NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4949.

Zákony o obnově drobných zemědělských pachtů vztahují se pouze na zemědělské pozemky, propachtované k účelům zemědělským.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1925, R II 120/25.) Proti návrhu podpachtýřů na povolení obnovy podpachtu namítla podpropachtovatelka, že podpachtýři pozemků zemědělsky neobdělávají, nýbrž pěstují na nich košíkářské proutí. Soud prvé stolice námitkám nevyhověl, rekursní soud nepřiznal podpachtýřům práva na obnovu podpachtu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Všecky platné zákony o obnově drobných zemědělských pachtů (čís. 313/21, 213/22 a 204/24) mluví sice v základních svých ustanoveních zrovna tak jako jejich vzor, jímž bylo Opatření Stálého výboru Národního shromáždění čís. 586/20 § 8 o »pachtu (podpachtu) zemědělského pozemku«, nicméně však není podle ducha a smyslu jich o sobě rozhodno, zda pozemek jest dle své povahy zemědělským, nýbrž vyžaduje se kromě toho také jako nezbytná podmínka, by pachtýř pozemku zemědělsky též užíval, jako zemědělský jej vzdělával a zemědělsky z něho těžil, t. j. aby na něm pěstoval plodiny zemědělské, tedy výrobky, které slouží za potraviny a píci, zkrátka, by zemědělsky na něm hospodařil. To tanulo zákonodárci tak důrazně a určitě na mysli, že v nápisech všech zákonů těchto jako již v nápise cit. Opatření Stálého výboru užívá přímo tohoto věc vystihujícího výrazu, nazývaje je zákony »o obnově drobných zemědělských pachtů«. Nestačí tedy, by pozemek byl zemědělským, nýbrž musí býti zemědělským i sám pacht. Užívá-li tedy pachtýř pozemku zemědělského nezemědělsky na př. jako skladiště, vůbec buď obchodně nebo průmyslově, nebo dokonce k účelu jinému, než hospodářskému na př. jako hříště, není to zemědělský pacht a obnova nemá místa. Opačný názor zabíhal by daleko za účel zákona a odporoval úmyslu zákonodárce, jenž chtěl zajistiti existencí drobných zemědělců, to jest rodin, živících se polním hospodářstvím buď zcela neb aspoň z části na půdě cizí, pachtované, do té doby, než bude provedena agrární reforma rozdělením zabraného pozemkového majetku. Jest tedy obnova zemědělských pachtů součástkou agrární reformy, k níž ale zajištění obchodu a průmyslu vůbec nenáleží. V tomto případě má se však věc dle smlouvy pachtýřů s propachtovatelkou, jimi samými k dovolací stížnosti připojené, a dle obsahu jich ostatního přednesení tak, že dne 2. března 1914 převzali od ní jako pachtýřky v podpacht na dobu od 15. února 1914 do 15. listopadu 1924 sporné pozemky, jež byly ve stavu zemědělském, za tím ve smlouvě výslovně vyjádřeným účelem, aby na nich pěstovali košíkářské proutí a aby je tedy vrbovím osázeli, při čemž se zavázali, že, neobnoví-li se po uplynutí podpachtu pacht propachtovatelky s vlastníkem, takže by ani ona navzájem zase jim je do dalšího podpachtu dáti nemohla, jsou povinni do 15. listopadu 1923 (snad 1924) proutí vyřezati a z pozemků vykliditi, což patrně rozuměno býti má tak, že, jako pozemky ve stavu zemědělském převzali, mají je zase v něm odevzdati, jak k tomu sama podpropachtovatelka vůči vlastníku dle §u 1109 obč. zák. povinna jest. Podpachtýři pak výslovně doznali, že pozemků k těžbě proutí skutečně užívali a proutí ve své košíkářské živnosti zpracovávali, a jen ujišťují, že na příště chtějí jich užívati jako pozemku zemědělských, což však nestačí, ježto, jak vyloženo, se vyžaduje, by posavadni pacht jejich byl býval zemědělským, čemuž není tak. Nemají tedy z této příčiny nároku proti vlastníku, i kdyby zákony o obnově pachtu vztahovaly se právě i na takový případ, o který tu jde, že totiž podpachtýř po uplynutí podpachtu a zároveň pachtu podpropachtovatelova obrací se s nárokem na obnovu nikoli proti pachtýři jako svému smluvníku, nýbrž přímo proti vlastníku jako smluvníku svého autora, což jest otázkou, kterou tu už řešiti netřeba.

Citace:

č. 4949. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 779-781.