Čís. 2010.


Tím, že ku příkazu žalovaného připsán byl peníz u cizozemské banky ve prospěch tuzemce, vznikla žalovanému proti tuzemci pohledávka, na níž lze založiti sudiště dle § 99 j. n.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1922, R 1 1301/22.)
Žalobu proti polskému obchodníku zadala karlovarská filiálka vídeňské banky A. u krajského soudu v Chebu a opřela místní příslušnost o § 99 j. n., vycházejíc z tohoto děje: Dopisem ze dne 17. listopadu 1919 vyrozuměla banka A. ve Vídni žalobkyni, že Wiener Bankverein k příkazu žalovaného složil u ní 219725 starých korun, a že tímto uznává žalobkyni na kontu. Dopisem ze dne 30. března 1920 sdělil Wiener Bankverein zástupci žalovaného na jeho žádost, že složil 220000 K k příkazu žalovaného u banky A. ve Vídni ve prospěch její filiálky v Karlových Varech a dopisem ze dne 18. května 1920 sdělil mu na dotaz, zda a jaké pokyny mu žalovaný dal ohledně upotřebení tohoto depotu, že žalovaný mu dal příkaz, aby složil 220000 K u banky A. ve Vídni, ve prospěch její filiálky v Karlových Varech. Dopisem ze dne 15. února 1921 vyrozuměla žalobkyně žalovaného, že jeho saldokonto u ní činí 90000 K, že u ní má 219725 starých korun v depotu, a že naléhavě žádá, aby své debetsaldo co nejdříve vyrovnal. V dopise z 26. února 1921 se tázal zástupce žalovaného žalobkyně, za jakých podmínek by převzala částku 220000 K u ní složených ku krytí konta žalovaného. Soud prvé stolice vyhověl námitce místní nepříslušnosti a odmítl žalobu, rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Ze zjištěného děje jasně plyne, že obě strany v čas podání žaloby, t. j. dne 13. dubna 1921 byly v tom za jedno, že žalovaný dluhuje žalobkyni 90080 Kč a že naproti tomu jest v jeho prospěch u žalobkyně depot 220000 K starých korun. Částka 220.000 K byla sice ve skutečnosti složena u banky A. ve Vídni, v knihách však, byla převedena z tohoto hlavního závodu na žalobkyni. Následkem tohoto vkladu měl sice žalovaný nejprve pouze pohledávku ve stejné výši oproti hlavnímu závodu ve Vídni. Tím, že tento ústav žalobkyni v knihách uznal částkou 220000 K, dle příkazu, který jí žalovaný dal, a že žalobkyně tento převod přijala, stala se žalobkyně dle § 1405 a 1407 obč. zák. na místě vídeňského hlavního závodu dlužnicí žalovaného a jest tudíž soud dle majetku podle § 99 j. n. odůvodněn. Na tomto stavu věci nemůže ničeho měniti okolnost, že žalobkyně v dopisech na zástupce žalované ze dne 16. dubna 1920 a 4. března 1921 mluví o starých korunách, ve Vídni uložených, poněvadž tu jde očividně o pouhé přehlédnutí, které musilo zástupci žalovaného dle stavu věci býti ihned nápadné. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Tvrzení dovolacího rekursu, že šlo o jmění ve Vídni, bylo by správné jen tehdy, kdyby byl žalovaný pro žalobkyni uložil u vídeňské centrály jako depot 220000 st. K. ne jako věc zastupitelnou, nýbrž jako věc určitou, species, na př. hotové peníze zapečetěné anebo jiným způsobem proti záměně chráněné (sr. § 966 obč. zák.). V tomto případě nebyla by příslušnost procesního soudu odůvodněna, neboť jmění, o něž opírá žalobkyně příslušnost, bylo by v čase žaloby ve Vídni. Toho však žalovaný sám netvrdil a tvrditi nemohl, ježto z jeho skutkového přednesu vyplývá opak. Úmyslem žalovaného bylo jedině, by vznikla mu proti žalující filiálce pohledávka hodící se ke kompensaci, a úmyslu toho dosáhl poukazem uvedené částky ve prospěch žalobkyně skrze jiné peněžní ústavy. Rekursní soud usoudil tudíž správné, že pohledávka žalovanému skutečně vznikla proti žalobkyni a ne proti jinému peněžnímu ústavu, jehož prostřednictví žalovaný užil. Tomu nasvědčuje skutečnost patrná ze spisů, že žalobkyně částku tu převedenou na K rak. a dále na Kč, kompensovala se žalovanou pohledávkou. Vzhledem k tomu není třeba vyvraceti zvláště další právní vývody dovolacího rekursu bez ohledu na to, že částka ta odpočtena byla od zažalované částky teprve za sporu po podání žaloby.
Citace:
č. 2010. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1050-1051.