Obnovení papežského státu a konkordát Italie s Vatikánem.

Dne 11. února 1929 podepsali státní sekretář, kardinál Gasparri a ministerský předseda Mussolini smlouvu o znovuzřízení papežského státu, který byl zrušen roku 1870 násilnou anexí Říma a okolí Itálií. Italie zaručila sice garančním zákonem z roku 1871 papeži postavení nedotknutelného a nezodpovědného panovníka, uznala exterritorialitu papežského dvora a úřednictva a zajistila papeži roční důchod 3 225 000 lir ve zlatě.
Papež Pius IX. odmítal však všechny smírné pokusy italské vlády a jeho stanovisko zachovali i jeho nástupci. Konečně papež Pius XI. odhodlal se k smíru s Italií, když vláda italská prohlásila svoji ochotu uznati papežský stát a uzavřením konkordátu opustiti pole církvi nepříznivého liberalismu v zákonodárství kultovém a školském.
Smlouva zajišťuje papeži plnou suverenitu papežského státu na území rozlohou ovšem velmi nepatrném, nyní oficielně zvaném »Cita del Vaticano«, Italie zavazuje se zříditi a udržovati v papežském státě všechny prostředky dopravní. Papežským úřadům i mimo území nového státu sídlícím jest přiznána úplná exterritorialita. Garanční zákon italský se zrušuje a papeži bude poskytnuto místo renty odstupné ve výši dvou miliard lir. Mezinárodně bude se jeviti suverenita nového státu v tom, že oba smluvní státy budou vzájemně udržovati diplomatické styky prostřednictvím vyslanectví a také i v tom, že úmluva bude zapsána v seznamu mezinárodních smluv Společnosti národů. O vstupu Vatikánu do Společnosti národů ovšem úřední orgány obou kompaciscentů dosud mlčí. Jinak ovšem Italie přebírá vojenskou ochranu nového státu. Pro právníka velmi zajímavým způsobem je řešen rozsah platnosti právního řádu papežského státu. Obyvatelé nového státu nebudou míti zvláštního občanství, t. j. zůstanou státními občany italskými, avšak budou podléhati pravomoci úřadů papežských, vyjma obor trestního soudnictví, které bude vykonáváno soudy italskými, delegovanými z moci papežovy.
Současně s touto smlouvou byl uzavřen konkordát Italie s Vatikánem. Italie uznává náboženství římsko-katolické za náboženství státní, slibuje zavésti povinné vyučování náboženství na školách a vrací církevním kongregacím právní osobnost a právo k nabývání majetku (jež odňato roku 1867). Papež podrží právo jmenovati biskupy italské, ovšem nyní v dorozumění s vládou, jejímuž předsedovi budou biskupové skládati přísahu. Církevní sňatek jest prohlášen rovnocenným s občanským. Konečně se zavazuje Italie bdíti nad posvátným charakterem města Říma.
Již nyní se ozývají hlasy, které se obávají přílišné povolnosti Vatikánu vůči imperialismu italskému. Neschází ani těch, kteří jsou přesvědčeni, že Pius XI. a jeho nástupci dovedou proti caesaropapistickému imperialismu, byť by vycházel odkudkoliv, zachovati neústupné stanovisko Innocence XI. vůči Ludvíkovi XIV. a Pia VII. vůči Napoleonovi I.
wr.

Citace:

Obnovení papežského státu a konkordát Itálie s Vatikánem . Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1929, svazek/ročník 10, číslo/sešit 7, s. 209-209.