NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 2469.

Zásady §u 19 rozl. zák. lze použiti i pokud jde o manželství před vydáním rozlukového zákona rozvedená, dosud však nerozloučená. Jest »důležitým důvodem« ve smyslu §u 19 rozl. zák., že hospodářské poměry doznaly válkou tak podstatné změny, že na ni strany, uzavírajíce
před válkou smír o výživném, nemohly pomýšleti.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1923, Rv II 403/22.)
Smírem při dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože upravili manželé dne 4. listopadu 1914 majetkové poměry tak, že se manžel zavázal, zaplatiti manželce na úplné vyrovnání vyživovacích nároků
45 000 K. V roce 1921 zadala manželka žalobu o placení výživného,
ježto prý po uzavření smíru nastala změna v poměrech obou stran a to
na její straně zhoršení následkem nemoci, u manžela pak značné zlepšení majetkových poměrů. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: V případě, o který jde, jest rozhodujícím, zda
platí dohoda, učiněná při dobrovolném rozvodu manželství o výživě,
s předpokladem mlčky vyhrazené doložky »rebus sic stantibus«, a zda
může tato dohoda býti pozměněna napotomní změnou poměrů v úvahu
přicházejících (způsobilost k placení, potřeby). Bývalý rakouský nejvyšší soudní dvůr uznal po kolísající judikatuře (úř. sb. Novak XVII.
str. 96) plen. usnesením ze dne 18. ledna 1916, jud. kn. 224 Novak 1678,
že je věcí výkladu smlouvy a že záleží na vůli stran, zda mají ustanovení smíru o výživě jednou pro vždy za všech okolností, najmě i co do výše, pokládána býti za nezměnitelná, či zda vůle stran směřuje k tomu,
by se stanovila smírem určitá výměra výživy právě se zřetelem na majetkové a výdělkové poměry manželovy v době smíru, na tehdejší osobní a majetkové poměry manželčiny a na všeobecné poměry vůbec (obdobně
plen. rozhodnutí ohledně výživy dětí ze dne 18. ledna 1916 jud. kn.
245 Novák 1679). V literatuře zaujímá totéž stanovisko Krainz-Ehrenzweig § 432, Neumann-Ettenreich str. 108 a j. O vůli stran při uzavření
smíru ze dne 4. listopadu 1914 dle názoru soudu nemůže býti pochybnosti. K smíru došlo po delším vedení sporu. Smír béře pak v uvahu všemožné poměry, snaže se, je úplně upraviti mezi stranami. V bodu 5
označuje se úhrnný peníz jako sloužící »k úplnémú zapravení všech vyživovacích nároků, jakož i všech jakýchkoliv nároků ze svatebních smluv«. V bodu 8 opakováno pak ještě jednou, že smírem upraveny byly »všechny obapolné majetkové nároky obou stran«. Vzhledem k tomu je soud toho názoru, že strany smírem chtěly docíliti konečné úpravy a konečného vyřízení, zejména i svých majetkových poměrů, pročež tu nemůže býti řeči o předpokladu doložky rebus sic stantibus
mlčky, takže důkazy, jež nabídnuty byly o změně poměrů při uzavření
smíru, postrádají důležitosti. Dlužno se ještě zabývati otázkou, zda
přijalo ustanovení §u 19 zákona ze dne 22. května 1919, číslo 320
sb. z. a n. dosavadní právní stanovisko, či zda chtělo uvésti nové zásady, týkající se úmluv manželů v řízení o rozvodu a rozluce. V tomto ohledu nelze přehlédnouti, že v době uzákonění shora uvedené normy
se již utvořil pevný názor v nauce a praxi a to ve smyslu shora vylíčeném. Kdyby byl chtěl tento zákon v odporu k tomuto názoru zjednati platnost jinému, zcela odlišnému stanovisku, muselo by to určitějším
a jasnějším způsobem býti vysloveno, nehledíc ani k tomu, zda vůbec bylo by bývalo na místě, by se tak stalo pro obmezený obor právní a
by pro jiné zcela obdobné obory zůstala v platnosti zásada dosavadní.
Dle názoru soudu nelze ustanovení §u 19 manž. zák. použiti k jinému
rozřešení otázky zde nadhozené a může rovněž jen v ten rozum býti
vykládáno, že »důležitými důvody« rozumějí se jen takové změny v poměrech, které strany, uzavírajíce dohodu, vzaly v úvahu a ohledně kterýchž aspoň mlčky chtěly, aby se vzal na ně ohled. Odvolání se na
§ 91 obč. zák. k odůvodnění nároků na nedostávající se nutnou výživu,
není odůvodněným. Neboť toto ustanovení vztahuje se na manželství
trvající, nerozvedená nebo taková, jež byla soudně rozvedena s výrokem
v otázce zavinění. Pokud se však týče dobrovolně rozvedených manželů,
jsou tito §em 105 obč. zák. odkázáni na smír v otázce výživy, kterýžto
smír je předpokladem pro přípustnost takovéhoto rozvodu, takže v takovém případě o otázce výživy nerozhoduje již zákon, nýbrž souhlasná
vůle stran (rozhodnutí v Manzovém vydání ad § 105). Odvolací
soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc
prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání, opírající se o dovolací důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s., jest v obojím směru ospravedlněno. Žalující strana důvodně vytýká
nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, který shodně s prvým
soudem má za to, že nárok žalobkyně na výživné byl smírem ze dne
4. listopadu 1914 jednou pro vždy nezměnitelně urovnán. V rámci tohoto
sporu netřeba povšechně řešiti otázku o právní povaze manželčina nároku na výživu, neboť ani čistě soukromoprávní jeho ráz nestačí sám o sobě k odůvodnění, že smír o výživu mezi manželi uzavřen byl nezměnitelně pro všechny budoucí časy. Odvolací soud nechal v tomto směru neprávem nepovšimnutým ustanovení §u 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., dle něhož kterýkoliv z manželů může žádati
z důležitých důvodů za nové upravení majetkových poměrů pořadem
práva. Jest ovšem správno, že tento předpis jest určen v prvé řadě pro
manželství, která, byvše rozvedena před vydáním zákona čís. 320/1919
sb. z. a n., byla po jeho vyhlášení rozloučena, ale není zákonné překážky, by nemohlo zásady, v něm vyslovené, býti použito i při novém uspořádání výživného mezi manželi již před vydáním zákona rozvedenými, třebas jich manželství nebylo dosud rozloučeno; neboť i v takovýchto případech smírem, dojednaným při rozvodu o výživném, vzdala
se manželka práva, jí dle §u 91 obč. zák. proti manželi příslušejícího,
a manžel byl sproštěn povinnosti §em 91 obč. zák. mu uložené. K důležitým důvodům, v § 19 zákona čís. 320/1919 sb. z. a n. uvedeným,
sluší zajisté počítati změnu hospodářských poměrů, válkou vyvolanou,
na kterou žádná ze stran při uzavření smíru ze dne 4. listopadu 1914
nemohla mysliti, a poněvadž taková změna hospodářských poměru byla
žalující stranou tvrzena, nesměla býti při rozhodování o jejím žalobním
nároku ponechána nepovšimnutou. Než i ze sama obsahu smíru vyplývá nesprávnost názoru nižších soudů o nezměnitelností ujednání stran o výživném. Doslov odstavců 5—8 smíru nasvědčuje tomu, že
bylo úmyslem stran, aby se dostalo manželce možnosti, opatřiti si výživu z úroků kapitálových obnosů, které její manžel zavázal se jí vyplatiti, pokud se týče pro ni knihovně pojistiti. Z celkové sumy 45 000 K
vypadá 20 000 K na vrácení věna manželce, a jen 25 000 K plynulo ze
jmění manželova, při čemž zůstává mimo úvahu, zdali od této poslednější částky by nebylo nutno odečísti 10 000 K na jiný dluh žalovaného vůči manželce, jak tato namítá. Z dojednání stran o 5% zúrokování
45 000 K sluší usuzovati na vůli jejich, že měl tímto úrokovým požitkem
býti zjednán manželce prostředek k výživě, a že tedy jejich vůle se
nesla k tomu, by celý kapitál jí zůstal neztenčen. Nebyl-li však dle zřejmého úmyslu stran a obsahu smíru vyplacen manželce ku spotřebě na její výživu, nýbrž k její trvalé výživě, o čemž nelze pochybovati již proto,
poněvadž poskytování výživy znamená trvalé postarání se o výživu,
plyne z toho, že, nastala-li taková změna hospodářských poměrů, že
úroky z kapitálu nestačí k manželčině výživě, jest její nárok na novou
úpravu výživného také již dle vůle stran, kterou sluší vykládati dle
§u 914 obč. zák. ve znění III. novely k obč. zák., opodstatněn, aniž by
bylo žalobkyni třeba čekati snad až do úplného strávení kapitálu samého upotřebením ho k doplnění výživného. Názor odvolacího soudu,
že nová úprava výživného jest přípustná jen tehdy, když výživné dosud
není splaceno, a když za základ jeho byly položeny určité periodicky
se opakující dávky, jest zde nepřípadný, a odůvodnění k němu připojené jest vyvráceno pro případ, o nějž tuto jde, úvahou shora uvedenou.
Z toho všeho plyne, že řízení zůstalo neúplným, poněvadž nebyly zjištěny skutkové okolnosti o změně hospodářských poměrů, na něž strany
při uzavření smíru nemohly myslet. K tomu přistupuje ještě další tvrzení
strany žalující, že ona, jsouc tělesně nemocna a duševně zlomena, není
schopna žádného výdělku, a že na druhé straně se majetkové a výdělkové poměry jejího manžela od doby ujednání smíru značně zlepšily.
Také tyto okolnosti jest třeba zjistiti, jelikož povaha výživy to sama
sebou přináší, že se mění dle potřeb oprávněné osoby a dle způsobilosti
osoby k plnění povinné, při čemž zajisté i všeobecné hospodářské poměry jsou důležitou složkou, jevící vliv na vyměření výše výživného.

Citace:

Rozhodnutí č. 2469. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 584-587.