NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 53.

Nepřípustnost poradu práva pro žalobu na náhradu škody z důvodu, že při pouličních výtržnostech, při nichž bylo přivolaným vojskem použito zbraně, byl zabit člověk.
(Rozh. ze dne 18. února 1919, R 1 63/19.)
Rodiče syna, který byl při pouličních výtržnostech, při nichž přivolané vojsko použilo zbraně, zastřelen, žalovali československý stát za bývalý c. a k. vojenský erár na náhradu škody. — Prvý soud (okresní soud pro Staré město a Josefov v Praze) odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva z těchto důvodů: Po zákonu náleží soudům rozhodovali pouze v záležitostech občanských a to jen potud, pokud nejsou zvláštními zákony. přikázány úřadům jiným (§ 1 j. n.). Za občanské záležitosti lze považovati jen takové spory, kde se uplatňovaný nárok odvozuje anebo dá odvoditi z práva soukromého, jež je souhrnem zákonů, upravujících soukromá práva a povinnosti občanů mezi sebou. Oprava práv a povinností občanů proti státu a naopak není předmětem práva soukromého, nýbrž zasahuje do práva veřejného, jehož úpravou se občanský zákonník nezabývá, a nelze proto jeho ustanovení užiti к řešení otázek povahy čistě veřejnoprávní. Žalobou touto uplatňuje žalobce nárok na náhradu škody proti státu a dlužno proto vzhledem k ustanovení § 1338 obč. zák. zkoumati, byla-li škoda způsobena porušením soukromých práv žalobcových. Po stránce této tvrdí žalobci, že smrt jejich syna byla způsobena při výtržnostech pouličních, k jichž zdolání bylo přivoláno vojsko, a že syn byl zastřelen vojáky. Toto tvrzení žalobní označuje výhradně veřejnoprávní povahu nároku žalobního; neboť při udržování pořádku při pouličních výtržnostech vykonává stát svými orgány výsostní právo, výlučně jen jemu příslušící, a jeho úkol, aby veřejný pokoj, pořádek a bezpečnost byly chráněny, a opatření k dosažení tohoto cíle učiněná, jakož i jich provedení jsou povahy veřejnoprávní. Ježto pak k nepřípustnosti pořadu práva dlužno hleděti vždy a z moci úřední, nezbylo, než žalobu odmítnouti (§ 240 odst. 3 j. n.). — Rekursní soud (zemský soud v Praze) vyhověl rekursu žalujících, zrušil usnesení v odpor vzaté a uložil prvému soudu, aby nehledě k důvodům svého usnesení, žalobu po zákonu vyřídil. V důvodech svých uvádí: Podle § 1338 obč. zák. dlužno právo na náhradu škody jako jiné právo soukromé z pravidla uplatňovati u řádného soudce, tedy podle § 1 j. n., pokud jde o občanské právní záležitosti, u soudů v. tomto předpisu uvedených. Bylo proto zkoumati, jaký je právní zdroj škody, žalující stranou požadované. Soud první stolice dospěl k tomu. že v žalobě je tvrzeno, že smrt syna žalobců způsobena byla při výtržnostech pouličních, k jichž zdolání bylo přivoláno vojsko, a že syn byl zastřelen vojáky. Dle obsahu žaloby není však tento úsudek prvého soudu správným. Ze žaloby plyne, že je žalováno proto o náhradu škody, poněvadž vojsko, nedbajíc zákonných předpisů o používání zbraní a nemajíc k tomu podnětu, neboť na ulicích bylo ticho a klid a pořádek v nejmenším nebyl porušen, použilo zbraně protizákonně a zavinilo tím smrt syna žalobců. Dle vylíčení žaloby není tedy příčinou vzniku náhradního nároku žalobního výkon výsostného práva státu, záležející v udržování pořádku za pouličních výtržností, nýbrž byl to nezákonitý postup orgánů státu. Podle toho byla škoda, jejíž náhrady se žaloba domáhá, způsobena žalobci porušením jeho soukromých práv a náleží proto rozhodovati o ní dle § 1 j. n. soudům. Byl tedy žalobcům neprávem odepřen podle § 240 odst. 3 c. ř. s. pořad práva a slušelo proto vyhověti jeho rekursu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu žalovaného státu a
obnovil usnesení soudu prvého.
Důvody:
Dle § 1 j. n. přísluší soudům z pravidla rozhodovati pouze o nárocích z práva soukromého. Výjimky z toho upraveny jsou zvláštními zákony, tak příkladmo: zákonem syndikátním, zákonem ze dne 21. března 1918 č. 109 ř. z. o náhradě škody osobám neprávem odsouzeným, zákonem ze dne 13. srpna 1918 č. 316 ř. z. o náhradě za plnění к vojenskými účelům, § 491 tr. ř., jakož i § 4 zák. ze dne 9. července 1894 č. 161 ř. z. o náhradě za tiskopisy neprávem zabavené a j. v. Z toho plyne, že, kde se jedná o nárok opírající se o právo veřejné, soudům z pravidla rozhodovati nepřísluší, ač-li tu jde o nárok dle § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 4 sb. z. a nař. Zásada zde projevená platí plnou měrou též o nárocích z důvodu náhrady škody, poněvadž § 1338 obč. zák., který přikazuje podobné spory řádným soudům, právě předpokládá, že nárok ten má svůj základ v právu soukromém, což obč. zákoník ve svém § 1 výslovně vytknul. Nárok sporný odůvodňuje se tím, že smrt syna žalobců způsobena byla při výtržnostech pouličních, k jichž zdolání bylo přivoláno vojsko. Skutková udání žaloby vylučují jakoukoliv pochybnost, že vojsko bylo povoláno a také zakročilo výhradně ku zdolání výtržností jako ochránce a strážce veřejné bezpečnosti, tedy u vykonávání výsostních práv státu samotnému výhradně příslušejících za účelem střežení bezpečnosti, potlačení nepokojů, ochrany majetku, tedy v zájmu veřejném. Otázka, zda stát jest povinen k náhradě škody z důvodu toho, že jeho zřízenci u výkonu úředních výkonů svých třetím osobám škodu způsobili, dá se však řešiti jedině na základě předpisů práva veřejného. (Randa, Schadenersatzpflicht, 3. vyd. na str. 91.) Zde neplatí zásady práva soukromého, neboť rázu soukromoprávního jsou pouze ona práva majetková, jichž vznik jest neodvislým od vztahu jednotlivce ku státu neb k jiné veřejné korporaci, neb neodvislým od vzájemného· vztahu těchto. Ve sporném případě jde tudiž o poměr čistě veřejnoprávní mezi státem jako celkem a jednotlivými občany a na takové případy nelze užiti pravidel práva soukromého. Náš případ týče se výkonu čistě výsostních práv jedině státu vyhrazených a pro ty platí zvláštní zákony a předpisy, různící se od ustanovení, která jsou směrodatná pro občanské právní věci ve smyslu § 1 j. n. Z důvodů těchto sluší prohlásiti, že pro rozhodování sporného nároku není pořad práva přípustným. Bylo proto usnesení v odpor vzaté jako právně mylné k dovolacímu rekursu žalované strany změněno a usnesení prvého soudu obnoveno.

Citace:

Č. 16821. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 499-500.