NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 1

Čís. 256.

Soukromému obžalobci, který vede sám svou věc, nepřísluší náhrada útrat zastupování, třebas byl advokátem.
(Rozh. ze dne 9. září 1920, Kr I. 624/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal ku zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem. Usnesením krajského jako odvolacího soudu v Chebu ze dne 5. února 1920 porušen byl zákon v ustanoveních §§ 381 č. 4 a 393 tr. ř.
Důvody:
K soukromé obžalobě Dra. Josefa F., advokáta v P., byl František E. rozsudkem okresního soudu v Chebu ze dne 4. listopadu 1919 uznán vinným přestupkem urážky na cti dle § 488 tr. z. a odsouzen k peněžité pokutě jakož i podle § 389 tr. ř. k náhradě nákladů trestního řízení. K návrhu Dra. Josefa F. byly usnesením okresního soudu v Chebu ze dne 11. ledna 1920 útraty jeho, záležející v poplatcích kolkových a poštovném, upraveny penízem 9 K15 h a útraty právního zastupování chebským advokátem Drem. Otou K. penízem 113 K 30 hal; návrh soukromého žalobce na přisouzení ostatních útrat, jím účtovaných, byl zamítnut, ježto soukromý obžalobce, pokud vede sám svou věc, nemůže požadovati náhrady za vzešlou mu tím ztrátu času, námahu a vynaložené útraty. Na stížnost soukromého obžalobce změnil krajský soud v Chebu jako soud odvolací usnesením ze dne 5. února usnesení okresního soudu v ten způsob, že stanovil útraty, jež obžalovaný povinen jest nahraditi soukromému žalobci, penízem 208 K 29 h, a zároveň uložil obžalovanému, by nahradil soukromému žalobci útraty stížnosti — poukázav k tomu, že dle § 17 advokátního tarifu z roku 1909 náležejí advokátovi ve vlastní věci ty útraty, které příslušejí zmocněnému zástupci právnímu. Usnesení odvolacího soudu porušuje zákon, neboť dle § 381 č. 4 tr. ř. náležejí k nákladům trestního řízení, za kteréž se může na obviněném náhrada vymáhati, platy obhájcům a jiným zástupcům stran, nikoli však náhrada za vlastní práce a za čas soukromým obžalobcem vynaložený. Právem tedy stanoví výnos ministerstva spravedlnosti ze dne 11. dubna 1891 čís. 6558, že soukromému obžalobci, který vede sám svou věc, nepřísluší náhrada útrat zastupování. Správnost tohoto náhledu vyplývá také z ustanovení třetího odstavce § 383 tr. ř., který odpírá soukromému obžalobci právo, žádati svědečné. Z téhož důvodu nemůže soukromý obžalobce žádati náhrady za osobní vedení trestní věci, a to ani tenkrát, je-li zástupcem stran z povolání. Tomu není na závadu svrchu dotčené ustanovení § 17 ministerského nařízení ze dne 3. června 1909 č. 82 ř. zák. (advokátní tarif) vlastně nyní ustanovení § 16 nařízení vlády republiky Československé ze dne 2. září 1919 č. 498 sb. z. a n., dle něhož ve vlastní věci má advokát proti odpůrci nárok na náhradu stejných poplatků, jako advokát zmocněný. Ustanovení ta platí jen tam, kde zákon nevylučuje jich použití, jak tomu jest právě u nákladů soukromého žalobce, jemuž, jak vyloženo, podle zákona nepřísluší náhrada za vlastní práce a vynaložený čas. Je-li soukromým obžalobcem nahodile advokát, nemůže z toho vyvozovati výsadu potud, že mu náhrada ta přísluší. Pokud konečně § 393 tr. ř. v posledním odstavci ukládá obžalovanému náhradu útrat zastupování, jsou tím míněny útraty zastupováním skutečně vzešlé; zastupování vlastní jest pojmově nemožné.

Citace:

Dodatek III.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 775-775.