NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1916.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
K pojmu »pobuřování«.
Přečin §u 14 čís. 1 zákona jest deliktem ohrožovacím. Nezáleží na tom, měla-li činnost pachatelova nějaký zevní účinek; stačí, byl-li projev pachatelův způsobilý a pachatel zamýšlel vyvolati zášť nebo opovržení proti některému z právních statků tam jmenovaných. Spadá sem výrok ke komunistické mládeži, aby šla klidně k odvodům, cvičila se ve zbrani a nezapoměla, že je kmenem příští rudé armády.
(Rozh. ze dne 4. března 1925, Zm I 32/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 28. listopadu 1924, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin rušení obecného míru podle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Rozsudek prvé stolice zjišťuje, že obžalovaný prohlásil v řeči, jíž tlumočil při oslavě 1. máje požadavky komunistické mládeže, mezi jiným, aby dělnická mládež šla klidně k odvodům, dostála své vojenské povinnosti a cvičila se ve zbraních, aby však nezapoměla, že jsou kmenem příští rudé armády. Přes zjištění těchto vět, v nichž shledala obžaloba projev, že přijde v Čs. státě na místo nynějšího vojska vojsko rudé, tudíž na místo nynější ústavy ústava republiky sovětské, a proto pobuřování proti samostatnosti, správněji proti demokraticko-republikánské formě Čs. republiky podle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky, sprošťuje napadený rozsudek obžalovaného z obžaloby z důvodů, 1 ) že slovu »armáda« není rozuměti ve smyslu »branná moc«, protože obžalovaný tvrdí, že slovem »armáda« rozuměl davy dělnické a nemínil jím brannou moc, a protože toto zodpovídání se jest potvrzeno výpověďmi svědků, kteří rovněž nepojali slovo »armáda« ve smyslu »branná moc«, 2) že bylo mluveno o budoucnosti. Onen výrok napadá zmateční stížnost důvodem zmatečnosti podle čís. 5 §u 281 tr. ř., vytýkajíc, že výrok je stižen vadami nedostatku důvodů, neúplnosti a vnitřního rozporu. Lze ponechati stranou, zda tyto výtky s hlediska výslovně uplatňovaného zmatku obstojí, čili nic. Neboť stížnost dovozuje, že výrazu »rudá armáda« nelze podle slovného znění a smyslu celého projevu rozuměti jinak, než že jest jím míněna branná moc, vojensky organisovaná, ve zbraních cvičená. Tyto vývody poukazují zřetelně k výtce, že napadený rozsudek neposuzuje závadný projev v jeho celistvosti a podle vnitřní souvislosti jednotlivých jeho částí, nýbrž vychází v úvahách, zda je tu projev s hlediska trestního zákona závaduv čili nic, toliko z části zjištěného projevu. Výtka rovná se námitce, že právně závažné složky zjištěného skutku nedošly ve výroku prvé stolice hodnocení a že tím bylo zákona použito neúplně, tudíž nesprávně po rozumu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Obžalovaný hájil se sice tím, že slovem »armáda« mínil davy dělníků a že to tak nemínil, jak to stojí v obžalobě; avšak v předchozím líčení děje popřel výslovně, že řekl, že se (mladíci na vojně) mají cvičiti ve zbraních. A ze svědků, jichž výpovědi napadený rozsudek cituje, potvrdil sice K., že podle jeho dojmu obžalovaný nemínil armádu ve smyslu vojenském, a j., že armádou jest rozuměti dělnictvo v jeho celistvosti, kdežto svědek L. o smyslu projevu vůbec se nevyjádřil. Avšak žádný z těchto svědků nedosvědčil celého projevu, rozsudkem zjištěného, a žádný z nich neuvedl, že obžalovaný použil věty, že se mládež má cvičiti ve zbraních. Přidal-li se nalézací soud bez vlastního rozboru projevu k výkladu jeho obžalovaným a jmenovanými svědky, vzal tím i neúplný skutkový podklad, z něhož tento výklad byl jmenovanými osobami odvozen, za svůj podklad a učinil předmětem úvah o smyslu, významu a obsahu projevu toliko jeho část, ač správné použití zákona káže, by předmětem úvah o právním významu zjištěného skutku byl celek jeho ve všech složkách, obzvláště aby předmětem úvah o významu, smyslu a dosahu, t. j. o výkladu projevu, pro jeho právní hodnocení rozhodném, byl celý projev, obžalobou stihaný a rozsudkem zjištěný, nikoliv pouze jeho část. Opomenul-li nalézací soud, jak dovoženo, větu, aby se mládež cvičila ve zbraních, ač ji zjistil a ač řádné přihlížení к ní může vésti k jinému výkladu slova »armáda«, než jaký uplatňovaly osoby, jejichž výklad soud prostě převzal, jest tento výklad výsledkem neúplného hodnocení zjištěného děje a proto též výsledkem nesprávného použití zákona.
Právně pochybeným jest i druhý důvod. Dle §u 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky je trestným, kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí pobuřuje proti některému z právních statků tam uvedených. Pobuřováním rozumí zákon, jak vyplývá ze srovnání nadpisu a textu §u 300 tr. zák., ponocování k zášti neb opovržení (nebo k bezdůvodným stížnostem). Pobuřování jest tedy jakékoliv intelektuální působení na jiné, jež je způsobilým a směřuje podle úmyslu pachatelova k tomu, by se v nich vytvořila duševní nálada, jež si přeje zániku právního statku, proti němuž se pobuřuje, buď násilnostmi (zášť, smýšlení zvláště nepřátelské), nebo jiným způsobem (opovržení, smýšlení vzpouzející se proti dalšímu trvání statku) a proto je s to, vybíjeti se v činech, škodlivých statku, na který se útočí, nebo zdržeti jiné osoby od přispění statku na pomoc proti takovým činům. Podle toho chce zákon právní statky v §u 14 čís. 1 uvedené zajistiti i proti nebezpečí, které hrozí z vylíčené nálady obyvatelstva (jeho části) zákazem činnosti, jež směřuje ku zjednání takového duševního stavu, samé o sobě. Je-li takto přečin §u 14 čís. 1 deliktem ohrožovacím, t. j. takovým činem trestným, jehož podstata nepředpokládá určitého škodného výsledku, nesejde na tom, zda měla činnost pachatelova vůbec nějaký zevní účinek, a zda přiblížil se zevní účinek více či méně ke skutečnému poškození právního statku, který cení zákon tak vysoce, že jej chrání i proti pouhému ohrožování. Proto nezáleží na tom, že bylo, jak nalézací soud zdůrazňuje, mluveno o budoucnosti, t. j. patrně, že utvoření a použití rudé armády (ku změně demokraticko-republikánské formy čsl. republiky) mělo nastati teprve v době příští, a nezáleželo by ani na okolnosti, odvodním spisem obžalovaného zdůrazňované, že posluchači obžalovaného neprojevili nikterak souhlasu se slovy obžalovaného. Rozhodným jest jen, zda, čeho rozsudek prvé stolice nepopírá, ovšem také nezjišťuje, projev obžalovaného byl způsobilý a obžalovaný zamýšlel, vyvolati v posluchačstvu zášť aneb opovržení proti některému z právních statků v §u 14 čís. 1 jmenovaných. Již takové, byť pro okamžik bezvýsledné snahy ohrožují nerušené trvání těchto statků. Uciť vývin dějin, že přeměny těchto statků připravují se pozvolna tím, že se zjednává nálada přeměně příznivá veřejnými nebo tajnými rozhovory a získáváním přívrženců.
Obžalovaný jest na omylu, stavě závadný projev na roveň heslu »Proletáři všech zemí, spojte se«. Uskutečnění sociálních myšlenek a cílů dělnictva, jehož má podle tohoto hesla býti dosaženo spoluprací všeho dělnictva, může se díti i za dalšího trvání statků v §u 14 čís. 1 chráněných, kdežto výhradná, všechny ostatní vrstvy občanstva z účasti na vládě vylučující vláda dělnictva, již hlásá a již chce pomocí vlastního (rudého) vojska dosíci strana komunistická, není jinak možnou, než za současného zrušení demokraticko-republikánské formy Československé republiky. A projev obžalovaného může zdůrazněním, vojenského výcviku a poukazem na rudou armádu nasvědčovali tomu, že přeměna státní formy Čsl. republiky má se, ovšem v budoucnosti, uskutečniti nikoliv cestou evoluce, nýbrž cestou revoluce, t. j. prostředky násilnými.

Citace:

č. 1916. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 142-144.