NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2483.

Uplatnění vzájemné pohledávky započtením po vzniku exekučního titulu jest okolností rušící vymáhanou pohledávku (§ 35 ex. ř.). Lhostejno, že vzájemná pohledávka započtena teprve po povolení a po výkonu exekuce. Nárok na útraty vzniká teprve jich přisouzením. Věřitel nemůže vzájemnou pohledávku započísti na pohledávku vyrovnávacího dlužníka, jež mu vzešla až po zahájení vyrovnávacího řízení.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv I 1278/22.)
Pravoplatným usnesením ze dne 9. prosince 1921 byla přisouzena Arnoštu M-ovi proti Josefu U-ovi útratová pohledávka 935 Kč 50 h, poněvadž žaloba Josefa U-a byla pro nepříslušnost soudu odmítnuta. Rozsudkem ze dne 29. prosince 1921, dosud právní moci nenabyvším,
byla Josefu U-ovi proti Arnoštu M-ovi přisouzena pohledávka 16 247 Kč.
Ohledně jmění Arnošta M-а bylo zahájeno dne 29. listopadu 1921 vyrovnávací řízení. Dne 10. ledna 1922 byla povolena Arnoštu M-ovi proti
Josefu U-ovi exekuce k vydobytí oněch 935 Kč 50 h. Dopisem ze dne
20. března 1922 sdělil Josef U. Arnoštu M-ovi, že chce započítati na
vymáhanou pohledávku svou vzájemnou pohledávku. Žalobě o zrušení
exekuce pro namítanou započitatelnou pohledávku procesní soud
prvé stolice vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Důvody:
Započtení jest sice okolností zrušující exekuční titul, bylo by ji však
lze uplatňovati žalobou dle §u 35 ex. ř. pouze tehdy, kdyby okolnost
ta nastala teprve po vzniku exekučního titulu. To však se tu nestalo.
Neboť ve vuli, započítati, projevené v žalobě i v předchozím dopisu,
nelze spatřovati okolnost, zrušující pohledávku vymáhajícího věřitele,
povstalou po vzniku exekučního titulu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání potud, že zamítl žalobu pro
tentokráte. Důvody:
Odvolací soud má za to, že ani žalobcův dopis ze dne 20. března
1922. jímž žádal zástupce žalovaného za zrušení exekuce, ani žalobu
samu nelze považovati za skutečnosti, nastalé po vzniku exekučního
titulu ve smyslu §u 35 ex. ř., ačkoliv jak z tohoto dopisu, tak ze žaloby
jest zřejmo, žalobce chce započísti své pohledávky na pohledávku žalovaného 935 Kč 50 h, formalisovanou exekučním titulem. Tento názor odvolacího soudu nemá opory v zákoně a soud druhé stolice názoru toho neodůvodnil. Jak vychází ze zásady, vyslovené v §u 1442 obč. zák., jest zrušení vzájemných pohledávek započtením podmíněno projevem vůle jedné strany, že započítati chce. Tento projev musí býti druhé straně
sdělen a účinkuje od tehda, t. j. od okamžiku, kdy vzájemné pohledávky
se střetly (§ 1438 obč. zák.). V tomto případě vznikla pohledávka žalovaného 935 Kč 50 h usnesením okresního soudu ze dne 9. prosince
1921, jímž žaloba Josefa U-a o zaplacení 8435 Kč 15 h okresním soudem
pro nepříslušnost soudu byla odmítnuta. Jelikož vyrovnávací řízení
ohledně jmění žalovaného zahájeno bylo 29. listopadu 1921, vznikla
pohledávka žalovaného později. Opačný žalobcův názor není správným,
neboť předpoklady pro přisouzení procesních útrat 935 Kč 50 h žalovanému Arnoštu M-ovi nastaly ve smyslu §u 41 c. ř. s. teprve v době,
kdy tento v mezisporu o příslušnost zvítězil. Dříve tento nárok na zaplacení procesních útrat neexistoval ani co do důvodu. Jelikož exekuční titul vznikl 9. prosince 1921 a žalobce uplatňuje započítací právo dopisem ze dne 20. března 1922 a žalobou ze dne 23. března 1922, jsou
zde skutečnosti, vzniklé po vydání exekučního titulu. Názor žalovaného,
že námitka započtení jest opožděna, jelikož byla uplatňována teprve po
povolení a po výkonu exekuce, nemá opory v zákoně. Oposiční žalobu
nelze tedy zamítnouti z duvodu, uvedeného odvolacím soudem. Přes to
dovolání, uplatňující dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci, není odůvodněno. Dle §u 19 vyrovnávacího řádu jest započtení přípustno ohledně pohledávek, jež v době zahájení řízení byly již způsobilé k započtení, při čemž nevadí, že jde o podmíněné nebo časem omezené nároky. Zákon nepovažuje za slušné, by věřitel musil zaplatiti celou pohledávku dlužníka, kdežto věřitelova pohledávka podléhá omezením dle vyrovnávacího řízení. Tuto zásadu opouští zákon ustanovením
§u 20, že započtení mezi jiným není přípustno, stal-li se věřitel po zahájení vyrovnávacího řízení dlužníkem vyrovnávacího dlužníka. Zde
platí zásada, že pro rozsah a jsoucnost pohledávky jest směrodatná
doba zahájeného vyrovnávacího řízení. Dále dlužno míti na zřeteli, že
věřitel by mohl započtením svou pohledávku zcela neb částečně sprostiti právních účinků vyrovnání dle §§ 53 a násl. vyrovnávacího řádu
a nabýti zvláštních výhod, což by odporovalo zásadám §§ 47, 50 čís. 3,
53 (3) a 58 vyr. řádu. Předpis §u 20 vyrovnávacího řádu zní všeobecně
a proto nelze souhlasiti s názorem prvého soudce, že započtení je přípustno ohledně nároku na procesní útraty, jež byly žalovanému přiřknuty, proto, že žaloba byla odmítnuta pro nepříslušnost soudu. V tomto případě domáhá se žalobce soudního výroku, že pohledávka žalovaného
935 Kč 50 h jest zapravena započtením, že tedy táž část žalobcovy pohledávky 16 247 Kč 15 h není podrobena ustanovením a omezením vy- rovnávacího řádu. Tento výrok odporoval by zásadám výše uvedeným,
a jest proto nepřípustným. Tím padá právní podklad oposiční žaloby.
Jelikož předpisy vyrovnávacího řádu o započtení platí jen po dobu vyrovnávacího řízení, bylo odvolání částečně vyhověti a žalobu pouze pro
tentokráte zamítnouti.

Citace:

Rozhodnutí č. 2483. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 607-609.