Čís. 17369.

Proti těm, kdož dosáhli v rozvrhovém usnesení uspokojení, jest, i když v rozvrhovém řízení nebyl podán odpor, uplatňovati lepší právo žalobou z obohacení, bylo-li rozvrhové usnesení již vykonáno, jinak žalobou určovací, aniž sejde na tom, zda ten, kdo uplatňuje své lepší právo, vznesl proti přikázání odpor či nikoliv.
Podaná určovací žaloba nezabraňuje sice o sobě výkonu rozvrhového usnesení, opodstatňuje však zatímní opatření pro žalující stranu.
(Rozh. ze dne 8. září 1939, R I 403/39.)
Žalobkyně (povinná) domáhá se výroku, že žalovanému nepřísluší pohledávka přihlášená jím k rozvrhu nejvyššího podání a že jest žalovaný povinen snášeti, aby zbytek rozvrhované podstaty po úhradě pohledávek jiných zástavních věřitelů byl vydán žalující jako vlastnici nemovitosti do dražby dané, tvrdíc, že pohledávka žalovaného neexistuje a že mu nic nedluhovala. Prvý soud žalobu zamítl. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Prvý soud, aniž prováděl důkazy o skutečnostech, tvořících podklad žalobního nároku, zamítl žalobu proto, že žalobkyně v rozvrhovém řízení, ač byla přítomna jako povinná, nepodala odpor proti pohledávce žalovaného, o niž jde, takže právo žalovaného jest pokládati za nepopřené a rozvrhové usnesení, nabyvší právní moci, musí býti provedeno. Žalobkyně důvodně vytýká, že tím, že nepodala odpor v rozvrhovém řízení podle § 213 ex. ř., nebyla zbavena práva uplatňovati své nároky nejen žalobou z bezdůvodného obohacení, nýbrž i, když částka, o niž jde, žalovanému nebyla dosud vyplacena, žalobou, o jakou jde. Žaloba ta vychází z jiného skutkového děje, než který přicházel v úvahu v rozvrhovém řízení, a tedy z jiného podkladu, než o němž bylo rozhodnuto při rozdělování v rozvrhovém řízení. Nejde proto o opravu pravoplatného rozvrhového usnesení. Poněvadž mylný právní názor byl prvnímu soudu jediným důvodem pro zamítnutí žaloby a poněvadž o okolnostech tvrzených žalobou na doklad toho, že pohledávka žalovaného neexistovala a není po právu, prvý soud neprovedl důkazy a nepokládal za nutné dalšími spornými otázkami se obírati, bylo dle § 496 č. 2 a 3 c. ř. s. napadený rozsudek zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekurent uvádí, že není spornou otázkou, zda může žalobkyně podati žalobu z bezdůvodného obohacení, třeba při rozvrhovém roku nevznesla proti přikázání pohledávky odpor, ale že jest sporné, zda jest přípustná žaloba s žalobním žádáním, aby bylo uznáno právem: »Že žalovanému nepřísluší pohledávka jím k rozvrhu nejvyššího podání v částce 14000 K s přísl. úroky přihlášená a že žalovaný jest proto povinen snášeti, aby zbytek rozvrhované podstaty po úhradě pohledávek jiných věřitelů zástavních, bez ohledu na domnělou pohledávku žalovaného, byl vydán žalující straně jako vlastnici nemovitosti do dražby dané.« Rekurent zastává názor, že by ho žalobkyně mohla žalovati toliko žalobou z bezdůvodného obohacení na zaplacení částky 14000 K. Názoru tomu nelze přisvědčiti. V § 231, odst. 4 ex. ř. je stanoveno, že oprávnění toho, kdo podal odpor — a podle právnické literatury a judikatury i toho, kdo odpor nepodal — proti osobám, které v rozvrhovém usnesení dosáhly uspokojení, své lepší právo žalobou ku platnosti přivésti, nezanikne ani tím, že zamešká lhůtu ustanovenou k podání žaloby, ani tím, že rozvrhové usnesení bylo vykonáno. Trvá tedy toto oprávnění i v době, kdy rozvrhové usnesení v příčině dotčené částky ještě nebylo vykonáno. Bylo-li již rozvrhové usnesení realisováno, nezbývá ovšem než toto lepší právo uplatňovati žalobou z obohacení, dokud však rozvrhové usnesení ještě realisováno nebylo, nelze nahlédnouti, proč by nemohlo býti uplatňováno žalobou na určení, že žalovanému přikázaná částka nepřísluší a že jest povinen trpěti, aby byla z rozvrhové podstaty vydána žalobci po případě k úhradě žalobcových věřitelů a tím k deliberování žalobce. Je sice pravda, že žaloba taková nemůže sama o sobě zabrániti realisaci pravoplatného rozvrhového usnesení, avšak žalující strana může navrhnouti prozatímní opatření, aby se s realisací v příčině dotčené částky posečkalo až do skončení sporu, což v souzeném případě žalobkyně též učinila. Rekurent je na omylu uváděje, že nezískal spornou částku ze jmění žalobkynina, vždyť částka ta byla mu v rozvrhovém usnesení přikázána z nejvyššího podání za nemovitost žalobkyninu a tudíž ze jmění žalobkynina. Rovněž je na omylu s názorem, že exekuční soud nesmí k rozvrhu uvolněné a dosud v soudním depositu uložené částky obnovovati nebo doplňovati původní jednání o rozvrhu. Každá dodatečně z jakéhokoli důvodu uvolněná částka musí býti dodatečně rozvržena, a to, je-li toho třeba, i po novém rozvrhovém roku.

Citace:

č. 17369. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 430-431.