Č. 3251.Nemocenské pojišťování dělnické: Za den vzniku onemocnění jest považovati den, kdy lékařské ošetření a poskytnutí léků se stalo nutným, a nikoliv den, kdy došlo k faktické realisaci nároků podle § 6 č. 1 a 2 nemoc. zák.((Nález ze dne 15. února 1924 č. 2541).Prejudikatura: Boh. 975 adm.Věc: Okresní nemocenská pokladna v L. (adv. Dr. Rudolf Rabi z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Ve sporu Všeobecné veř. nemocnice v K. s okr. nemoc. pokladnou v L., rozhodujíc podle § 66 nem. zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., vyslovila zsp v Praze rozhodnutím z 30. září 1921, že posléz jmenovaná pokladna jest podle § 8, odst. 3 cit. zák. povinna nahraditi řečené nemocnici útraty vzešlé ošetřováním člena svého Víta N. v této nemocnici od 17. února do 5. března 1921, tudíž za 17 dnů částkou 221 K, z těchto důvodů: Dle spisů jest nesporno, že ošetřovaný zaměstnán byl v 1-ských textilních závodech v K. ode dne 11. ledna do 26. ledna 1921 a byl členem pokladny. Ježto dle dobrozdání úředního lékaře onemocněl ve smyslu nem. zákona dne 10. února 1921 a byl v mezidobí od 26. ledna do 10. února 1921 bez výdělku, nabyl nároku na pojistné dávky ještě v zákonité lhůtě § 13 č. 3 nem. zák. ve znění novely z 15. května 1919 č. 268 Sb., a tím i výše jmenovaná nemocnice nároku na hrazení 4nedělního léčebného dle § 8 nem. zák.Odvolání okr. nem. pokladny v L. žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů shora uvedených a v další úvaze, že i podle vyjádření zdravotního oddělení zsp-é ošetřovaný onemocněl ve smyslu nem. zák. již 10. února 1921.O stížnosti uvážil nss toto:Dle ustanovení § 13 č. 3 nem. zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. zachovává se osobám, vystoupivším ze zaměstnání pojistně povinného, pokud jsou bez výdělku a zdržují se v území republiky čsl. nárok na nejmenší pojistné dávky, uvedené v §§ 6—8, třeba neplatily příspěvků, nabyly-li v určité lhůtě po svém vystoupení ze zaměstnání nároku na tu kterou pojistnou dávku. Tato lhůta rovná se době, po kterou osoby tyto naposledy nepřetržitě byly v pojistně povinném zaměstnání, činí však nejvýše 6 týdnů.V tomto případě není sporu o tom, že Vít N. zaměstnán byl v textilních závodech v K. po 16 dnů, t. j. od 11. ledna do 26. ledna 1921, že u okr. nem. pokladny v L. byl jmenovanou firmou dne 11. ledna 1921 k pojištění přihlášen a 26. ledna 1921 odhlášen, dále že dne 17. února 1921 byl přijat do všeob. veř. okr. nemocnice v K. a dne 5. března 1921 od tamtud z ošetřování propuštěn.Také není sporu o tom, že shora naznačená zákonitá lhůta ode dne vystoupení Víta N. ze zaměstnání, t. j. ode dne 26. ledna, trvala do 11. února 1921.Spor jest pouze o to, zda Vít N. onemocněl ve smyslu zák. a tím nabyl nároku na pojistné dávky ještě před uplynutím řečené lhůty t. j. — jak uznal žal. úřad — nejdéle dne 11. února 1921 anebo — jak tvrdí stížnost — později, zejména pak v den 17. února 1921, kdy přijat byl do nemocnice. Námitku posléze uvedenou opírá stížnost o.tvrzení, že Vít N. před 17. únorem 1921 vůbec nebyl léčen a proto že dlužno den 17. února 1921 považovati za počátek jeho onemocnění; poněvadž tento den není již v ochranné lhůtě, skončivší dne 11. února 1921, není stěžující si pokladna povinna platiti útraty léčení, které vznikly teprve dne 17. února 1921.Nss nemohl názor stížností hájený uznati důvodným. Vyslovilť již v několika nál., ku při. v nál. Boh. 975 adm. právní názor, že za den vzniku onemocnění považovati jest den, kdy lékařské ošetřování a poskytnutí léků se stalo nutným a nikoliv, kdy onemocnělý se dostavil k lékaři anebo do nemocnice, pokud se týče, kdy došlo k faktickému poskytnutí lékařské pomoci, léků a k výplatě nemocenského, tudíž k faktické realisaci nároků podle § 6 č. 1 a 2 cit. nem. zák. Stal-li se pojištěnec potřebným lékařského ošetření a léků před uplynutím ochranné lhůty v § 12 č. 3 nem. zák. stanovené, je lhostejno, kdy nárok jeho byl realisován.Ježto stížnost neobsahuje žádných jiných námitek bylo ji zamítnouti jako bezdůvodnou.