NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 4786.

Za výtržnost vojska mimo službu stát v zásadě neručí. Na Slovensku by ručil, kdyby případ stal se v dobách normálních a bylo prokázáno zanedbáni povinného dozoru se strany důstojnictva.
(Rozh. ze dne 6. března 1925, Rv I 1745/24.)
Žalobce, bydlící v P. na Slovensku, domáhal se na Československém eráru náhrady škody, již dle tvrzení žaloby utrpěl tím, že vojíni, kteří byli v P. posádkou, vnikli prý asi 15. listopadu - roku žalobce neudal — do jeho domu a nářadí a nábytek, tam se nacházející, částečně mezi lid rozdělili a částečně odnesli, kterýžto bezprávný čin byl prý umožněn tím, že důstojníci opomenuli povinný dozor. Oproti tomu tvrdil žalovaný, že vyplenění bylo skutkem sroceného lidu. Procesní soud prvé stolice (zemský soud v Praze) žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Za výtržnost vojska mimo službu stát ovšem neručí, jsa práv leda za nezákonný výkon moci veřejné (§ 92 úst. list.), pod který pojem ovšem spadalo by zanedbání povinného dozoru, dopuštění nekázně se strany příslušného důstojnictva. Podle slovenské soudní praxe, která tu zastupuje zákon a která podrobně vylíčena byla ve zdejším rozhodnutí ze dne 11. prosince 1923 Rv I 1056/23, uveřejněném ve sb. n. s. civ. čís. 3279, ručí stát za škodu způsobenou jeho orgány u výkonu služby jen pod tou podmínkou, že ji lze orgánu tomu přičítati k zavinění a že případ jest případem dob normálních, t. j. nemá příčinu svou v poměrech mimořádných, najmě tedy v událostech válečných nebo vnitřních nepokojích. Zanedbání povinného dozoru se strany důstojnictva bylo by ovšem takovým zaviněním státních orgánů veřejných, ale, ač to tvrzeno bylo, nebylo probráno po skutkové stránce, v čem by se toto zanedbání bylo jevilo. Jest to tedy třeba na přetřes vzíti a důkazy o rozhodných skutečnostech, stranami při projednání této otázky nabídnuté, provésti a příslušná zjištění učiniti. Totéž platí o druhé podmínce. Jest třeba zjistiti, zda v době výtržností byly poměry abnormální a v čem záležely, jakož i, zda výtržnost měla právě v nich svůj původ. Třeba že totiž případ nějaký stal se za poměrů mimořádných, může přece býti případem dob normálních, jak dokazuje několik posledních případů soudní praxe ve shora citovaném rozhodnutí zdejším vylíčené, které se sběhly sice již za dob světové války, avšak neměly v nich svůj původ a příčinu, nijak s poměry jí vyvolanými nesouvisejíce. Nebudou-li podmínky tyto zjištěny, není stát za škodu práv a dlužno žalobce již hned tuto poukázati na zákon ze dne 18. března 1920, čís. 187 sb. z. a n. (§ 1 a 7), jenž dopouští, by příslušné ministerstvo povolilo příspěvek na škodu výtržnostmi způsobenou dobrovolně, aniž by stát za ni byl práv.

Citace:

č. 4786. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 496-497.