedá se vada taková vůbec uplatňovati. Že tomu skutečně tak jest, vychází na jevo také z tohoto důvodu: Žalobou dle čl. 25 uvoz. zák. k с. ř. s. lze domáhati se také bezúčinnosti nálezů z toho důvodu, že o námitce diferenčního obchodu buď nebylo vůbec, aneb bylo nesprávně rozhodnuto. Zde tedy zákon výslovně uvádí případ, že rozhodčí soud o určité námitce vůbec nerozhodoval, a lze z toho opakem vyvozovati, že v jiných případech taková vadnost nedá se uplatňovati žalobou. Mohlo by se tedy mluviti o tom, že nález příčí se donucujícím předpisům, toliko tehdy, kdyby byl nynější žalobce v řízení před rozhodčím soudem nejen tvrdil, nýbrž i prokázal, že dodání stalo se po smlouvě následkem vyšší moci nemožným a kdyby byl rozhodčí soud pak vyslovil, že žalobce přes to jest povinen dodati. To se však nestalo. Ale nehledíc k tomu, nesdílí soud náhled žalobcův, že se jednalo vůbec o pominutí donucujících předpisů. Jedná se o námitku dodatečně nastalé nahodilé nemožnosti plnění, která ovšem dle §u 1447 obč. zák. v zápětí má zrušení jakýchkoliv závazků dlužníkových. Tento předpis nemá však povahy donucující. Donucujícími předpisy rozumí se jen takové, jichž platnost jest absolutně z důvodů veřejnoprávních předepsána, takže ani shodnou vůlí stran nelze účinnost těchto předpisů vyloučiti. Jsou to jednak předpisy, u nichž zákonodárce jejich absolutní platnost s vyloučením smluvní svobody stran výslovně předepsal, jako na příklad ustanovení §u 1164 ve znění III. novely k obč. zák., čl. 43, 112 obch. zák., § 40 zák. o obchodních pomocnících, §§ 22, 42, 72, 87, 95, 110, 129, 153, 163 poj. ř. a jiné předpisy, zejména z oboru sociálně-politického, jednak jsou to předpisy, jichž absolutní platnost není sice výslovně předepsána, kde se však z nedovolenosti aneb nemravnosti takového právního jednání samo sebou podává, že nelze vynutiti takové nedovolené, nebo nemravné plnění pomocí soudu, jako na příklad v případě §§ 879, 1059, 1174, 1371, 1372 a pod. obč. zák. Dodatečně nastalá nemožnost plnění ruší sice dle §u 1447 obč. zák. jakýkoliv závazek dlužníkův, není však předpisu, ani mravního důvodu, který by zakazoval, by dlužník této námitky dobrovolně se nevzdal, a proto nejedná se o předpis donucují cího rázu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: První stolice má za to, že žaloba jest nepřípustnou, poněvadž rozsudek rozhodčího soudu bursovního se vůbec předpisem o zrušení smlouvy pro nemožnost plnění ani nezabývá. Náhled tento není však podle názoru odvolacího soudu správným, a nutno v tom ohledu dáti žalobci za pravdu. Podle čl. 25 uvoz. zák. k с. ř. s. stačí, když se výrok rozhodčího soudu bursovního příčí předpisům donucujícího práva. Není tedy třeba, by výslovně dotyčný předpis uváděl a vyvracel, stačí, že se s ním neshoduje a mu odporuje. První stolice vyslovuje, že předpis o zrušení smlouvy pro nemožnost plnění není normou donucující povahy. Ani tento náhled neshledává žalobce správným, však neprávem. Je ovšem samozřejmým požadavkem rozumného obchodování, by se obchodník pro případy nemožnosti plnění nevázal, není však objektivního předpisu, který by mu to přímo znemožňoval nebo zakazoval. Obchodník může se tedy výhody zrušení smlouvy pro nemožnost plnění vzdáti. Je-li to však možno, nelze mluviti o porušení donucujícího zákona.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla věc správně posouzena odvolacím soudem, a probrána tak výstižně, že dovolání omezilo se na pouhé popření správnosti tohoto názoru bez pokusu o věcné jeho vyvrácení. Dovolatel pokládá mylně žalobu podle čl. 25 uvoz. zák. k с. ř. s. za jakýsi druh opravného prostředku, opravňujícího řádné soudy po vzoru odvolacího nebo dovolacího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí i po stránce úplnosti řízení a rozhodnutí. Pro tento spor je rozhodující, že žalobce mohl se v onom sporu vzdáti námitky nemožnosti plnění, což odporuje pojmu donucovacího předpisu právního.

Citace:

č. 4575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 135-137.