NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 1996.

Smilné činy, páchané učitelem na žákyních.
Pohlavní zneužití (§128 tr. zák.) nelze spatřovati v pouhém plácání po zádech nebo stehnách, nelze však je omeziti ani na zneužití pohlavního údu, ani na přímé styky některé části těla pachatelova s (nezahalenou, nahou) částí těla zneužité osoby; stačí i zneužití (ohmatávání) jiných částí těla, byť i oděvem zakrytých (prsou, nohou, zadnice), obzvláště, může-li zneužitá osoba poznati nebo pozná-li příčinu neb účel takových doteků.
Způsobilost činu vzbuditi veřejné pohoršení (§ 516 tr. zák.) jest tu i tehdy, poukazují-li okolnosti případu k tomu, že osoba smilnými činy dotčená jich nesmlčí, nýbrž sdělí jiným, co se jí stalo (na př. osoba mladistvá). (Rozh. ze dne 27. května 1925, Zm II 71/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 23. prosince 1924, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločiny podle §§ů 128 a 132 tr. zák. a přestupek podle §u 516 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Nelze jí upříti důvodnosti. Skutková podstata zločinu zprznění podle §u 128 tr. zák. není podle konečného závěru rozhodovacích důvodů naplněna ani po stránce objektivní ani po stránce subjektivní. Objektivní skutková podstata není prý dána, jelikož obžalovaný neohmatával děti po nahém těle a přirození.
Právní názor, jímž se řídil nalézací soud, příčí se správnému výkladu zákona a činí rozsudek zmatečným podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Pohlavní zneužití nelze sice spatřovati již v pouhém plácání děvčeti po zádech, stehnách (sb. n. s. č. 1116). Avšak nelze je omeziti ani na zneužití pohlavního údu, ani na přímé styky některé části těla pachatelova s (nezahalenou, nahou) částí těla zneužité osoby. Stačí i zneužití (ohmatávání) jiných částí těla zneužité osoby, byť oděvem zakrytých, na př. prsou, nohou, zadnice a pod., obzvláště může-li zneužitá osoba poznati nebo pozná-li příčinu neb účel takovýchto necudných doteků (sb. Manzova č. 843, sb. n. s. č. 812, 1192, 1230). Jediným omezením jest, že nejde o soulož, že ale přes to souvisí čin s pohlavní smyslností pachatelovou, vyvěraje z jeho podrážděných chtíčů a směřuje k jich ukojení. Řídě se nesprávným, příliš úzkým výkladem pojmu pohlavního zneužití, nevyslovil se nalézací soud jasně o tom, co béře či nebéře za prokázáno ze skutečností, které byly potvrzeny jinými svědkyněmi než Vilémou a Hildegardou P-ými, jimž neuvěřil. Nejasnost, jíž je stižen výrok o skutečnostech objektivních, nezůstala bez účinku na výrok o skutkové podstatě subjektivní. Tuto yylučuje napadený rozsudek z důvodů, že se nedá prokázati, zdali obžalovaný měl zlý úmysl, nesouce se k ukojení chlípných žádostí a že to mohly býti bezděčné pohyby, jelikož obžalovaný činil na soud dojem nervosního člověka. O tom, jde-li o pohyb bezděčný či o čin vědomý, úmyslný, účelný, nelze se spolehlivě vysloviti, není-li pohyb (čin) přesně zjištěn. Že nejasnost skutkových zjištění objektivních účinkovala i na výrok o úmyslu, vyplývá z okolnosti, že další odstavec rozhodovacích důvodů, jednající o přestupku §u 516 tr. zák., mluví o popleskávání dětí po zadnici nebo po zádech, přátelským, ovšem neslušným způsobem, jak to někdy učitelé mají ve zvyku, tudíž o činech naprosto jiných, než k jakým poukazují svědecké výpovědi v rozhodovacích důvodech citované. Avšak stížnost vytýká právem dále, že výrok o úmyslu obžalovaného (a i tento výrok jest skutkově zjišťovacím výrokem, tak že mu lze odporovati formálními důvody zmatečnosti) jest neúplným, jelikož nalézací soud opomíjí v předpokladech závěru, o který jde, při hlavním přelíčení čtenou výpověď Boženy J-ské, že obžalovaný měl ve zvyku volati děvčata sobě ku stolu, když je zkoušel, že sice chlapce volal také ku stolu, tito že však stáli trochu dále od stolu. Nelze této výpovědi upříti význam pro závěr, o který jde, pročež vytýkaná neúplnost vztahující se k rozhodné skutečnosti úmyslu pachatelova způsobila zmatečnost rozsudku podle čís. 5 §u 281 tr. ř. Stížnost vytýká ovšem ještě, že nalézací soud nevzal v úvahu, že několik svědkyň dosvědčilo, že je obžalovaný přitahoval k sobě, když se od něho oddalovaly. Než k této výtce nelze — třebaže by se jí dostalo věcného podkladu ve výpověděch, — přihlížeti, jelikož není konkretisována po rozumu §u 285 tr. ř. a §u 1 čís. 2 zákona čís. 3 z roku 1878 přesným označením opomenutých výpovědí.
Pro dolíčenou zmatečnost výroků o objektivní a subjektivní skutkové podstatě zločinu §u 128 tr. zák. neobstojí ani výrok nalézacího soudu, že odpadá skutková podstata §u 132 III. tr. zák., kdyžtě tento závěr jest v rozhodovacích důvodech opřen jedinou větou, že nebylo prokázáno, zdali obžalovaný spáchal zločin podle §u 128 tr. zák., a proto je stižen těmiže zmatky jako výroky ony.
Totéž platí o výroku, že dle názoru nalézacího soudu není dán přestupek §u 516 tr. zák., pokud jest odůvodňován větami, že nalézací soud nenabyl na základě nejistých výpovědí svědkyň přesvědčení o tom, že obžalovaný v nemravném úmyslu na děti sahal, když se snad tak stalo bez nějakého necudného úmyslu, jak to někdy učitelé mají ve zvyku, popleskati děti po zadnici nebo po zádech, a že dle názoru soudu nešlo o činy smilné, popleskal-li obžalovaný dětem přátelským, ovšem neslušným způsobem po nohou. Tyto důvody nejsou než zopakováním předchozího závěru o nedostatku zlého úmyslu a bezděčnosti pohybů a proto stiženy těmiže zmatky, kterými jest — jak dokázáno — stižen onen předchozí závěr. Rozhodovací důvody uvádějí dále, že se to mohlo díti pouze, jak děti udaly, za zabedněným stolem a nemohlo se to viděti z lavic, a že obžalovaný nebyl si vědom, že takové jednání může vzbuditi veřejné pohoršení. Tyto věty rozhodovacích důvodů řídí se zřejmě názorem, že způsobilým vyvolati veřejné pohoršení je smilný čin jen tehdy, byl-li spáchán za okolností, za nichž jej mohly pozorovati jiné osoby, jejichž mravní cit by byl takovými postřehy uražen. Názor nevyhovuje, jak stížnost právem vytýká, správnému výkladu zákona. Způsobilost vzbuditi veřejné pohoršení není tu jen tehdy, když nebezpečí veřejného pohoršení jest dáno ihned v době spáchání smilného činu tím, že čin mohl býti pozorován jinými osobami a těmito z důvodu uraženého citu mravního sdělován širší veřejnosti, nýbrž i tehdy, poukazují-li okolnosti případu k tomu, že dojde třebas jen dodatečně k onomu nebezpečí tím, že osoba smilnými činy dotčená jich nesmlčí, nýbrž sdělí jiným, co se jí stalo (srovnej sb. Manzovu 4341, sb. n. s. č. 794). Takovou okolností může býti obzvláště povaha osoby smilným činem dotčené, nedospělý věk její, tím podmíněné nedostatečné porozumění významu a dosahu smilných činů a zvědavost její, co takové činy znamenají. Pachatel pak bude si oné způsobilosti vědom, uvědomil-li sobě z takových okolností, že se čin jeho třebas dodatečně dostane k vědomosti širšího kruhu. Tím, že nalézací soud neuvažoval o zmíněné způsobilosti a příslušném vědomí pachatelově i z tohoto hlediska, bylo zákona použito neúplně, tudíž nesprávně, a způsobena i v tomto směru zmatečnost rozsudku dle §u 281 čís. 9 písm. a) tr. ř.

Citace:

č. 11390. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 151-152.