NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7468 —
Čís. 7468.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Pokud nezakládá onemocnění manželky příjicí hluboký rozvrat manželství (§ 13 h) zák.).
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1927, Rv II 63/27.)
Manžel domáhal se rozluky pro hluboký rozvrat manželství a nepřekonatelný odpor, ježto prý jest manželka stižena příjicí. Procesní soud prvé stolice uznal na rozluku manželství s tím, že nemá viny žádný z manželů. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: První soud zjistil, což ostatně není napadeno, že u dítka stran byly zjištěny příznaky zděděné syfilitidy a též u odvolatelky zkouškou krevní nákaza syfilitická zjištěna. Také zjistil posudkem znaleckým, že žalobce touto nemocí stižen nebyl a že nelze zjistiti, kdo z obou manželů chorobu do manželství přinesl. Z toho dovozuje prvý soud, že již tato okolnost, t. j. zjištěná syfilis u žalované je podkladem rozvratu manželství, zvláště když u žalobce byl výsledek krevní zkoušky negativní a nelze za to míti, že byl nákazou tou postižen, a proto prý nelze na žalobci žádati, by v manželství setrval. Názor tento však odvolací soud nesdílí. První soud klade tuto nemoc na roveň nemocem duševním a epilepsii, jichž existence je o sobě důvodem rozlukovým podle § 13 písm. g). Kdyby byl zákonodárce chtěl tomu, aby syfilis, fysická nemoc, — Čís. 7468 —
byla o sobě důvodem rozlukovým, byl by i ji pojal pod ustanovení písm. g) § 13 a z toho, že tak neučinil, plyne, že o sobě existence syfilitidy důvodem rozvratným ještě není, nýbrž že je třeba ještě dalších okolností, by tu rozvrat byl, jako ošklivost k manželu, nemoci stiženému, odpor, a nechuť k manželskému spolužití pro tuto nemoc. V tom směru sice tvrdil žalobce, že objev nemoci vzbudil v něm nepřekonatelný odpor, avšak prvý soud to nemohl zjistiti a také nezjistil. Toto tvrzení však nejen že nebylo prokázáno, nýbrž dlužno je považovati za vyvráceno. Nemoc dítka zjištěna byla při jeho prohlídce v nemocnici několik dnů po 30. lednu 1926 krevní zkouškou a rovněž i u odvolatelky v dětské nemocnici a dle zjištění pathologicko-bakteriologického ústavu u odvolatelky nejpozději dne 19. února 1926. Žalobce sám tuto listinu soudu předložil, musil mu tedy v té době její obsah býti znám. A přes to mu to nevadilo, by i nadále v domácnosti společně s odvolatelkou setrval a dokonce ještě s ní souložil, jak sám připouští, až do svého odstěhování od ní. Nedosti na tom, žalobce, ač se později od odvolatelky odstěhoval, přes to odvolatelku i potom navštěvoval, ba u ní přes noc spal a to i po žalobě ze dne 29. května 1926, což se tímto zjišťuje a což ostatně i žalobce, byv informativně vyslechnut, připustil. Za takovýchto okolností nelze vážně mluviti o odporu, tím méně o nepřekonatelném odporu, když žalobci nebylo nepříjemno po celou noc u odvolatelky prodleti, ač měl byt jinde, a je patrno, že mu nákaza odvolatelky pranic nevadila, by ji nenavštěvoval. Odvolací soud zjistil, že žalobce i odvolatelka, kteří byli odvolacímu jednání přítomni, vyhlížejí zdravě a dítko má se čile k životu. O nějakém zošklivění se odvolatelky žalobci, což ani netvrdil, nemůže býti řeči, což potvrzuje i znalec v nálezu. Z toho plyne, že nemůže býti řeči o rozvratu, tím méně o hlubokém rozvratu, když sama existence nemoci té u žalované rozvratem není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňující dovolací důvody čís. 3 a 4 § 503 c. ř. s., není v žádném směru opodstatněno. Pо právní stránce souhlasí dovolací soud s názorem odvolacího soudu a poukazuje dovolatele na správné důvody napadeného rozsudku s dodatkem, že rozlukový zákon kromě ostatních v § 13 vypočítaných rozlukových důvodů stanoví v § 13 h), že se lze domáhati rozluky, když nastal tak hluboký rozvrat manželský, že na manželích nelze spravedlivě požadovati, by setrvali v manželském společenství. Tím zákon ponechává soudu na uváženou, zda jest uznati na rozluku manželství přes to, že se žalobce nedovolává žádného z důvodů zákonodárcem výslovně uvedených. V rozhodnutí čís. 2845 sb. n. s. vyslovil Nejvyšší soud ovšem zásadu, že nelze na manželce spravedlivě požadovatí, by setrvala v manželském spolužití s luetikem a že již v tom okamžiku, kdy si uvědomí krajní nebezpečí, hrozící jí nebo dětem z manželského spolužití, je zde hluboký rozvrat manželství, jehož zákonný — Čís. 7469 —
účel manželovou nemocí je zmařen. Než případ, o nějž jde, má jiný skutkový podklad. Z posudku znalce jest zřejmo, že nelze bezpečně říci, kým byla do manželství příjice zavlečena, že nyní nemá ani žalobce ani žalovaná příznaků této nemoci, která u žalované probíhá latentně, že příjice se přenáší na druhého jen tehdy, když přenášející na povrchu těla má příznaky (vyrážky), a že léčení je nejbezpečnější zárukou proti objevování se nových příznaků. Uváží-li se dále, že žalobce podle zjištění odvolacího soudu přes to, že se o nemoci žalované dozvěděl dne 19. února 1926, s ní v domácnosti společně setrval a s ní souložil až do svého odstěhování od ní (březen 1926), dále, že žalovanou i potom navštěvoval, u ní přes noc spal a to i po žalobě ze dne 29. května 1926 a že v dovolacím spisu sám uvádí, že rozvrat manželství nebyl prý odčiněn tím, když za jeho návštěv u manželky došlo k tělesnému styku, nezbývá než souhlasiti s odvolacím soudem, že v tomto případě nejde o rozvrat, tím méně o hluboký rozvrat manželství ve smyslu § 13 h) rozlukového zákona. Dovolatel neprávem poukazuje k rozhodnutím Nejvyššího soudu čís. 4397, 5158 a 5548 sb. n. s., neboť tato mají jiný skutkový podklad než rozepře, o niž jde, a vyslovují zásadu, že při rozhodování o návrhu na povolení rozluky manželství na základě předchozího rozvodového rozsudku nelze hleděti k tomu, že manželé po tomto rozsudku obnovili manželské společenství a že důvod odpuštění podle § 14 c) rozlukového zákona platí také pro rozluku podle § 17 tohoto zákona.

Citace:

č. 7468. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 416-418.