NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Č. 9635.

Zaměstnanci veřejní. — Vojenské věci:* Ke ztrátě nároku na vdovský důchod ve smyslu § 42 lit. b) zák. č. 76/22 se nevyžaduje, aby vojenský gážista se svou chotí, jež s ním nežije ve společné domácnosti, přerušil veškeré styky.
(Nález ze dne 2. února 1932 č. 837.)
Věc: Žofie K. proti ministerstvu národní obrany o vdovský důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nepřiznal žal. úřad st-lce nárok na vdovský důchod po jejím zemřelém manželu, škpt. čsl. armády, dovolávaje se ustanovení § 42 lit. b) zák. č. 76/22, v podstatě v úvaze, že nebyly prokázány ani výslovné svolení manželovo ani tichý jeho souhlas s pobytem st-lky mimo společnou domácnost, ani zdravotní důvody tohoto odloučeného žití, naopak že z výsledku provedeného průvodního řízení vysvitá, že manžel st-lčin s odloučeným žitím své manželky nesouhlasil.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost nebrojí proti oné části nař. rozhodnutí, kde žal. úřad vyslovil, že okolnost, že st-lka nežila se svým manželem ve společné domácnosti, nebyla odůvodněna zdravotními ohledy, nemohl proto nss, který je podle svého zákona vázán při právní revisi rozhodnutí neb opatření správních úřadů na řádně konkretisované návrhy stěžující si strany, tuto část nař. rozhodnutí podrobiti své kognici. Bylo se proto nss-u zabývati toliko vývody stížnosti, vytýkajícími nezákonnost a vadné řízení té části nař. rozhodnutí, kde jest popřena existence druhého předpokladu pro vznik nároku podle cit. § 42.
Nezákonnost nař. rozhodnutí spatřuje stížnost především v tom, že prý žal. úřad požadoval průkaz o výslovném souhlasu manželově k žití mimo společnou domácnost a že ani netvrdí, ani neprokazuje, že st-lka projevila vůli, že nechce se svým manželem žíti ve společné domácnosti.
V prvním směru si stížnost mylně vykládá obsah nař. rozhodnutí, neboť žal. úřad nikterak nestojí na stanovisku, že by nárok na důchod vdovský ve smyslu cit. § 42, nežila-li vdova s manželem ve společné domácnosti, byl dán jen tehdy, učinila-li tak s výslovným svolením manželovým. Naopak z obsahu nař. rozhodnutí vysvitá jasně, že žal. úřad má za to, že svolení manžela může býti uděleno i konkludentním činem a že může býti vyvozeno z chování manželova. Než žal. úřad dospívá právě k tomu, že takovýto závěr, že by totiž svolení bylo v daném případě uděleno konkludentním činem, nemá podkladu ve výsledku konaného šetření. Obratem, že st-lka netvrdí, a ani neprokazuje, že jí svolení bylo dáno výslovně, chtěl žal. úřad podle souvislosti obratu toho s ostatním obsahem nař. výroku toliko naznačiti, že by takovéto výslovné svolení ospravedlnilo ve smyslu § 42 cit. zák. nežití ve společné domácnosti a že by pak nárok na vdovský důchod již nesporně byl dán. Není-li však takového výslovného svolení, jest třeba podle názoru nař. rozhodnutí šetření, nelze-li svolení dovoditi z jiných okolností. Žal. úřad toto šetření také skutečně provedl, dospěl však k negativnímu výsledku.
Také druhá námitka shora uvedená je bezdůvodná. § 42 zák. č. 76/22 pojí ztrátu nároku na vdovský důchod na faktickou okolnost, že manželka nežila se svým manželem ve společné domácnosti a jest proto zcela lhostejno, zdali manželka nějakým způsobem zvláště prokázala vůli nežíti s ním ve společné domácnosti. Pro ztrátu uvedeného nároku dostačí pouhá skutečnost, že manželka nežila se svým mužem ve společné domácnosti. Že st-lka nežila se zemřelým manželem ve společné domácnosti, je mimo spor a v důsledku právě řečeného není také vadou řízení, když žal. úřad nezjišťoval, zda st-lka projevila výslovně vůli, že nechce s manželem žíti. Jest ovšem pravda, že pouhé přechodné nebo náhodné nežití ve společné domácnosti nemá ještě za následek ztrátu nároku na vdovský důchod, avšak vycházel-li žal. úřad vzhledem k tomu, že st-lka od října 1925 až do smrti manžela v září 1926, tedy po dobu jednoho roku, nežila s ním ve společné domácnosti, zřejmě z toho, že tu nešlo o nějakou přechodnou skutečnost, nýbrž o trvalé nežití ve společné domácnosti, nelze jeho závěr shledati nelogickým.
Mylným jest také názor stížnosti, že by zákon pokládal za žití mimo společnou domácnost bez svolení manželova jen takové žití, kde manžel kategoricky vyzval manželku, aby se vrátila do společné domácnosti a ji upozornil, že jinak z toho vyvodí všechny důsledky, manželka však přes to neuposlechla. Neboť, jak již shora uvedeno, cit. § 42 pojí ztrátu nároku na vdovský důchod na pouhou skutečnost, že vdova nežila s manželem s jeho svolením ve společné domácnosti, aniž však stanovil, že nesvolení lze předpokládati jen tehdy, když manžel vyčerpal všechny prostředky, aby donutil manželku k návratu. Již ze slovného výkladu »svolení« plyne, že k žití mimo společnou domácnost došlo v souhlasu manžela, byť i mlčky projeveném, že však není třeba, aby nesouhlas manžela se projevoval na venek prostředky vybízejími resp. donucujícími manželku k společnému žití resp. že není třeba, aby se manželka přání tomu protivila a jednala proti přímému příkazu manželově. Zákon nepožaduje také, aby manžel přerušil styky s manželkou a aby tato přestala býti trvale jeho ženou, čili jinými slovy, aby byl přerušen vzájemný poměr manželský vůbec. Podle doslovu zákona postačí ke ztrátě nároku na vdovský důchod skutečnost, že vdova nežila s manželem ve společné domácnosti a že se tak dělo bez jeho svolení. Jak již uvedeno, vyslovil žal. úřad v podstatě, že z výsledku provedeného šetření nemohl dospěti k názoru, že st-lka nežila se svým manželem ve společné domácnosti se svolením tohoto. Úsudek tento jest výslednicí hodnocení různých skutkových okolností, který nss nemůže přezkoumati věcně, nýbrž toliko s hlediska § 6 zák. o ss, totiž má-li dostatečný podklad ve skutkových zjištěních nebo nejeví-li se nelogickým. Ani v jednom nebo v druhém směru nemohl však nss shledati uvedený závěr vadným. Žal. úřad uvedl zevrubně jednotlivé výpovědi svědků, z nichž dospěl
ke svému závěru. Stížnost nepopírá správnost těchto výpovědí, jak jsou
žal. úřadem citovány, nýbrž brojí toliko proti způsobu hodnocení těchto
skutkových okolností, uvádějíc, že mno hodnotilo jednostranně svědecké
výpovědi v neprospěch st-lčin, zejména v případě Jany H. a dodatečné
výpovědi Emanuela K. a že proti závěru žal. úřadu mluví i ta okolnost,
že zemřelý manžel se st-lkou nikdy nepřerušil styk, naopak choval k ní
neztenčenou náklonnost a i materielně ji podporoval. — Tyto posléze
uvedené okolnosti však samy o sobě nikterak nevylučují, že zemřelý
manžel nesouhlasil s tím, že st-lka s ním nežila ve společné domácnosti,
resp. nelze z nich ještě nikterak dovozovati svolení manželovo, poněvadž
zákon, jak uvedeno, nevyžaduje, že by manžel byl musil vyvoditi z toho,
že manželka s ním bez jeho svolení nežije ve společné domácnosti,
veškeré konsekvence a případně s ní přerušiti veškeré styky. V jakém
směru pak žal. úřad jednostranně hodnotil výpovědi svědků v neprospěch
st-lčin, stížnost blíže neuvádí.

Citace:

č. 9635. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 305-307.