NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 87.

Šestiměsíční lhůta § 1162d obč. zák. platí i pro uplatňování nároku zaměstnavatelova na konvenční pokutu, sjednanou pro případ svémocného vystoupení zaměstnaného ze služby. — Lhůta ta jest preklusivní a dlužno k ní přihlížeti z povinnosti úřadu.
Smluvená konvenční pokuta může býti soudem zmírněna.
Povinnost odvolací stolice, přihlížeti i k odvolacím důvodům, jež nebyly sice výslovně pojmenovány, co do obsahu však dolíčeny.
Pokud smí odvolací soud i bez opakování důkazů oceňovati volně průvody, předsevzaté soudem dožádaným, a listinné důkazy.
(Rozh. ze dne 12. března 1919, Rv II 67/19.)
Ředitelka divadelní společnosti, která angažovala dne 1. července 1917 písemnou smlouvu žalovanou jako subretu na divadelní sezonu 1917—18 se závazkem, že jí tato zaplatí v případě, že by smlouvu porušila neb o své vůli z engagementu vystoupila, pokutu ve výši 5000 K, žalovala na zaplacení této pokuty, poněvadž jí žalovaná dne 2. srpna 1917 oznámila, že vystupuje ze svazku jejího divadla, a přijala engagement jinde. — Prvý soud (zemský soud v Brně) zamítl žalobu, jelikož přijal za prokázáno, že smlouva byla uzavřena pod resolutivní, ústně dojednanou podmínkou, že žalovaná musí, kdykoliv o to požádá, dostati dvou až třídenní dovolenou, a že žalobkyně v jednom určitém případě podmínce této nevyhověla. — Odvolací soud (vrchní zemský soud v Brně) vyhověl žalobě. Důkazu slyšením stran ve stolici prvé provedeného neopakoval; jelikož však důkazy svědecké byly provedeny před soudem do- žádaným, pokládal se za oprávněna, důkazy tyto a ve spojení s nimi i- důkaz slyšením stran samostatně oceniti, a na základě tomto přijal za prokázáno, že svrchu uvedená podmínka mezi stranami ujednána nebyla a že žalovaná tudiž, opustivši podnik žalobkyně, smlouvu svémocně zrušila. V důvodech se praví dále: Ve směru formálním má odvolací soud za to, že odvolání strany žalující nelze posuzovati pouze z důvodů odvolacích výslovně jako takových v odvolání uvedených, jelikož odvolatelka pod titulem nesprávného právního posouzení věci brojí zároveň proti nesprávnému ocenění důkazů, poukazujíc jmenovitě na výpovědi vyslechnutých svědků C. a D. Poněvadž důvod odvolací tvoří každé tvrzení odvolatelovo v odvolání uvedené, jímž odůvodňuje strana, s rozsudkem soudu prvého nespokojená, své odvolání, pokládá odvolací soud, stoje na stanovisku, že důvodem odvolacím v technickém slova smyslu, je vše to, co považuje odvolatel za vlastní příčinu vadnosti naříkaného rozsudku, za svou povinnost, aby přezkoumal, zda-li byly výpovědi zmíněných dvou svědků soudem prvé stolice správně oceněny. Se zřetelem k ustanovení § 1162 d) obč. zák. (třetí novela) nepokládá, soud odvolací za to, že žalující strana byla povinna, domáhati se zaplacení konvenční pokuty do 6 měsíců od uplynutí onoho dne, kdy tento svůj nárok mohla uplatniti. Kdyby mělo platiti toto posléze citované ustanovení zákona, byla by žaloba po případě arci opožděna. Leč smluvenou pokutu konvenční nelze pokládati za náhradní nárok, který žalující straně dle § 1162 a) obč. zák. (třetí novela) přísluší, a proto nelze šestiměsíční lhůtu v § 1162 d) obč. zák. pro takový nárok určenou vztahovati na ni. Domáhá-li se službodárce náhrady škody ve smyslu § 1162 a) obč. zák., musí, jako při každé žalobě o náhradu škody, prokázati, že a v jaké výši škodu utrpěl předčasným zrušením smluvního poměru, naproti tomu jest účelem smluvené konvenční pokuty, by takovýto důkaz byl službo- dárci uspořen, a jest tedy propadnutí konvenční pokuty nezávislým na průkazu škody, naopak propadne táž i v takovém případě, když se dokáže, že žádná škoda nevznikla. Proto také z právní povahy smluvené konvenční pokuty plyne, že na žalobu tomuto sporu za základ sloužící nelze použíti ustanovení § 1162 d) obč. zák. Právo soudu konvenční pokutu zmírniti, zakládá se na jasném znění § 1336 odst. 2 obč. zák. a, poněvadž stranám smluvním nepřísluší právo, by toto zákonité ustanovení změnily nebo dokonce zrušily, jest ujednání sporných stran, že smluvená konvenční pokuta 5000 K jest pevná a že nemůže býti soudem zmírněna, neplatným. Leč vzdor tomu neshledal soud odvolací příčiny, by tohoto svého zmírňovacího práva užil. Dle citovaného § 1336 obč. zák. dlužno smluvenou pokutu zmírniti v tom případě, prokáže-li dlužník, že jest přílišná. Žalovaná nic takového netvrdila, tím méně prokázala; neboť vycházejíc se stanoviska, že dle § 1336 obč. zák. jest třeba k propadnutí konvenční pokuty, by povstala porušením smlouvy s její strany nějaká škoda, tvrdila pouze, že odchod její od divadelní společnosti žalobkyně neměl pro tuto žádných škodlivých následků, jelikož vstupem jiné subrety do divadelní společnosti strany žalující byla ztráta ta úplně vyvážena, takže žalobkyni nepovstala žádná hmotná škoda. Jelikož toto tvrzení, i kdyby bylo pokládáno za pravdivé, jest pro oprávnění žalující strany, domáhati se zaplacení konvenční pokuty, úplné lhostejným a jelikož z něho vyplývá, že požadovaná konvenční pokuta, jak byla umluvena, jest přílišná, nebylo lze odvolacímu soudu užiti práva zmírňovacího a bylo proto žalobkyni přisouditi celý smluvený obnos.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované, zrušil rozsudek soudu odvolacího a odkázal věc k tomuto, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody § 503 č. 2, 3 a 4 c. ř. s. Pokud jde o důvod posléz jmenovaný vytýká dovolatelka rozsudku soudu odvolacího nesprávné právní posouzení v tom směru, že vychází z právního názoru, že v daném případě nelze bráti zřetele k předpisu § 1162 d) obč. zák., jenž stanoví pro uplatňování právních nároků uvedených v § 1162 a) obč. zák. lhůtu šestiměsíční. Tomuto dovolacímu důvodu nelze upříti oprávnění. Žalobkyně domáhá se žalobou zaplacení konvenční pokuty 5000 K, jež mezi stranami byla nesporně ujednána pro případ porušení smluvního poměru žalovanou. Konvenční pokuta jest smlouvou předem umluvený ekvivalent zájmu, který slibuje dlužník věřiteli pro případ, že závazek smlouvou převzatý nebude buď vůbec neb řádně neb včas splněn. Konvenční pokuta je povahy akcesorní; smluvení její pokládati dlužno za smlouvu vedlejší (§ 912 obč. zák.), která se řídí podle povahy smlouvy hlavní. Jak zjištěno, uzavřela žalovaná se stranou žalující dne 1. července 1917 smlouvu, dle níž byla žalovaná od 5. července 1917 až do konce divadelní saisony 1917 až 1918 angažována к divadelní společnosti strany žalující za první subretu za podmínek ve smlouvě blíže vytknutých. Zjištěno je dále, že žalovaná oznámila dopisem ze dne 2. srpna 1917 straně žalující, že vystupuje ze svazku divadla jejího a že přijala angagement u divadla v B. a že dne 13. srpna 1917 od divadelní společnosti strany žalující skutečně odjela a že od té doby působí u divadla v B. Smlouva hlavní mezi spornými stranami uzavřená jest tedy smlouvou služební dle § 1151 obč. zák., nárok následkem porušení smlouvy žalobou vymáhaný (§ 1162 a) obč. zák. řídí se tudíž dle § 1162 d) obč. zák. Vedle tohoto zákonného ustanovení musí býti nároky pro předčasné vystoupení na soud přivedeny do 6 měsíců ode dne, kdy mohly býti vzneseny; pozdější jejich vznesení se nedopouští. Právo uplatňovati nárok ve smyslu § 1162 a) obč. zák. je tudiž jíž předem časově obmezeno (prekluse) a zaniká, nebylo-li v této lhůtě uplatňováno·. Zásad o promlčení, jmenovitě § 1501 obč. zák. nelze na tento případ použíti a musí soud k preklusi takové přihlížeti z moci úřední, nehledě k tomu, že strana námitku dotyčnou ve sporu neuplatňovala. Odvolací soud v rozsudku sice vytkl, že by žaloba byla podána opožděně. Stalo se však tak na základě skutečností, ku kterým žalobkyně nemohla dosud zaujati svého stanoviska, poněvadž v prvé stolici nebyla otázka ta vůbec předmětem jednání, kdežto v druhé stolici zvítězivší žalobkyně neměla příčiny a podnětu, by takovému pro ni sice nepříznivému, na konečný výsledek sporu však žádného vlivu nemajícímu stanovisku opravným prostředkem odporovala. Nezbývá tudíž, než řízení odvolací takto vadou stižené zrušiti a odvolacímu soudu naříditi, by poskytnul oběma stranám příležitost, by k otázce včasnosti žaloby t. j. okolnosti, byla-li žaloba v zákonné lhůtě šesti měsíců na soud vznesena, údajem příslušných skutečností zaujaly určité stanovisko, přednesly tedy děj a důkazy, a po té učinil skutkové zjištění k tomu se nesoucí. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k přesvědčení, že žaloba byla podána ve lhůtě § 1162 d) obč. zák., podotknouti dlužno toto: Soud odvolací přihlížeje jednak k obsahu smlouvy, že pokuta jest pevná a nezměnitelná, jednak k tomu, že žalovaná neprokázala, že ve výši smluvené jest přílišná, nezmírnil pokutu, stanoviv ji obnosem smluveným. Právo soudu, zmírniti pokutu konvenční, je-li přílišná, bylo v § 1336 obč. zák. dle nového znění opět stvrzeno. Námitky ku zmírnění pokuty vedoucí, přednesla žalovaná ve své odpovědi a jest tedy řízení neúplné, když odvolací soud, přiznávaje žalobkyni nárok na pokutu konvenční, k okolnostem, dotyčným vůbec nepřihlížel a ve směru tom; námitky žalované a zjištění k tomu se pojící pominul. I v tomto směru byl by-, pak dán dovolací důvod § 503 č. 2 c. ř. s. Pokud jde o výtku dovolatelovu, že odvolacímu soudu nepříslušelo skutkové zjištění prvého soudu pozměniti, poněvadč se odvolacího důvodu nesprávného ocenění důkazů a nesprávného skutkového posouzení a zjištění věci nebylo dovoláváno, budiž ještě poznamenáno toto: Pravdou jest, že tento odvolací důvod nebyl pojmenován, než pod odvolacím důvodem omylného právního posuzení věci byl vskutku rozebrán a proveden, takže odvolací soud mohl se pokládati za oprávněna k němu přihlédnouti. Dále se poukazuje k tomu, že odvolacímu soudu nepříslušelo, uchýliti se od skutkových zjištění soudu prvého, když důkazů v prvé stolici předsevzatých neopakoval. Odvolací sond čerpá své oprávnění k vlastnímu, třebas odchylnému přesvědčení a zjištění z toho, že důkazy svědecké, na nichž hlavně své přesvědčení staví, předsevzaty byly soudem dožádaným, takže při nich postrádal bezprostřednosti právě tak, jak soudce prvý. Při tom nemožno však pominouti mlčením, že strany slyšeny byly za účelem důkazním před prvým soudem samým a že tudiž odvolací soud neměl toho pominouti, že měl i tu· dbáti zásady bezprostřednosti. Než v daném případě toto opomenutí vady řízení s účinkem v § 503 č. 2 c. ř. s. uvedeným přece jen nezakládá, poněvadž odvolací soud založil své zjištění hlavně na důkazech svědeckých a na důkazu listinném, v ohledu tomto na vlastnoručním dopisu žalované žalobkyni, jehož obsah při přesvědčení soudu odvolacího rozhodoval.

Citace:

č. 87. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 189-192.