Čís. 15822.

Nález rozhodčí komise, vydaný podle § 3 g) zák. č. 330/1921 Sb. z. a n. v mezích její pravomoci, lze věcně zvrátiti žalobou určovací.
Výrok rozhodčí komise podle § 3 zák. č. 330/1921 Sb. z. a n., že zaměstnavatel jest povinen přijmouti zaměstnance zpět do práce za dřívějších podmínek, nelze pro pochybený žalobní návrh zvrátiti zápornou žalobou určovací, jíž se domáhá zaměstnavatel výroku, že nález rozhodčí komise »není vůbec po právu«; možná jest jen kladná určovací žaloba, že nález rozhodčí komise jest po právu jen potud, že zaměstnavatel jest povinen vykonati podle své volby jednu ž případností v § 3 řeč. zák. uvedených.
(Rozh. ze dne 11. února 1937, Rv I 2969/36.) Stejně Sb. n. s. č. 15240.
Žalované dělnice byly zaměstnány déle než tři roky u žalující firmy, v jejímž závodě byl zřízen závodní výbor, a byly dne 25. října 1935 vypověděny. Závodní výbor podal proto stížnost k rozhodčí komisi, která nálezem ze dne 12. listopadu 1935 vyslovila podle § 3 lit. g) zákona č. 330/1921 Sb. z. a n., že žalobkyně jest povinna přijmouti žalované dělnice hned zpět do práce za dřívějších pracovních podmínek zároveň s náhradou za výdělek mezitím ušlý. Stížnost žalobkyně k nejvyššímu správnímu soudu byla rozhodnutím ze dne 24. ledna 1936 odmítnuta proto, že výrok rozhodčí komise o nároku jednotlivých zaměstnanců podle § 3 lit. g) zákona č. 330/1921 Sb. z. a n. jest rozhodnutím úřadu správního o nárocích práva soukromého, proti němuž možno podle § 105 ústavní listiny a podle zákona č. 217/1925 Sb. z. a n. dovolávati se nápravy pořadem práva. Žalobkyně tvrdíc, že jí toto rozhodnutí bylo doručeno dne 19. února 1936, uplatňuje v žalobě dne 17. března 1936 podané, že nález rozhodčí komise je nezákonným a že rozhodčí komise překročila meze své působnosti, ježto prý byla jen oprávněna vysloviti, že žalobkyně jest povinna buď žalované přijati zpět do práce za dřívějších podmínek, nebo postarati se jim o jiné zaměstnání v témže odboru a místě s přibližně stejným výdělkem, nebo dáti žalovaným odstupné ve výši jednotýdenní až čtyřtýdenní mzdy, že však volbu jedné ze tří uvedených možností musela ponechati zaměstnavatelce. Žalobkyně proto v žalobě navrhuje, aby bylo vůči žalovaným zjištěno, že dotčeným nálezem, rozhodčí komise uznaný nárok žalovaných, aby byly žalované ihned přijaty zpět do práce za dřívějších pracovních podmínek zároveň s náhradou za výdělek mezitím ušlý, není po právu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Předeslati jest, že v souzené věci je napadena správnost nálezu rozhodčí komise, tedy nález po jeho meritorní stránce, že však podle rozhodnutí nejvyššího soudu č. 15240 Sb. n. s., jímž se nejvyšší soud uchýlil od dřívější prakse (Sb. n. s. č. 13356, 6873, 4363), lze nález rozhodčí komise podle § 3 g) zák. č. 330/1921 Sb. z. a n. i věcně zvrátiti žalobou určovací. Odůvodněna je výtka žalovaných, učiněná již v řízení nižších stolic a opakovaná v do volací odpovědi, že žalobní žádost je pochybena. Vždyť žalobkyně ani netvrdí a podle toho, co stanoví § 3 g) zákona č. 330/1921 Sb. z. a n. právem by ani tvrditi nemohla, že rozhodčí komise, shledá-li, že se propuštění dělníkovo jeví jako nespravedlivá příkrost, může též nalézti, aby zaměstnavatel přijal dělníka zpět do práce za dřívějších podmínek zároveň s náhradou za výdělek mezi tím ušlý, a dovolání hájí jen názor, že rozhodčí komise se omezila neprávem na tento výrok, nehledíc k jiným dvěma eventualitám v zákoně vysloveným, a že nevyhradila volbu jedné z těchto tří možností žalobkyni, ježto tato volba prý přísluší zaměstnavateli a nikoli rozhodčí komisi. .
Tím projevila již sama žalobkyně, že nález rozhodčí komise není v celku, nýbrž že je pouze zčásti nesprávný a žalobkyně nemůže se proto domáhati výroku, aby bylo zjištěno, že tento nález »není vůbec po právu« a aby tak byl soudním výrokem odstraněn v celku. Věc se má v podstatě tak, že ze tří prvků žalobkyní podle jejího názoru příslušejících, byl jí rozhodčí komisí přiznán jen jeden a žalobkyně chce dosáhnouti nápravy tohoto příkoří. K tomu se však nehodí záporná žaloba určovací, aby byl zvrácen celý nález rozhodčí komise, nýbrž žalobkyně musela by tu vystupovati kladnou žalobou určovací (§ 1, odst. 3, zák. č. 217/1925 Sb. z. a n.), v níž by žádala, že nález rozhodčí komise je po právu jen potud, že žalobkyně je povinna podle své volby vykonati jednu ze tří dotčených již eventualit, t. j. buď žalované znovu přijati do práce, anebo se jim postarati o jiné zaměstnání, anebo žalovaným dáti odstupné, jež určí rozhodčí komise. Jen při takové úpravě žalobní žádosti bylo by odstraněno nebezpečí soudního zásahu do práva rozhodčí komise hájiti zájmy dělnictva proti nespravedlivým, příkrostem se strany zaměstnavatelovy při výpovědi (propuštění) jednotlivého zaměstnance a nebylo by dotčeno právo žalovaných dělnic, jehož nabyly již tím, že rozhodčí komise nalezla, že se jejich propuštění jevilo jako nespravedlivá příkrost, jež musí býti napraveno žalobkyní. Žalobkyně, jak vyloženo, odporuje jen úzkému výroku rozhodčí komise, zákonem prý neodůvodněnému, a proto není možno napraviti tento výrok způsobem v žalobním žádání navrženým, totiž, že nález rozhodčí komise není vůbec po právu.

Citace:

Čís. 15822. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 181-183.