NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 6326.

»Třetí osobou« ve smyslu §u 37 ex. ř. jest rozuměti každou osobu, rozdílnou od dlužníka. Může jí býti i spoludlužník povinného i ten, kdo jest jako spoludlužník uveden v rozsudku, pokud nebyla proti němu povolena exekuce. Domnívá-li se vymáhající věřitel, že i proti spoludlužníku nabyl nároku na splnění závazku a vydáním věcí na zřízení zástavy, musí teprve žalobou zjednali tomuto nároku průchod a nabyv takto zástavního práva, uplatniti je pak podle §u 461 obč. zák.
(Rozh. ze dne 30. září 1926, Rv 1 1269/26.)
Josefa Z-ová domáhala se na žalovaném vymáhajícím věřiteli uznání, že svršky, na něž vedl žalovaný ku vydobytí peněžité pohledávky exekuci proti manželu žalobkyně, jsou vlastnictvím žalobkyně, že exekuce na ně vedená jest nepřípustnou a že se zrušuje. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Se zřetelem na odvolací důvod nesprávného právního posouzení sporu dlužno především jednati o nároku na vyslovení nepřípustnosti exekuce, který jest hlavním obsahem žaloby. V tom směru bylo zjištěno, že předměty, jichž se žaloba týká, jsou vlastnictvím žalobkyně, a to zjištění by stačilo k uznání žalobního nároku, kdyby zde nebylo vzájemných dopisů ze dne 13. a 14. září 1923, jimiž jest prokázáno, že žalobkyně jako spoludlužnice svého manžela Z-a uzavřela se žalovaným smlouvu, kterou mezi jiným i sporné předměty dala prohlášením do zástavy žalovanému za pohledávku nyní proti jejímu manželu vymáhanou. Tímto prohlášením, jak správně odvoláni uvádí, nevzniklo ještě zástavní právo, ježto nedošlo ke skutečnému odevzdání, ale vznikl tím žalovanému proti žalobkyni nárok, by věci ty mu byly vydány. Byla-li tedy žalobkyně povinna, vydati věci žalovanému za účelem splnění smlouvy a zřízení zástavy, nelze uznati, že jest oprávněna brániti se tomu, když žalovaný jiným způsobem si opatřil toto právo zástavní, a nelze proto uznati, že žalobkyni k věcem těm příslušejí práva, nedopouštějící výkonu exekuce, třebas i měla vlastnické právo, neboť toto její právo vlastnické jest smluvně v poměru k žalovanému omezeno obligačním závazkem, odevzdati žalovanému věci, o něž jde, do držení a strpěti pak, aby jich realisací žalovaný došel zaplacení své pohledávky. Toto omezené právo vlastnické není právem v §u 37 ex. ř. naznačeným, a nelze proto tvrditi, že prvý soud věc nesprávně posoudil, zamítnuv žalobní žádost o uznání nepřípustnosti vedení exekuce, i když není správným odůvodnění prvého soudu, že již došlo ke zřízení práva zástavního ve smyslu §u 451 neb 452 obč. zák. Není-li však odůvodněn nárok dle §u 37 ex. ř., není podkladu pro uznání právního zájmu žalobkyně na tom, aby její právo vlastnické bylo co nejdříve vůči žalovanému zjištěno a není ani v tomto směru žaloba ve smyslu §u 228 c. ř. s. odůvodněna.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Žalovaný vymohl si, jak nesporno, exekuci pro svou vykonatelnou pohledávku proti manželu žalobkyně zabavením svršků, ale v zájemním protokolu byly popsány i věci, jež, jak rovněž není sporno, byly vlastnictvím žalobkyně. Sluší souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že prohlášením žalobkyně jako spoludlužnice jejího manžela ve vzájemných dopisech ze dne 13. a 14. září 1923 nevzešlo ještě pro žalovaného zástavní právo z nedostatku předpokladů §u 451 a 452 obč. zák. Není však správným jeho názor, že proto, že žalobkyně byla dle tohoto prohlášení povinna vydati věci žalovanému za účelem splnění smlouvy a zřízení zástavy, nemůže se tomu brániti, by žalovaný si neopatřil jiným způsobem toto zástavní právo, a že proto jí nepřísluší právo, nedopouštějící výkonu exekuce, ježto její vlastnické právo jest v poměru k žalovanému smluvně obmezeno tímto osobním závazkem, takže musí strpěti, by žalovaný došel realisací těchto věcí zaplacení své pohledávky. Naopak jsou zde předpoklady pro úspěšnou žalobu ve smyslu §u 37 ex. ř. Dle tohoto zákonného předpisu může třetí osoba podati proti exekuci odpor, tvrdí-li, že ku předmětu dotčenému exekucí má právo, jež nedopouští výkonu exekuce. Účelem žaloby dle §u 37 ex. ř. jest tedy ochrana takových práv proti újmám, jež jim hrozí z vedení exekuce proti jiné osobě jako povinné. Touto třetí osobou jest rozuměti každou osobu, různou od osoby povinného. Může jí býti tudíž i ten, kdo jest spoludlužníkem povinného, ba i ten, kdož jako spoludlužník jest uveden v rozsudku, jen pokud proti němu nebyla povolena exekuce, poněvadž exekuce může se provésti jen proti tomu, proti komu byla povolena. Zákon dopouští z praktických důvodů, by exekuční zájem byl proveden na všech věcech, jež jsou v moci povinného, pokud nejsou z exekuce vyloučeny (§ 253 prvý odstavec a § 250 až 252 ex. ř.). Exekucí má však vymáhající věřitel dojiti uspokojení své vykonatelné pohledávky ze jmění povinného. Proto, tvrdí-li jiné osoby při zabavování, že mají k věcem v zájemním protokolu sepsaným taková práva, jež by nedopouštěla výkonu exekuce, mají býti tyto nároky poznamenány v zájemním protokolu (§ 253 třetí odstavec ex. ř.) а k uplatnění jejich slouží žaloba dle §u 37 ex. ř. Takovým nárokem, k jehož ochraně slouží tato žaloba, jest především vlastnické právo na předmětech vzatých do exekuce, jež činí výkon exekuce na nich nepřípustným. Toto právo tvrdila žalobkyně, a nebylo jí ani upíráno. Proti žalobkyni nebyla však exekuce povolena, neboť žalovaný si proti ní ani nevydobyl ještě exekučního titulu. Jest tedy nepřípustno, by žalovaný došel uspokojení své, jen proti manželu žalobkyně vykonatelné pohledávky exekucí, povolenou pouze proti němu. Může-li ochrany dojiti touto žalobou i ten, kdo jest spoludlužníkem povinného, nebo dokonce jako takový byl poznačen již v exekučním titulu, nebo ten, proti němuž exekuční titul působí již mocí zákona, jenž však není povinným, protože nebylo dosud proti němu dosaženo povolení exekuce, může tím méně úspěšná žaloba býti odpírána žalobkyni v tomto případě. K odůvodnění tohoto odepření žalobního úspěchu se uvádí, že žalobkyně podepsala prohlášení svého manžela ze dne 14. září 1923, s jehož obsahem byla prý srozuměna. Domnívá-li se však žalovaný, že i proti ní nabyl nároku na splnění závazku a vydáním věcí na zřízení zástavy, musil by teprve žalobou zjednati tomuto nároku průchod a, nabyv takto zástavního práva, uplatniti je pak dle §u 461 obč. zák. S obejitím toho všeho nemůže však žalovaný tak učiniti na základě rozsudku proti manželu žalobkyně. Žalobkyně, jsouc osobou třetí při vedení exekuce, prokázala v tomto sporu taková práva na zabavených předmětech, jež činí vedení exekuce nepřípustným.

Citace:

č. 6326. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 334-336.