NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1491.

§ 19 rozlukového zákona.
K pojmu »důležitých důvodů«. Tím, že manželé ani při rozvodu ani při rozluce nejednali o manželčině výživě, není vyloučen manželčin nárok, by jí manžel poskytoval nutnou výživu.
(Rozh. ze dne 14. února 1922. Rv I 777/21.)
Ani při nedobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože v roce 1913 ani při napotomní rozluce jeho roku 1919 neujednali manželé ničeho o poskytování výživného manželce. Žalobou, zadanou na soudě v roce 1920, domáhala se manželka na manželi výživného měsíčních 300 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl. Uznal zásadně nárok žalobkyně nikoliv sice na výživné, jak bylo žalováno, nýbrž na poskytování jakéhosi odškodnění, avšak vyloučil vzhledem k rodinným a majetkovým poměrům manžela jeho schopnost výživné platiti. Odvolací soud nevyhověv odvolání žalovaného, přiznal žalobkyni k jejímu odvolání měsíčních 180 K. Důvody: Kdežto odvolací návrh žalobkyně zní, by rozsudek byl zrušen po případě změněn a žalobě její v celém obsahu bylo vyhověno, zní odvolací návrh žalovaného, aby rozsudek byl změněn a žalobní návrh žalobkyně, jenž byl napadeným rozsudkem zamítnut pro tentokráte, byl zamítnut vůbec. Odvolání žalovaného není důvodné. Dle § 91 obč. zák. jest povinností manžela, by poskytoval manželce dle svého jmění slušnou výživu. Na tomto zákonném ustanovení nebylo ničeho změněno zákonem ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., kterým proti dosavadnímu zákonu připuštěna byla rozluka manželství. V § 19 tohoto zákona výslovně se stanoví, že ujednání stran a rozhodnutí soudu podle §§ 106 a 108 obč. zák. zůstávají i po vyslovené rozluce v platnosti, pokud se strany nedohodnou jinak, že však z důležitých důvodů může kterýkoli z rozloučených manželů žádati za nové spořádání majetkových poměrů pořadem práva. Tím jest vyslovena všeobecná zásada, jíž lze užíti i v případech, ve kterých jde o uspořádání výživného mezi rozvedenými manželi. Že by nějaké ujednání stran, nebo rozhodnutí soudu v příčině majetkoprávních poměrů stran se bylo stalo, žádná ze stran netvrdila a proto nemůže ni v nejmenším býti pochybnosti o tom, že na straně žalobkyně je tu pro uspořádání majetkových poměrů důležitý důvod. Vždyť žalovaný výslovně popírá povinnost k vyživování žalobkyně, takže, když jí vyplácení příspěvků, které dostávala po dobu konání válečné služby žalovaným, bylo dle tvrzení jejího, žalovaným rovněž ne- popřeného, dne 30. října 1919 zastaveno, octla se bez prostředků k výživě, na něž přece oproti žalovanému vzhledem k cit. § 91 obč. zák. nárok měla a to i, když manželství obou stran od stolu a lože bylo rozvedeno, poněvadž právě jen z viny žalovaného rozvedeno bylo. Na povinnosti žalovaného k plnění výživného žalobkyni nemůže ničeho změniti okolnost, že manželství jich bylo napotom po návrhu žalovaného právoplatným usnesením zem. civ. soudu v Praze ze dne 25. října 1919 rozloučeno. To vysvítá jasně z cit. § 19 rozlukového zákona. Žalobkyně v době rozvodu manželství se žalovaným v roce 1913 nemohla předvídati, že by jednou mohlo dojíti k rozloučení manželství se žalovaným a proto ustanovení § 19 zákona rozlukového vztahuje se právě jen na takové případy před platností tohoto zákona rozvedených manželstev, kde manželé nemohli počítati s možností budoucí rozluky. Jako nesprávný poznačiti dlužno názor žalovaného, že, když manželství jeho se žalobkyni bylo rozloučeno, a on přestal býti jejím manželem, povinnost jeho k vyživování úplně přestala. Povinnost manželova, poskytovati manželce nutnou výživu, nekotví toliko v právu soukromém, nýbrž jest povahy veřejnoprávní a jest tedy vyloučeno, by muž, odvolávaje se na rozloučení manželství se žalobkyni, jí pak odpíral i nutnou výživu a tuto svou povinnost, manželku živiti, snažil se přesunouti na veřejnou dobročinnost nebo na domovskou obec. Tomu nevadí ani ustanovení § 1266 obč. zák. V tomto § rozlišují se v příčině práv bezvinného manžela pro případ, že manželství bylo rozsudkem rozloučeno, případy dva, totiž když nebyly smlouvy svatební zřízeny, a když byly zřízeny. V onom případě, a tomu je právě tak zde, patří mu plné dostiučinění. Pod tento pojem lze však podřaditi i nárok na výživné. Proto dlužno souhlasiti s vývody odvolacího spisu žalovaného, pokud vytýká rozsudku prvého soudu nesprávnost názoru, dle něhož je nárok žalobkyně náhradním nárokem na nějaké odškodnění. Naopak po názoru soudu odvolacího nárok ten zůstává nárokem alimentačním, příslušejícím žalobkyni z cit. § 91 obč. zák., který zákonem rozlukovým dotčen nebyl. Odvolání žalovaného, že žalobní návrh žalobkyně, který zamítnut byl prvým soudem vzhledem k právnímu názoru jeho jen pro tentokráte, nebyl zamítnut vůbec, není důvodné a nebylo mu proto vyhověno, ježto není vyloučeno, že se majetkové poměry žalovaného časem zlepší a že žalobkyni bude pak i možno zvýšení alimentů se na něm domáhati. Vzhledem k majetkovým poměrům žalovaného určil pak odvolací soud dle § 273 c. ř. s. výši měsíčních příspěvků vyživovacích penízem 180 Kč.
Nejvyšší soud zrušil k dovolání manžela rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Jak ze zjištění nižších soudů zjevno, nejsou dosud majetkové poměry obou stran spořádány a domáhá se žalující uspořádání poměrů těch žalobou, v níž navrhuje, by žalovaný odsouzen byl platiti jí výživného měsíčně 300 Kč. Právo žádati z důležitých důvodů za takovéto nové spořádání majetkových poměrů, o nichž ani při rozvodovém řízení ani při jednání o rozloučení manželství rozhodnuto nebylo, poskytuje straně žalující § 19 zákona dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. Při tom nutno zvláště k tomu poukázati, že rozsudkem zemského soudu v Praze ze dne 15. října 1913, který moci práva nabyl a dosud jí nepozbyl, bylo manželství obou stran rozvedeno od stolu a lože z viny žalovaného manžela. Ponechaly-li strany otázku majetkovou v jednání o rozvod a rozloučení nepovšimnutou a nepožadovala-li žalující již tehdy od manžela výživného, vysvětluje to v žalobě tvrzením, že se zprvu sama o svou výživu starala, za války pak že dostávala za narukovavšího manžela podporu, která jí pak zastavena byla a potom že byla odkázána na podporu svých příbuzných. V tomto směru se zřetelem na nynější těžké vyživovací poměry jsou tu k platnosti přiváděny »důležité důvody« pro nové spořádání majetkových poměru v § 19 cit. zák. požadované. Ve směru tom však nabízené žalující již v žalobě důkazy o tom, že jest odkázána na podporu svých příbuzných, připuštěny a provedeny nebyly a řízení zůstalo neúplným, k čemuž dovolání, opírající se též o důvod dovolací § 503 čís. 2 c. ř. s. poukazuje, uvádějíc, že žalující jest mladá a zdravá žena, která sama se vyživovati může. Povinnost žalovaného, by poskytoval bývalé své manželce nutnou výživu, nekotví pouze v právu soukromém, nýbrž jest povahy veřejnoprávní. Bývalý manžel nemůže dřívější ženě odpírati nutnou výživu a nemohou ani oba dva tím, že při jednání o rozvod a rozloučení o svých majetkových poměrech vůbec nejednali, přesunovati povinnost manželovu, aby nedostávající se jeho bývalé ženě výživu sám opatřil, na veřejnou dobročinnost nebo na domovskou obec. To vysvítá z § 19 cit. zákona. Poněvadž zjištěno nebylo, jsou-li pravdivá udání žalobkyně o nynějším jejím majetkovém stavu, pokud se týče výdělkových poměrech, jeví se dovolací důvod § 503 čís. 2 c. ř. s. opodstatněným a bylo proto podle § 510 c. ř. s. uznati tak, jak se stalo.

Citace:

č. 1491. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 156-158.